ECLI:CZ:US:2005:2.US.636.02
sp. zn. II. ÚS 636/02
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 1. února 2005 sp. zn. II. ÚS 636/02 ve věci ústavní stížnosti S., a. s., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 17. 7. 2002 sp. zn. 10 Ca 120/2002, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice z 27. 2. 2002 č. j. 7080/01-01 o odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu České Budějovice ze 14. 3. 2001 č. j. 493/01, jímž byl stěžovatelce vyměřen celní dluh zahrnující clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty.
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2002 č. j. 10 Ca 120/2002-23 a rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ze dne 27. 2. 2002 č. j. 7080/01-01 se zrušují.
II. Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, Celního ředitelství České Budějovice a Celního úřadu České Budějovice. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisový materiál Krajského soudu v Českých Budějovicích, Celního ředitelství České Budějovice a Celního úřadu České Budějovice k projednávané věci. Zjistil z nich následující:
Rozhodnutím Celního úřadu České Budějovice (dále též "celní úřad") ze dne 2. 4. 1998 č. j. 554/98 byl vydán platební výměr č. 1036130800039, jímž byl stěžovatelce vyměřen celní dluh ve výši 2 700 899 Kč zahrnující clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Rozhodnutím Celního ředitelství České Budějovice (dále též "celní ředitelství") ze dne 16. 2. 2001 č. j. 495/01-01 bylo uvedené rozhodnutí zrušeno jakožto nicotný akt pro absenci uvedení právní normy, na jejímž základě bylo clo vyměřeno (§32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Celní úřad České Budějovice rozhodnutím ze dne 14. 3. 2001 č. j. 492/01 dříve vyměřený celní dluh v částce 2 366 750,05 Kč prominul a rozhodl o vrácení již zaplacené částky 388 164,95 Kč. Téhož dne tentýž celní úřad vydal pod č. j. 493/01 platební výměr č. 1036156100001, jímž byl stěžovatelce vyměřen celní dluh v celkové výši 2 721 282 Kč, zahrnující clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Rozhodnutím Celního ředitelství České Budějovice ze dne 16. 5. 2001, č. j. 371/01-01, bylo rozhodnutí celního úřadu (č. j. 493/01) změněno tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost k zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 737 092 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2001 č. j. 10 Ca 216/2001-34 rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ze dne 16. 5. 2001 č. j. 371/01-01 zrušil a věc vrátil celnímu ředitelství k dalšímu řízení. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že daňový orgán byl vázán svým kontradiktorním rozhodnutím ze dne 14. 3. 2001 č. j. 492/01, jímž byl celní dluh vyměřený stěžovatelce zčásti prominut, a již zaplacená částka vrácena. Celní ředitelství České Budějovice rozhodnutím ze dne 19. 12. 2001 č. j. 7080/01-01 rozhodnutí Celního úřadu České Budějovice ze dne 14. 3. 2001 č. j. 492/01 přezkoumalo a zrušilo po zjištění, že celní úřad takto rozhodl omylem, neboť původní rozhodnutí, jímž byl vyměřen stěžovatelce celní dluh (ze dne 2. 4. 1998 č. j. 554/98), bylo již předtím rozhodnutím Celního ředitelství České Budějovice ze dne 16. 2. 2001 č. j. 495/01-01 zrušeno. Následně, dne 27. 2. 2002 pod č. j. 7080/01-01, znovu rozhodlo o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu České Budějovice ze dne 14. 3. 2001 č. j. 493/01 tak, že se uvedené rozhodnutí (platební výměr) mění tak, že se stěžovatelce ukládá povinnost uhradit clo a daně v celkové částce 1 737 092 Kč váznoucí na 155 kartonech cigaret Cleopatra, jejichž použití po uložení ve svobodném celním skladu, provozovaném stěžovatelkou v Českých Budějovicích, nebylo řádně vysvětleno a prokázáno. Celní dluh vznikl podle ustanovení §242 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon. V odůvodnění rozhodnutí celní ředitelství uvedlo, že dne 21. 3. 1998 byl zjištěn orgány KÚV Policie České republiky v Českých Budějovicích a Celním úřadem České Budějovice úbytek zboží (cigaret). Celková částka cla a daní podle rozhodnutí celního úřadu činila 2 721 282 Kč a byla vyměřena stěžovatelce. V odvolacím řízení však bylo zjištěno, že podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 1 T 2/99-915, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 T 438/2000-991, část zboží (86 kartonů s cigaretami, které nebyly opatřeny tabákovou nálepkou) odcizil D. K. ke škodě ukladatele zboží, společnosti M., spol. s r. o., a odcizené cigarety dopravil do tuzemska. Podle celního ředitelství se tak ve vztahu k této části ztraceného zboží stal celním dlužníkem on. Nevysvětlena a neprokázána zůstala ztráta 155 kartonů cigaret. Celní ředitelství postupovalo podle ustanovení §242 odst. 1 celního zákona. Dlužníkem ve vztahu k této části ztraceného zboží je osoba, která byla posledním známým držitelem (nikoliv majitelem) ztraceného zboží (§242 odst. 3 celního zákona), tedy stěžovatelka. Celní ředitelství tedy původně vyměřený celní dluh snížilo o poměrnou částku dluhu odpovídající množství zboží, které podle pravomocného rozsudku soudu odcizil D. K..
Posledně uvedené rozhodnutí celního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou, již Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2002 č. j. 10 Ca 120/2002-23 zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že celní ředitelství se při svém rozhodování řídilo závazným právním názorem soudu vysloveným v jeho předchozím rozhodnutí, dle něhož je stěžovatelka ve smyslu ustanovení §242 celního zákona subjektem, který naposledy držel ztracené zboží, a jednalo se o zboží spotřebované. Proto byla osobou povinnou zaplatit dluh. To vše přicházelo v úvahu za situace, že předchozí rozhodnutí celního úřadu o prominutí poměrné části celního dluhu, které bylo vydáno omylem, by bylo zrušeno. Jak již bylo výše uvedeno, celní ředitelství rozhodnutí celního úřadu o prominutí dluhu a vrácení již zaplacené částky (ze dne 14. 3. 2001 č. j. 492/01) zrušilo. Stěžovatelku pak shledalo povinnou ve vztahu k poměrné části celního dluhu, a to s ohledem na zjištění o odcizení 86 kartonů cigaret D. K. Soud také připomíná, že stěžovatelka nevytýkala vady závěru o uložení povinnosti k úhradě cla a daně, váznoucí na 155 kartonech cigaret, a závěru týkajícímu se okamžiku vzniku celního dluhu. Stěžovatelka v odvolání zpochybňovala ve vztahu k 86 kartonům cigaret osobu dlužníka a u zbývající části ztraceného zboží tvrdila, že dlužníkem je jeho majitel. Teprve v žalobě tvrdila, že její povinnost k placení cla dovodilo celní ředitelství na základě nikoli platného znění zákona. Výrok celního ředitelství, jímž stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit clo a daně ve vztahu k 155 kartonům cigaret, považuje krajský soud za souladný s obsahem spisů a platnou právní úpravou. Připustil současně, že celní ředitelství citovalo ve svém rozhodnutí neplatné znění zákona, a v důsledku toho je, přes správnost celkových závěrů, nepřesné a částečně zmatečné. Tuto vadu však soud posoudil jako procesní pochybení, které ve smyslu ustanovení §250i odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Není podstatné, že způsob ztráty nebyl celním orgánům doložen, podstatné je, že ztráta zboží byla prokázána. Správný je tak i závěr, jímž je stanoven okamžik vzniku celního dluhu a jeho dlužník. Podle ustanovení §242 odst. 3 je dlužníkem ten, kdo zboží spotřeboval nebo použil. Považuje-li se ztracené zboží za zboží, které bylo spotřebováno nebo použito, a není možné postupovat podle ustanovení §242 odst. 3 věty prvé, je osobou povinnou splnit celní dluh osoba, která je celním orgánům známa jako poslední držitel zboží. Soud uvedené ustanovení interpretoval tak, že podle odstavce 1 (správně zjevně podle věty prvé cit. ustanovení) nastupuje zákonná fikce a v odstavci 3 (správně větě třetí cit. ustanovení) je vyjádřena objektivní odpovědnost za vznik celního dluhu. Zákon neoznačuje jako osobu povinnou k úhradě celního dluhu vlastníka zboží ve svobodném celním pásmu či svobodném celním skladu, ale na základě objektivní odpovědnosti držitele ztraceného zboží, na něž je nahlíženo na základě zákonné fikce jako na zboží spotřebované. Stěžovatelka je proto povinna splnit vzniklý celní dluh. Soud přitom nedospěl k závěru, že by povinností celního ředitelství bylo zrušit prvostupňové rozhodnutí celního ředitelství ze dne 14. 