ECLI:CZ:US:2005:2.US.589.05
sp. zn. II. ÚS 589/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. J. L., zastoupené JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem Nový Bor, Náměstí Míru č. 1, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 1997, čj. 39 C 429/95-36, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2005, domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Ostravě. Tvrdí, že se o existenci uvedeného rozsudku dozvěděla až poté, co jí bylo doručeno usnesení ze dne 23. 4. 2003, čj. 48 Nc 10060/2003-6, o nařízení exekuce a o pověření soudní exekutorky k jejímu provedení. Proti uvedenému usnesení a exekučnímu příkazu údajně stěžovatelka podala opravný prostředek s argumentací, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení. Stěžovatelka byla soudem vyzvána, aby své podání doplnila a upřesnila, čeho se konkrétně domáhá. Z poučení soudu údajně dovodila, že soud ji vyrozuměl o vhodnosti podání žaloby na obnovu řízení. Proto doplnila své podání tak, že svým podáním mínila žalobu na obnovu řízení. Usnesením ze dne 29. 7. 2005, čj. 33 C 45/2004-37, které bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 2. 9. 2005, Okresní soud v Ostravě žalobu na obnovu řízení zamítl pro opožděnost. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Toto, jak stěžovatelka uvádí, formálně podané odvolání, nemůže podle jejího názoru mít vliv na podání ústavní stížnosti, proto se domnívá, že by se lhůta pro podání ústavní stížnosti směřující proti rozsudku soudu uvedeného v záhlaví měla odvíjet od data 2. 9. 2005, kdy bylo usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2005, čj. 33 C 45/2004-37, o zamítnutí žaloby na obnovu řízení doručeno jejímu právnímu zástupci. Stěžovatelka Okresnímu soudu v Ostravě předně vytýká, že jí pro řízení ustanovil opatrovníka ve smyslu ustanovení §29 o.s.ř., ačkoli pro to nebyly podle jejího názoru splněny předpoklady, čímž jí odňal možnost jednat před soudem a, porušil tak její ústavně zaručená práva. Okresním soudem v České Lípě jí pak bylo údajně v rámci exekučního řízení nesprávně nastíněno, že opravným prostředkem proti rozsudku ve věci samé i proti ustanovení opatrovníka je žaloba na obnovu řízení.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat.
V projednávané věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku soudu prvého stupně, neboť jí soud svým postupem údajně odňal právo účastnit se řízení. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že za situace, kdy uplynula lhůta pro podání odvolání, aniž se stěžovatelka, jak tvrdí, o vydání napadeného rozsudku dozvěděla, jí nic nebránilo, aby, jakmile tuto skutečnost zjistila, podala ve smyslu ustanovení §58 o.s.ř. žádost o prominutí zmeškání lhůty spojenou s podáním odvolání. Je tedy mylný závěr stěžovatelky, že právní řád jí neposkytl opravný prostředek k nápravě jí tvrzeného pochybení obecného soudu. Argumenty stěžovatelky týkající se nesprávného návodu Okresního soudu v České Lípě nemohou na této situaci nic změnit a Ústavní soud se jimi už z ohledem na petit ústavní stížnosti, jímž je vázán, nemohl zabývat. S ohledem na existenci uvedeného nevyčerpaného prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytoval, Ústavnímu soudu nezbylo, než s poukazem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že, ústavní stížnost byla podána opožděně.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 5, §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Zákonná dikce z výčtu opravných prostředků, které je nutno před podáním ústavní stížnosti, coby prostředku subsidiárního, vyčerpat, výslovně vylučuje žalobu na obnovu řízení. Záměr zákonodárce lze odůvodnit vymezením Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) s kasační pravomocí. Obnova řízení je opravný prostředek, který slouží k nápravě skutkových pochybení v předchozím řízení. Jeho uplatnění nelze považovat za podmínku přípustnosti ústavní stížnosti a s ukončením řízení o něm nelze spojovat počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným mimo řízení o povolení obnovy. Pokud tedy stěžovatelka brojí i proti samotnému postupu Okresního soudu v Ostravě v řízení ve věci samé (konkrétně namítá, že jí odepřel právo účastnit se soudního řízení), činí tak zjevně opožděně, a to ať už je lhůta odvozována od data, kdy k tvrzenému dotčení došlo (rozsudek nabyl právní moci dne 24. 6. 1997), či od data, kdy se o něm stěžovatelka dozvěděla (jak sama uvádí, o údajně vadném postupu soudu dozvěděla po doručení usnesení ze dne 23. 4. 2003, které převzala dne 12. 11. 2003 a dne 13. 11. 2003 jej napadla opravným prostředkem, který po výzvě soudu označila jako žalobu na obnovu řízení). Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl i jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud nemohl vyhovět návrhům na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
S ohledem na uvedené Ústavní soud nevyzýval právního zástupce k doložení plné moci k zastupování stěžovatelky s uvedením adresy jejího bydliště, a k odstranění dalších vad podání, neboť odstranění uvedených nedostatků by výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2005
Stanislav Balík
soudce zpravodaj