ECLI:CZ:US:2005:2.US.607.04
sp. zn. II. ÚS 607/04
Usnesení
II.ÚS 607/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. R., právně zastoupeného Mgr. Petrou Hložkovou, advokátkou se sídlem Na pokraji 540/2, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 14 Co 639/2003, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 17 P 176/89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozsudků obecných soudů, jimiž bylo upraveno placení výživného na již zletilou dceru stěžovatele P. R., a to tak, že je povinen platit měsíčně 5 000 Kč a zaplatit nedoplatek na výživném v celkové výši 128 450 Kč.
Oba soudy dospěly k závěru, že majetkové poměry žalovaného odůvodňují placení výživného ve stanovené výši, a to i s ohledem na další vyživovací povinnosti, jakož i náklady, které musí žalovaný vynakládat na udržování nemovitosti, kterou pronajímá. Majetkové poměry matky byly v tomto řízení pouze podpůrným důkazem, neboť ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině jsou pro stanovení vyživovací povinnosti žalovaného rozhodné zejména jeho finanční schopnosti, možnosti a majetkové poměry.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedená rozhodnutí jsou nesprávná a nezákonná. Je přesvědčen, že obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, a proto je možno konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry. Stěžovatel především nesouhlasí s tím, jak soudy dospěly k výši jeho příjmů, z nichž posléze vycházely při stanovení výživného. Podle jeho názoru soudy nepřípustně zahrnuly do jeho příjmů i 15 000 Kč měsíčně, které činí příjem z pronájmu nemovitosti.
Stěžovatel se příklepem ze dne 10. 5. 1999 stal vlastníkem nemovitosti, a to domu se stavební parcelou v k. ú. Drahovice. Finanční prostředky na koupi nemovitosti získal jako dar od svých rodičů, se kterými bylo výslovně dohodnuto, že pozemek pod nemovitostí bude rodičů, aby se dědická práva na nemovitost vztahovala i na jeho dva bratry. Obecné soudy však podle přesvědčení stěžovatele dospěly k nesprávnému závěru, že se dle §96 zákona o rodině dobrovolně bez důležitého důvodu vzdal majetku.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při rozhodování o výši vyživovací povinnosti nezohlednily jeho tři další vyživovací povinnosti, a to na nezletilého syna D. ve výši 3 000 Kč měsíčně s dlužným výživným ve výši 10 224,50 Kč, na zletilého syna M. ve výši 7 500 Kč měsíčně s dlužným výživným ve výši 17 0417 Kč a na manželku J. R. ve výši 2 000 Kč měsíčně s dlužným výživným ve výši 38 000 Kč. Celková částka výživného tak činí měsíčně 17 500 Kč a dluh na výživném činí 300 000 Kč. Uvedenou částku stěžovatel platí z čistého příjmu cca 24 000 Kč. Stěžovatel si je vědom toho, že děti mají právo podílet se na životní úrovni rodičů, avšak v jeho případě mají zajištěnou podstatně vyšší životní úroveň než on.