3. 2001 č. j. 493/01, jak namítala stěžovatelka, neboť vada, pro kterou bylo dřívější rozhodnutí celního ředitelství ze dne 16. 5. 2001 č. j. 371/01-01 ve vztahu k rozhodnutí celního úřadu soudem zrušeno, byla v souvislosti se zrušením rozhodnutí celního úřadu ze dne 14. 3. 2001, č. j. 492/01 odstraněna. Celní ředitelství též reagovalo na vytýkanou vadu řízení, že stěžovatelce nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a mohla tak být porušena její práva stanovená §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Názor stěžovatelky nesdílí ani krajský soud. Celní ředitelství postupovalo v souladu s právními předpisy a dbalo na zachování jejích práv i právem chráněných zájmů. Nemělo však podle zákona č. 337/1992 Sb. povinnost seznamovat ji s podklady pro rozhodnutí. Takovou povinnost stanovuje pouze zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a nikoliv zákon č. 337/1992 Sb. "Daňový řád", který se v dané situaci aplikuje, klade především důraz na stanovení a vybrání cla, daní a poplatků tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy státu. Z ustanovení a základních zásad řízení podle zákona č. 337/1992 Sb. nevyplývá povinnost seznámit daňový subjekt s podklady pro rozhodnutí. Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatelky směřující proti povinnosti zaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty v souvislosti s celním dluhem. Odkázal na ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, a dovodil, že vznik daňové povinnosti je v případě cigaret umístěných ve svobodném celním skladu vázán na vznik celního dluhu. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě vznikl celní dluh, vznikla i povinnost platit spotřební daň. Její výše byla stanovena podle ustanovení §40 zákona o spotřebních daních. Ke stejnému závěru dospěl soud i v případě povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty. V tomto případě vycházel z ustanovení §42 a 43 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Povinnost vyměřit daň při dovozu zboží vzniká dnem vzniku celního dluhu nebo porušením podmínek stanovených pro příslušný režim, do kterého je zboží pod celním dohledem propuštěno. Daň z přidané hodnoty tak byla stěžovatelce správně vyměřena v souvislosti se vznikem celního dluhu. Oba uvedené zákony vznik daňové povinnosti váží především na okamžik vzniku celního dluhu, který je definován v případě svobodných celních pásem a svobodných celních skladů v §242 celního zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2002 č. j. 10 Ca 120/2002-23, rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ze dne 27. 2. 2002 č. j. 7080/01-01 a rozhodnutí Celního úřadu České Budějovice ze dne 14. 3. 2001 č. j. 493/01 napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že jimi došlo k porušení předpisů upravujících ukládání daní a poplatků, a tím i k porušení jejích ústavně zaručených práv. Celní úřad vydal své rozhodnutí ze dne 14. 3. 2001 č. j. 493/01, aniž by mu předcházelo daňové řízení. Celní ředitelství nápravu tohoto stavu nezjednalo. V důsledku toho byla stěžovatelka zkrácena na svých právech, garantovaných zákonem č. 337/1992 Sb. (zejm. §2 odst. 2 a 9). Toto porušení nemohlo být v dalších stadiích řízení napraveno. Stěžovatelka v důsledku toho nemohla relevantně uplatnit své stanovisko, zejména pokud jde o skutkový základ věci. Došlo i k přímému porušení §242 odst. 1 celního zákona. Jeho věta druhá byla aplikována, aniž by k tomu byly vytvořeny předpoklady požadované ustanovením §32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb.
