ECLI:CZ:US:2005:2.US.596.04
sp. zn. II. ÚS 596/04
Usnesení
II.ÚS 596/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů V. M. a Z. M., bou zastoupených JUDr. Jiřinou Hájkovou, advokátkou, se sídlem v Krnově, Revoluční 20, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. června 2004, č. j. 30 Cdo 966/2003-212, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2001, č. j. 13 Co 526/2001-154, rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. dubna 2000, č. j. 10 C 183/97-124, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. března 2003, č. j. 10 C 183/97-207, za účasti Nejvyššího soud ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. dubna 2000, č. j. 10 C 183/97-124, byl zamítnut návrh na určení, že navrhovatelé (stěžovatelé) jsou vlastníky nemovitostí rodinného domku č. p. 93 na parcele číslo 132 (zastavěná plocha), parcely číslo 349 (zahrada), a parcely číslo 350 (zahrada), vše zapsáno na LV číslo 5 pro katastrální území Zátor, obec Zátor, okres Bruntál (dále jen "předmětné nemovitosti"). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud vzal za prokázáno, že mezi žalobci a svědkem, V. H., byla dne 5. dubna 1996 uzavřena smlouva o půjčce, na základě které půjčil V. H. žalobcům částku ve výši 80.000 Kč s úrokem ve výši 0,3% denně a žalobci se zavázali půjčku vrátit nejpozději do 120 dnů od jejího poskytnutí. Dále byla mezi žalobci a V. H. uzavřena zástavní smlouva na předmětné nemovitosti k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce a smlouva mandátní, jíž žalobci zmocnili V. H. coby mandatáře k přípravě a uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti. V. H. byl zmocněn k prodeji předmětných nemovitostí v případě, že nedojde ze strany žalobců k zaplacení částky 80.000 Kč ze smlouvy o půjčce, přičemž částka, která by při případném prodeji přesahovala dluh žalobců a náklady vynaložené mandatářem při plnění povinností z mandátní smlouvy, bude neprodleně uhrazena žalobcům. Poněvadž žalobci i přes výzvy V. H. svůj dluh neuhradili, postupoval V. H. podle mandátní smlouvy (nikoli podle smlouvy zástavní) a prodal předmětné nemovitosti žalovaným. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci v průběhu řízení neprokázali, že by jednali v tísni, v omylu, nebo že by jednání V. H. bylo v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. prosince 2001, č. j. 13 Co 526/2001-154, ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále odvolání částečně odmítl (pokud směřovalo proti výroku o vyloučení návrhu žalovaných k samostatnému řízení a proti výroku o zastavení řízení) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení žalovaných jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel zcela ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně. Zdůraznil, že pro oblast občanského práva je základní princip smluvní autonomie, což znamená, že je na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda a s kým uzavřou smlouvu, a jakého obsahu. V daném případě je třeba všechny tři smlouvy uzavřené mezi žalobci a V. H. (smlouvu o půjčce, zástavní smlouvu a smlouvu mandátní) posuzovat v jednom kontextu. Ohledně platnosti smlouvy o půjčce v souvislosti s výší úroků (109,5% ročně) dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o půjčce není neplatná zcela, ale může být neplatná pouze částečně v rozsahu ustanovení §41 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Listinu označenou jako "mandátní smlouva" kvalifikoval odvolací soud podle jejího obsahu jako smlouvu zprostředkovatelskou podle §774 obč. zák., neboť obsahem této smlouvy byla povinnost V. H. "připravit" pro žalobce všechny podklady k prodeji a uzavřít kupní smlouvu na předmětné nemovitosti, přičemž výše zprostředkovatelské odměny odpovídala výši půjčené částky s příslušenstvím. Při prodeji předmětných nemovitostí se jednalo o přímé zastoupení, kdy V. H. jednal jako zástupce žalobců jejich jménem a uzavřel se třetí osobou kupní smlouvu. Závazky z tohoto právního zastoupení vznikly pak přímo žalobcům jako zastoupeným.