Stěžovatel dále tvrdí, že v soudním řízení před Okresním soudem v Karlových Varech, ani u Krajského soudu v Plzni nebyly prověřeny majetkové poměry matky. Jedná se především o skutečnost, že zatajila koupi nemovitosti v roce 1999 v Karlových Varech, popřela společnou domácnost s podnikatelem P. N., bezplatně nechala bydlet svou matku v lukrativním bytě 2+1 v Karlových Varech. Soud nezkoumal ani neposkytnutí pomoci dcery stěžovateli v pooperačním stavu, ačkoli o to byla písemně požádána. Takové chování považuje stěžovatel za rozpor s dobrými mravy.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem a následnými rozhodnutími porušily ust. §153 o. s. ř., §85 až 87, §96 a §99 zákona o rodině a ve svých důsledcích tak porušily jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Okresní soud v Karlových Varech uvedl, že postupoval standardním způsobem. Při stanovení výživného hodnotil jak odůvodněné potřeby dítěte, tak i možnosti, schopnosti a majetkové poměry rodičů. U otce vycházel ze souhrnu jeho příjmů (výdělek, příspěvek za výsluhu let, příjem z pronájmu nebytových prostor) i z majetku (vlastnictví domu v Karlových Varech, garáže). V té době nebylo soudu ještě známo vlastnictví k domu a pozemku v Chudeříně u Litvínova, ačkoliv toto vlastnictví nabyl v průběhu řízení dne 23. 6. 2003, což ve svých majetkových poměrech neuvedl. Soud u otce přihlédl i k okolnosti, že má další vyživovací povinnosti. Výzvou otce vůči dceři k ošetřování v době nemoci se soud nezabýval, a to jak vzhledem k dlouhodobému nezájmu otce o dceru, tak i proto, že tato skutečnost nemohla ovlivnit rozhodnutí o výši výživného. Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Postupem soudu nedošlo k porušení žádného článku Listiny, a proto soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastnice P. R. si zásilku s výzvou k vyjádření v úložní době nevyzvedla.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně opakuje již v předchozích řízeních uplatněné námitky týkající se stanovení výše výživného a soudem zjištěného skutkového stavu věci. Úkolem Ústavního soudu však není přezkoumávat kritéria výživného stanovená v ustanovení §96 zákona o rodině, ale posoudit, zda soudní řízení jako celek, a z něj vycházející soudní rozhodnutí, lze považovat za spravedlivá a odpovídající tak ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. V dané věci lze konstatovat, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jsou přezkoumatelná a lze je považovat ve vztahu k námitkám stěžovatele za vyčerpávající. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí vyložil, proč při stanovení výživného vycházel i z příjmů otce z pronájmu nemovitosti (nebytových prostor) a proč se nespokojil s jeho argumentací ohledně darování pozemku pod nemovitostí otci a placení nájemného za tento pozemek. V této souvislosti soud nepovažoval stěžovatelovo tvrzení za příliš věrohodné i vzhledem k tomu, že již dříve nepřiznal příjem z výsluhového příspěvku, a z vyjádření okresního soudu pak vyplynulo, že nepřiznal ani vlastnictví domu a pozemku v Chudeříně u Litvínova (viz č.l. 620 spisu), které nabyl před skončením řízení. Stejnou námitkou se Ústavní soud zabýval již v rozhodnutí o dvou předchozích ústavních stížnostech stěžovatele, a to v usnesení sp. zn. I. ÚS 21/04 a v usnesení sp. zn. II. ÚS 296/04, na které je možné v této souvislosti odkázat. Z odůvodnění rozsudku je rovněž zřejmé, že soud přihlédl i k dalším vyživovacím povinnostem stěžovatele, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům matky.
Soudy obou stupňů vycházely při posuzování dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu i z provedených důkazů. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že hodnotily každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění svého rozhodnutí se s jednotlivými důkazy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud tak v jejich postupu neshledal pochybení, které by znamenalo porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku opět směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy.
K námitce stěžovatele, že se soudy nevypořádaly se všemi navrženými důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Ústavní soud považuje za správné, jestliže soudy vycházely z příjmů, které žalovaný dosahoval v době, kdy vlastnil pozemek i dům, který pronajímal. Je věcí obecných soudů, aby vyhodnotily na základě skutečností zjištěných v průběhu řízení, zda se osoba, která má vyživovací povinnost, nevzdala bez vážných důvodů majetkového prospěchu. To soudům ukládá ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Ústavní soud nemůže zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť, jak již bylo zdůrazněno shora, není soudem přezkumným.
Ústavní soud v daném případě neshledal, že by postupem obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručení právo stěžovatele na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref:
Doručit do vlastních rukou
- Advokát 2x
- Krajský soud v Plzni
- Okresní soud v Karlových Varech
Vráti spis 17 P 176/89 Okresnímu soudu v Karlových Varech
Přílohy nechat ve spisu
založit