Stěžovatelka se dále domnívá, že jí povinnost k zaplacení cla byla uložena v přímém rozporu s ustanovením §242 odst. 1 celního zákona. Povinnost k zaplacení cla pro ni nevyplývá ani z jiných zákonných ustanovení, a tudíž jí byla uložena v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Celní ředitelství k námitkám stěžovatelky změnilo rozhodnutí celního úřadu v části týkající se cigaret, jejichž odcizení bylo prokázáno D. K. Pokud jde o zbývající zboží, tj. 155 kartonů cigaret, celní ředitelství ponechalo původní rozhodnutí celního úřadu v platnosti s tím, že ztráta této části zboží zůstává nevysvětlena a neprokázána a podle zjištění policie a celních orgánů ve skladu chybí. Z jeho rozhodnutí současně vyplývá, že vyhodnotil skutkově odlišně od celního úřadu protokol Policie České republiky, KÚV České Budějovice č. j. KÚV-55/10-98 o násilném vniknutí do objektu svobodného celního pásma v Českých Budějovicích. Došel k závěru, že úbytek předmětných cigaret, jejichž odcizení nebylo prokázáno v trestním řízení D. K., nebyl celním orgánům náležitě vysvětlen a prokázán. Tento závěr je v rozporu s obsahem spisového materiálu s ohledem na zmíněný protokol, dle něhož bylo zjištěno, že odcizeny byly všechny předmětné cigarety. Také právní závěr celního ředitelství je v rozporu s platným právním stavem. Celní ředitelství aplikovalo ustanovení §242 odst. 1 věty druhé celního zákona ve znění vyhlášeném v částce 5 Sbírky zákonů v roce 1993. To však bylo jako chybné opraveno redakčním sdělením o opravě chyb v zákonech vyhlášeném v částce 38 Sbírky zákonů v témže roce. Celní ředitelství tak přizpůsobilo skutkové závěry potřebě aplikace ustanovení §242 odst. 1 celního zákona v nesprávném znění, nebo naopak přizpůsobilo znění uvedeného zákonného ustanovení své interpretaci skutkového základu. Krajský soud neposkytl ochranu zákonnosti ani ústavnosti, když toto pochybení vyhodnotil jako procesní, nemající vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Tento postup se dle stěžovatelky vymyká výslovnému znění příslušných hmotněprávních i procesních předpisů, ale i pravidlům logiky, a to v takové míře, že postup účastníka řízení zcela zjevně nebyl nestranný a nezávislý. Nešlo přitom jen o nepřesné odůvodnění. Nesprávná citace zákona byla uvedena v samotném výroku rozhodnutí. V odůvodnění je pak jednoznačně konstatováno, že ztráta předmětných cigaret nebyla celním orgánům vysvětlena a prokázána. Jestliže soud poté, co si uvědomil správné znění §242 odst. 1 celního zákona, tedy opačné od znění aplikovaného celním ředitelstvím, přesto ponechal jeho rozhodnutí v platnosti, ve skutečnosti v rozporu se svou pravomocí rozhodnutí celního ředitelství změnil. Přitom musel v rozporu se svou pravomocí sám činit skutkové závěry, na něž pak aplikoval celní zákon ve správném znění. Došlo tak k porušení §250i odst. 1 a §250j odst. 1 a 2 o. s. ř. Stěžovatelka dále odkazuje na ustanovení §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., dle něhož má správce daně povinnost prokázat v daňovém řízení skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky nebo právní fikce. Alespoň v rozhodnutí celního ředitelství mělo být proto uvedeno, jaké důkazy byly k prokázání existence podmínek pro vznik výše uvedené právní domněnky provedeny a jak z nich splnění těchto podmínek vyplývá, což se nestalo. Stěžovatelka tvrdí, že z obsahu spisu (protokolu č. j. KÚV-55/10-98) logicky vyplývají pouze dvě možnosti. Buď bylo vysvětleno, že předmětné cigarety byly ze svobodného pásma odcizeny, a tudíž dovezeny do tuzemska, a v takovém případě je aplikace ustanovení §242 celního zákona vyloučena, neboť na daný případ se vztahuje §239 citovaného zákona. Druhou možností je, že ztráta cigaret vysvětlena nebyla. Pak je ovšem užití právní domněnky §242 odst. 1 věty druhé celního zákona vyloučeno.