Následné dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. června 2004, č. j. 30 Cdo 966/2003-212, jako nepřípustné odmítnuto, aniž by se dovolací soud věcí dále zabýval.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Nejprve stručně zrekapitulovali průběh předcházejícího řízení před obecnými soudy včetně odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatelé předně vyjádřili přesvědčení, že sjednané úroky ve výši 109,5% ročně jsou v rozporu s dobrými mravy a způsobují neplatnost celé smlouvy, protože několikanásobně převyšovaly přípustnou výši úroků, za kterých byla smlouva v roce 1996 uzavřena. Dále konstatovali, že k uzavření smlouvy došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, takže smlouva o půjčce by měla být neplatná podle ustanovení §37 a násl. obč. zák. a následně by měly být neplatné i smlouvy, které na smlouvu o půjčce navazovaly. S obsahem spisu dále nekoresponduje tvrzení, že stěžovatelé neměli zájem nemovitost odkoupit, což stěžovatelé dokládají jednáními se žalovanými, která se měla uskutečnit na přelomu let 1999 a 2000. V neposlední řadě uvedli, že svědek V. H. nepostupoval v souladu s ujednáními sjednanými v zástavní smlouvě (neprokázal, jakým způsobem oznámil prodej zastavené věci; neuskutečnil prodej prostřednictvím jím vybrané realitní kanceláře; nenechal provést znalecký posudek atd.).
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutím dovolacího soudu nebyla porušena ústavní práva stěžovatelů, a proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření účastníka řízení odkázal na právní argumentaci a závěry obsažené v odůvodnění svého rozsudku. Pokud stěžovatelé argumentují uzavřením smlouvy o půjčce v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, směšují neplatnost smlouvy podle §37 obč. zák. s důsledky jednání v tísni za nápadně nevýhodných podmínek podle §49 obč. zák., tj. s možností odstoupit od uzavřené smlouvy (§48 obč. zák.). Takový jednostranný právní úkon by ale stěžovatelé museli učinit, což se ovšem nestalo. Pro posouzení ústavní stížnosti je dle názoru odvolacího soudu nerozhodná skutečnost, že mezi účastníky řízení proběhlo bezúspěšně mimosoudní jednání. Rovněž irelevantní je tvrzené jednání svědka V. H. v rozporu s obsahem mandátní smlouvy.
Okresní soud v Bruntále ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal ohledně otázky výše sjednaných úroků na závěry odvolacího soudu. Otázkou platnosti smlouvy o půjčce se soudy obou stupňů zabývaly v průběhu celého soudního řízení. Vyjádřil přesvědčení, že skutkové i právní posouzení soudy obou stupňů vychází z úplně provedeného důkazního řízení a v žádném případě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv žalobců.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim k ochraně jejich práv poskytuje právní řád. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Ústavní soud se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti. V minulosti v řadě svých rozhodnutí konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují především s právními závěry obecných soudů, v otázce posouzení smluv uzavřených mezi žalobci a V. H. obecnými soudy ohledně jejich platnosti, přičemž jejich ústavněprávní argumentace se omezuje pouze na konstatování porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny, příp. čl. 90 Ústavy ČR, aniž by ji stěžovatelé dále rozvíjeli. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na svoji dřívější judikaturu naznačenou již výše, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v obdobném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, resp. dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, staví Ústavní soud do pozice třetí či dokonce čtvrté instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud dále na okraj připomíná, že mezi zásady, kterými se řídí oblast občanskoprávních vztahů, náleží, jak správně připomněly obecné soudy, i princip smluvní autonomie. Stěžovatelé si měli být vědomi, jaké právní následky sebou může přinést uzavření daných smluv. Následné odvolávání se na jednání v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, které ostatně obecné soudy posoudily jako nepřípadné, nemá pro ústavněprávní aspekty případu význam. I pokud by snad situace stěžovatelů vykazovala znaky tísně, nepřísluší Ústavnímu soudu jejich posuzování. Stěžovateli namítaný rozpor s dobrými mravy při úrocích, sjednaných ve výši 109,5% ročně, lze akceptovat, ale k této skutečnosti se vyjádřil i odvolací soud v tom smyslu, že sjednané úroky v takové výši nezpůsobují úplnou neplatnost smlouvy o půjčce, ale mohou znamenat pouze neplatnost částečnou (§41 obč. zák.). Proti tomuto závěru odvolacího soudu nemá Ústavní soud námitek. Ani v tomto tedy nelze spatřovat neústavnost napadených rozhodnutí. Stejně tak nemá opodstatnění námitka stěžovatelů, že svědek V. H. nepostupoval v souladu s ujednáními, sjednanými v zástavní smlouvě, neboť odvolací soud svůj závěr postavil právě na tom, že V. H. se řídil podle smlouvy zprostředkovatelské a nikoliv zástavní a případné nároky z jednání V. H. v rozporu se smlouvou mandátní, resp. zprostředkovatelkou, mohli uplatňovat stěžovatelé např. z titulu náhrady škody.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová