ECLI:CZ:US:2005:2.US.59.04
sp. zn. II. ÚS 59/04
Usnesení
II.ÚS 59/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele F. Z., zastoupeného advokátem Mgr. M. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 7. 2003, č.j. 5 C 300/2002-21, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2003, č.j. 19 Co 438/2003-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 1. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 7. 2003, č.j. 5 C 300/2002-21, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2003, č.j. 19 Co 438/2003-28.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo údajně dojít k zásahu do základních lidských práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Za účelem posouzení předmětné ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 5 C 300/2002, z něhož vyplynuly následující skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení předmětného návrhu. Dne 20. 12. 2002 byl okresnímu soudu doručen návrh stěžovatele na obnovu řízení o obnově řízení, jež bylo vedeno u tamního soudu pod sp. zn. 7 C 195/2000. Okresní soud v Ústí nad Orlicí vydal dne 7. 7. 2003 zamítavé rozhodnutí, sp. zn. 5 C 300/2002, v jehož odůvodnění shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že žaloba na obnovu řízení je právní institut, pomocí něhož lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Dále pak uvedl, že způsobilým předmětem žaloby na obnovu řízení jsou rozsudky nebo usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé.
Proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 5 C 300/2002, podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, jenž svým rozhodnutím ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 19 Co 438/2003, usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl z jakého důvodu nelze obnovu řízení v dané věci připustit.
Jak proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 5 C 300/2002, tak i proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 19 Co 438/2003, podal navrhovatel předmětnou ústavní stížnost, neboť se domnívá, že v souvislosti s výše uvedenými usneseními obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních lidských práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ve svém návrhu stěžovatel dále uvádí, že je v současné době schopen předložit soudu důkazy, jež by mohly mít za následek změnu původního pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 195/2000.
III.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Přípisem ze dne 27. 2. 2004 se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové, jenž odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí se k předmětné ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Ústavní stížnost lze projednat pouze ohledně námitek k řízení o žalobě na obnovu řízení, nikoliv však ohledně námitek, jež se týkají původního řízení.
Namítá-li stěžovatel, že v souvislosti s rozhodnutími obecných soudů, jež byly napadeny ústavní stížností, došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nezbývá než konstatovat, že k tomuto zásahu by mohlo dojít, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci ovšem nedošlo, neboť soudy postupovaly v intencích předpisů upravujících postup při rozhodování o návrhu na obnovu řízení. Soudy stěžovateli poskytly náležitý prostor pro uplatnění jeho tvrzení, včetně možnosti podat opravné prostředky. Odůvodnění napadených usnesení obecných soudů bylo provedeno řádně a způsobem, jež účastníku řízení dostatečně objasňuje důvody, pro něž nelze obnovu řízení povolit. Jednou ze zákonných podmínek (§228 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) pro povolení obnovy řízení je skutečnost, že návrh směřuje proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé. Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 7 C 195/2000, jehož obnovy řízení se stěžovatel domáhal, za takové rozhodnutí považovat nelze a z uvedeného důvodu tedy není ani možné obnovit řízení o obnově řízení.
V rozhodnutí obecných soudů, jež nekoresponduje právnímu názoru některého z účastníků řízení, nelze spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Stejně tak nepřichází v úvahu porušení článku 90 Ústavy, neboť se jedná o ustanovení upravující základní atribut soudní moci, které nezakládá žádné konkrétní základní právo.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 10. 2005
Michaela Židlická předsedkyně senátu