Stěžovatelka dále napadá i závěry celních orgánů a soudu, pokud jde o pojem "držitel" zboží, za něhož byla v řízení považována. Poukazuje na to, že tyto orgány nevymezily definici držitele zboží podle ustanovení §243 odst. 3 celního zákona. Celní ředitelství své stanovisko, že tímto držitelem je stěžovatelka, odůvodnilo odkazem na již neplatnou smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a společností M., s. r. o. S odkazem na zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pak dovozuje, že držitelem být nemohla, neboť k tomu nepochybně chyběly definiční znaky odlišující držbu od detence. S vymezením a aplikací uvedeného pojmu tedy stěžovatelka nesouhlasí. Nadto dovozuje, že sám zákonodárce dal v uvedeném ustanovení prostor k libovolnému postupu celního orgánu tím, že jím není stanoveno alespoň minimálně zjišťovat, kdo je skutečným držitelem zboží. Toto stěžovatelka považuje za rozporné s čl. 11 odst. 5 Listiny. Dovozuje, že pokud by zákonodárce chtěl stanovit osobou povinnou k zaplacení cla v případě ztráty zboží ve svobodném celním pásmu za podmínek ustanovení §242 odst. 1 věty první celního zákona provozovatele svobodného celního pásma, učinil by tak výslovně, což se nestalo. Přesto, že stěžovatelka zpochybňuje ústavnost ustanovení §242 odst. 3 věty druhé, domnívá se, že není k podání návrhu na jeho zrušení legitimována, a tento návrh s touto ústavní stížností nespojuje.
V druhé části své ústavní stížnosti stěžovatelka napadá závěry celních orgánů a soudu ve vztahu k vyměření daňové povinnosti s tím, že výše vytčené vady se vztahují i k těmto závěrům. Současně se domnívá, že výroky, jimiž jí byla uložena povinnost k zaplacení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, jsou v extrémním rozporu se zákonem o spotřebních daních a zákonem o dani z přidané hodnoty. Z rozhodnutí celního úřadu není patrné, o jaká ustanovení zákona o spotřebních daních a zákona o dani z přidané hodnoty se opírá. Pokud jde o spotřební daň, krajský soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na ustanovení §1, §2 a §4 zákona o spotřebních daních, neuvedl však již, zda a s jakým výsledkem je aplikoval, a to zejména pokud jde o ustanovení, které stanoví, kdo je plátcem spotřební daně. V nalézací části rozsudku soud potvrdil, že uvedená ustanovení nepovažoval za potřebné aplikovat, odůvodnění tohoto závěru však stěžovatelka považuje za nesrozumitelné. Povinnost k placení spotřební daně ve vztahu ke konkrétnímu plátci nelze dovodit na základě ustanovení §5 písm. f) zákona o spotřebních daních ve spojení s §242 celního zákona. Z celního zákona podle stěžovatelky nelze dovodit, že by upravoval povinnost k placení spotřebních daní. Stejně tak z ustanovení §5 písm. f) zákona o spotřebních daních nelze dovodit osobu plátce spotřební daně, zejména to, že tímto plátcem je osoba povinná splnit celní dluh. Povinnost stěžovatelky k zaplacení spotřební daně celní orgán a soud dovodily, přestože předmětné cigarety nebyly dovezeny do tuzemska, a to s odkazem na poznámku pod čarou vztahující se k ustanovení §5 písm. f) zákona o spotřebních daních. Význam termínu "dovoz" se tak rozšířil a zahrnuje všechny případy vzniku celního dluhu podle ustanovení §238 §253 celního zákona. Celní ředitelství a soud (příp. i celní úřad) podle stěžovatelky též dovodily, že uvedená poznámka umožňuje nepoužít příslušná ustanovení zákona o spotřebních daních. K tomu stěžovatelka poukazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu k povaze poznámek pod čarou, s níž jsou napadená rozhodnutí v rozporu.
