ECLI:CZ:US:2005:2.US.601.04
sp. zn. II. ÚS 601/04
Usnesení
II.ÚS 601/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti B. N., právně zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem, se sídlem V Tůních 10, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 5 To 36/2004, a o návrhu na odklad jeho vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud jako soud odvolací napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 46 T 10/2003, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny §176 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Stěžovateli byl za uvedené trestné činy uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let ve věznici s dozorem. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že při sjednávání podmínek pro poskytnutí úvěru ve výši 9 mil. Kč předložil pracovníkům České pojišťovny, a. s. jako podklad k uzavření zástavní smlouvy k zajištění úvěru padělaný výpis z katastru nemovitostí, na základě toho mu byl úvěr poskytnut a peníze vyplaceny, ačkoliv si byl vědom toho, že tento krátkodobý úvěr není schopen v dohodnuté době 65 dnů splatit. Další skutek spáchal stěžovatel tak, že podepsal smlouvu o úvěru na částku 1,6 mil. Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva k zajištění úvěru, v níž výslovně uvedl, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a že nejsou zatíženy zástavními či jinými právy dalších osob, ačkoli věděl, že nemovitosti byly již dříve zastaveny. Na podkladě těchto skutečností mu byl poskytnut úvěr společností Technoexport, a. s. ve výši 1,6 mil. Kč, ačkoliv nemožností jeho splacení si byl vědom již při sjednání smlouvy.
Odvolací soud rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného již soudem I. stupně a doplněném na základě důkazů provedených před odvolacím soudem. Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek soudu I. stupně pouze pro některé nepřesnosti při formulaci výroku o vině.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto ústavně zaručeného práva spatřuje stěžovatel v tom, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou ohledně použití půjčených peněz a jejich zpronevěry třetí osobou, tehdejším společníkem stěžovatele p. Z. Stěžovatel rovněž odmítá, že by padělal předmětný výpis z katastru nemovitostí, což dokládá tím, že obsahuje chyby ve jméně a adrese a je na tak nízké úrovni, že je vyloučeno, aby jej předložil on. Stěžovatel přiznává, že o výpis si požádal sám, avšak ještě v originální podobě jej předložil pracovníkům pojišťovny s tím, že uvedené pozemky hodlá získat v náhradních restitucích, a poté je bude možno použít k dozajištění jeho závazku. Stěžovatel rovněž přiznává, že pro případ budoucího nabytí pozemků podepsal zástavní smlouvu, v níž prohlásil, že je vlastníkem pozemků, avšak hájí se tím, že nenechal ověřit svůj podpis, a protože bez ověřeného podpisu nelze provést vklad do katastru nemovitostí, smlouva nebyla způsobilá uvést někoho v omyl. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka ing. M., pracovníka pojišťovny.
K obsahu ústavní stížnosti vyžádal Ústavní soud stanoviska účastníků i vedlejších účastníků řízení. Městský soud v Praze uvedl, že soudy zamítly návrhy na doplnění dokazování proto, že je považovaly za nadbytečné pro své rozhodnutí, nikoli proto, že by chtěly zkrátit stěžovatele na jeho právu navrhovat důkazy. Obhajoba stěžovatele byla vyvrácena jinými provedenými důkazy. Vrchní soud v Praze uvedl, že jako soud odvolací ve veřejném zasedání významným způsobem doplnil dokazování. Obsáhle se ve svém rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatele, uplatněnými v jeho odvolání. Podrobně se vyjádřil jak k otázce padělaného výpisu z katastru nemovitostí, tak k údajně neúplnému dokazování. Vrchní státní zastupitelství v Praze, jakož i Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení výslovně vzdaly.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích judikoval, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vybočit pouze tehdy, jestliže jsou učiněná skutková zjištění obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Obecné soudy v případě stěžovatele zjistily skutkový stav věci, který je popsán v napadeném rozsudku, bez důvodných pochybností a v rozsahu, který byl potřebný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Vina stěžovatele byla bezpečně prokázána řadou přímých i nepřímých důkazů, které tvořily ucelený řetězec. K důkazním návrhům stěžovatele, které obecné soudy pro nadbytečnost neprovedly, je třeba připomenout, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně vyjadřuje názor, že ze zásad spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy navržené účastníkem (např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., nález č. 10). Z práva na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tak nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení navrhovaného důkazu. Aby se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, které představují porušení zásad spravedlivého procesu, musí dle judikatury Ústavního soudu jít o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně o důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. V projednávané věci se však o takový případ nejedná.
Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení dokazování doplnil (viz str. 4 rozsudku) a v případě dalších návrhů na doplnění dokazování uvedl, že důkazy provedené soudem I. stupně ve spojení s doplněním dokazování umožňují odvolacímu soudu ve věci rozhodnout. Provedené důkazy soud hodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů a dospěl k závěru, s nímž Ústavní soud nemá důvodu nesouhlasit, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkové podstaty trestných činů, pro které byl trestně stíhán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem. Jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění rozsudku soudu odvolacího však jasně vyplývá, že oba soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, odkazuje na závěry odvolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, ani s čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolával. Ačkoli čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref.
Doručit do vlastních rukou -
- advokát 2x
- Vrchní soud v Praze
- Městský soud v Praze
Vrátit spis 46 T 10/2003 Městskému soudu v Praze
přílohy nechat ve spisu
Po vrácení dodejky založit