Pokud jde o uloženou povinnost k zaplacení daně z přidané hodnoty, i v tomto případě stěžovatelka trvá na svém přesvědčení, že dle zákona o dani z přidané hodnoty jí daň nemohla být uložena. Celní ředitelství a soud především "zkomolili" znění ustanovení §43 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Uvedené ustanovení nespojuje vznik povinnosti k placení daně z přidané hodnoty obecně ve všech případech se vznikem celního dluhu, nýbrž pouze v případech dovozu zboží nebo v případě porušení podmínek stanovených pro příslušný režim, do kterého bylo zboží pod celním dohledem propuštěno. Z napadených rozhodnutí není zřejmé, která z uvedených podmínek byla v projednávaném případě naplněna. Prvá z podmínek se nedotýká otázky, kdo je osobou k zaplacení daně povinnou, ani otázky, co se rozumí dovozem ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty. Tyto otázky upravuje §3 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Na základě něho dovozuje, že nemůže být osobou povinnou k placení daně z přidané hodnoty. Druhá z výše uvedených podmínek také nemohla být naplněna, neboť předmětné cigarety se před jejich odcizením nenacházely pod celním dohledem a nebyly ani propuštěny do žádného celního režimu.
Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvádí, že je přesvědčena o existenci skutečností zakládajících nárok státu na clo, spotřební daň i daň z přidané hodnoty. Subjektem, jemuž měla být povinnost k jejich zaplacení uložena, však není stěžovatelka, která veškeré své zákonné povinnosti splnila, nenakládala s předmětným zbožím v rozporu s právem, nedovezla je a neměla z něj žádný prospěch. Naopak je však velmi pravděpodobné, že osoby, které své zákonné povinnosti porušily, existují (vedle odsouzeného D. K.). Postihnout tyto osoby může být obtížné, to však nemůže být důvodem k tomu, aby příslušné orgány postupovaly nezákonně vůči stěžovatelce.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, Celní ředitelství České Budějovice a Celní úřad České Budějovice, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Celní úřad České Budějovice Ústavnímu soudu sdělil, že vyjádření poskytne i za něj celní ředitelství. Celní ředitelství České Budějovice ve svém vyjádření nejprve popsalo dosavadní průběh řízení. Ke skutkovému stavu mimo jiné připomíná, že ztráta 155 krabic cigaret zůstala neobjasněna, neboť pouze u 86 krabic z celkových 241 bylo prokázáno odcizení odsouzenému D. K. Pokud jde o samotné rozhodnutí, celní ředitelství především nesouhlasí s námitkami stěžovatelky stran interpretace §242 celního zákona. Pokud dlužníkem není ten, kdo zboží spotřeboval nebo použil, a ztráta tedy není vysvětlena, je osobou povinnou splnit celní dluh ten, kdo byl posledním držitelem zboží. Jiná interpretace by znemožňovala vyměření cla a daní váznoucích na zboží, které bylo ztraceno a nenachází se ve svobodném celním pásmu či skladu, kam bylo předtím umístěno, nebyla-li zjištěna osoba, která takové zboží spotřebovala nebo použila v rozporu s příslušnými celními předpisy. Tento postup odpovídá i ustanovení čl. 205 nařízení Rady EU č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, jímž byl vydán celní zákoník společenství. Uvedené ustanovení sloužilo jako předloha pro zpracování §242 celního zákona. Neobjasněná ztráta 241 krabic cigaret musí být dle názoru celního ředitelství řešena právě v souladu s ustanovením §242 celního zákona. Celní ředitelství odmítá i námitky stěžovatelky stran její daňové povinnosti. Přiklání se k názoru, že zákon o spotřebních daních a zákon o dani z přidané hodnoty uložení povinnosti stěžovatelce umožňovaly. Naopak interpretace provedená stěžovatelkou by ve své podstatě znemožňovala vyměření cla a daní váznoucích na zboží umístěném ve svobodném celním pásmu nebo skladu, jehož ztráta nebyla řádně objasněna, a byla by vyloučena i odpovědnost ukladatelů (držitelů) zboží umístěného do těchto prostor za ztrátu nebo nedovolené nakládání se zbožím. Podle názoru celního ředitelství stěžovatelka nebyla poškozena na svých ústavně zaručených právech.
Krajský soud v Českých Budějovicích se domnívá, že jeho rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Rozhodoval v mezích zákona, zcela nezávisle po zhodnocení provedených důkazů. Argumentaci stěžovatelky odmítá v zásadě shodně, jak již učinil ve svém rozhodnutí. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout.
Vyjádření účastníků byla zaslána stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka se k nim prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila přípisem ze dne 20. 10. 2003. Nad rámec výše uvedeného upozorňuje, že nesprávné znění §242 odst. 1 celního zákona použil již krajský soud ve svém původním rozhodnutí ve věci a celní ředitelství se v napadeném rozhodnutím na něj odvolává a řídí se jeho právním názorem, v jehož smyslu i formulovalo skutková zjištění. Soud neuvedl, dle jakého předpisu při formulování svého nového právního názoru postupoval, a to ani ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby soud, aniž se jakkoli změnily skutkové a právní okolnosti, v dalším rozsudku v téže věci dospěl ke zcela odlišnému závěru než ve svém původním rozhodnutí. Takový postup označuje za svévolný. Dále konstatuje, že celní ředitelství ve svém vyjádření interpretovalo ustanovení §242 odst. 1 a 3 celního zákona zcela nově. Jeho výklad označuje jako účelovou dezinterpretaci a domnívá se, že uvedené ustanovení neumožňuje výklad vedoucí k závěrům prezentovaným celním ředitelstvím. Mimo jiné také tvrdí, že se celní orgány a soud necítili při svém rozhodování vázáni zákonem, ale obecnou politickou "potřebou" vybrat clo a daně. K odkazu na shora zmíněné ustanovení nařízení Rady EU, které celní ředitelství ve svém vyjádření citovalo, stěžovatelka uvádí, že z jeho textu vyplývá opačný princip, než na němž je založeno ustanovení §242 celního zákona. Stěžovatelka dále také trvá na svých námitkách vůči závěrům týkajícím se její povinnosti zaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty a domnívá se, že při aplikaci příslušných ustanovení došlo i ke zkomolení jejich textu.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Z obsahu napadeného rozhodnutí celního ředitelství vyplývá, že celní ředitelství, vázáno předchozím rozhodnutím obecného soudu, aplikovalo na projednávanou věc ustanovení §242 odst. 1 celního zákona ve znění: "Celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu vzniká spotřebou nebo použitím ve svobodném celním pásmu nebo svobodném celním skladu za jiných podmínek, než které jsou stanoveny celními předpisy. Dojde-li ke ztrátě zboží a tato ztráta není celním orgánům náležitě vysvětlena a prokázána, považuje se ztracené zboží za zboží, které bylo spotřebováno nebo použito ve svobodném celním pásmu nebo svobodném celním skladu.". Jde o znění zákona tak, jak bylo původně vyhlášeno ve Sbírce zákonů v částce 5, rok 1993. Celní ředitelství též převzalo závěr obecného soudu, dle něhož jde v projednávaném případě o zboží spotřebované. Vzhledem k tomu, že přitom šlo o zboží ztracené, je tento závěr nutně výsledkem aplikace citovaného ustanovení §242 odst. 1 věty druhé. Uvedený závěr se tedy opírá o zjištění, že ztráta nebyla celním orgánům náležitě vysvětlena a prokázána. Na základě těchto zjištění pak byla stěžovatelce uložena shora popsaná celní a daňová povinnost. V částce 38 Sbírky zákonů z téhož roku však bylo publikováno redakční sdělení oprav, v němž se pod bodem 5 týkajícím se celního zákona uvádí: "v §242 odst. 1 v druhé větě má být místo "ztráta není" správně být "ztráta je" .
Obecný soud v projednávaném případě rozhodoval ještě podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, upravující správní soudnictví. Podle dané úpravy bylo úkolem soudu rozhodujícího ve správním soudnictví přezkoumávat zákonnost napadených rozhodnutí orgánů veřejné správy (srov. §244 odst. 1, §247 odst. 1 či §250j o. s. ř.). Soud tedy dle tehdejší úpravy nemůže přehodnotit skutková zjištění, neboť při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro něj rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. V pravomoci obecného soudu bylo pouze přezkoumat, zda bylo napadené rozhodnutí zákonné. V případě, že by soud dospěl k závěru, že správní orgán v přezkoumávaném rozhodnutí posoudil věc po právní stránce nesprávně, měl napadené rozhodnutí zrušit (srov. §250j odst. 2 o. s. ř.). V projednávaném případě správní orgán aplikoval na zjištěný skutkový stav neplatný právní předpis. Obecný soud toto porušení zjistil, avšak neshledal je takovým zásahem, aby napadené rozhodnutí zrušil, neboť nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Soud pak dále na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §242 celního zákona, v platném znění, a dospěl ke stejným závěrům jako celní ředitelství, jehož rozhodnutí tak shledal zákonným.
Ústavní soud se domnívá, že uvedený postup hrubě vybočuje z mezí ústavnosti. Pochybení celního úřadu nelze bagatelizovat konstatováním, že rozhodnutí je "nepřesné a v důsledku citace nikoli platného znění zákona částečně zmatečné", jak učinil obecný soud. Soud tak především pominul skutečnost, že celní ředitelství neplatný předpis ve svém rozhodnutí nejen citovalo, ale nepochybně jej i aplikovalo. Jestliže obecný soud takové pochybení celního ředitelství připustil, neměl ovšem jiné východisko, než příslušnou námitku shledat důvodnou a napadené rozhodnutí zrušit. Takové pochybení totiž zjevně nelze označit za pouhé procesní pochybení, nemající vliv na zákonnost rozhodnutí ve smyslu ustanovení §250i odst. 3 o. s. ř. O vadu řízení před správním orgánem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §250i odst. 3 o. s. ř., se jedná tehdy, nelze-li dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdy by k této vadě řízení vůbec nedošlo (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 473/2000, SoJ. 2002, 1:14). Naopak vadou, která nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, je taková vada, která se týká okolností pro výsledek řízení před soudem bezvýznamných. K takovému závěru však v případě aplikace neplatného právního předpisu zjevně dospět nelze, když navíc neplatné znění předpisu je v přímém rozporu se znění platným. Jinými slovy, pokud celní ředitelství, vycházejíc ze zjištěného skutkového stavu, dospělo k závěru, že jde podle ustanovení §242 odst. 1 celního zákona o zboží spotřebované, neboť ztráta zboží, jak předpokládá uvedený předpis (v nikoliv platném znění), není celním orgánům náležitě vysvětlena a prokázána, nemohl při aplikaci téhož ustanovení v platném znění, dle něhož jde o zboží spotřebované, je-li ztráta vysvětlena, dospět k závěru shodnému. Postup obecného soudu tak nelze považovat za ústavně konformní. Tím porušil povinnosti vyplývající pro něj z čl. 36 odst. 1 Listiny, a zasáhl tak do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené se proto ostatními námitkami, o jejichž ústavní dimenzi lze zřejmě polemizovat, Ústavní soud nezabýval, a to vzhledem k tomu, že by to bylo zjevně nadbytečné, a i s přihlédnutím k tomu, že je stěžovatelka nepochybně uplatní v dalším řízení.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení, bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), zrušil ta napadená rozhodnutí, jimiž podle jeho názoru došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, tj. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2002 č. j. 10 Ca 120/2002-23 a rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ze dne 27. 2. 2002 č. j. 7080/01-01 [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ve zbývající části týkající se rozhodnutí Celního úřadu České Budějovice ze dne 14. 3. 2001 č. j. 493/01 pak ústavní stížnost zamítl [§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].