ECLI:CZ:US:2005:2.US.641.04
sp. zn. II. ÚS 641/04
Usnesení
II.ÚS 641/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky EKIPS, s. r. o., se sídlem v Kladně, Ocelárenská 1777, zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2004, č. j. 29 Odo 479/2003-232, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2003, č. j. 24 Co 425/98-205, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a V. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze, Celetná 26, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2003, č. j. 24 Co 425/98-205, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. listopadu 1997, č. j. 15 C 16/96-88, pouze ve výroku o nákladech řízení, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut návrh žalobkyně (stěžovatelky) na určení neplatnosti kupní smlouvy, eventuálně zániku kupní smlouvy odstoupením. Touto kupní smlouvou měla žalobkyně prodat žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) nemovitosti specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru žalobkyně byla kupní smlouva neplatná, neboť jednatel, který za ni uvedenou smlouvu uzavíral, nebyl oprávněn sám činit právní úkony, dále byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy (prodejní cena byla několikanásobně nižší, než cena dle znaleckých posudků, resp. cena tržní) a dále se žalobkyně domáhala určení, že platně od kupní smlouvy odstoupila. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. I podle jeho názoru není kupní smlouva neplatná pro porušení zákona nebo pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §39 občanského zákona (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ohledně eventuálního návrhu, že předmětná smlouva zanikla odstoupením. V tomto případě dospěl odvolací soud k závěru, že odstoupení od smlouvy nebylo účastníky ujednáno ve smyslu ustanovení §48 odst. 1 obč. zák., proto byl písemný projev vůle žalobkyně odstoupit od smlouvy hodnocen jako neúčinný a smlouva tedy odstoupením nezanikla.
Následné dovolání žalobkyně bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2004, č. j. 29 Odo 479/2003-232, zamítnuto. Dovolací soud shledal dovolání přípustným dle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2000) k otázce, zda uzavření kupní smlouvy, kterou právnická osoba (společnost s ručením omezeným) převádí vlastnictví k majetku na třetí osobu, je rozhodnutím o obchodním vedení společnosti ve smyslu ustanovení §134 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.") a vyžaduje tedy souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak, či nikoliv. V této otázce dospěl dovolací soud k závěru, že jednatel žalobkyně byl oprávněn jednat samostatně a právní posouzení věci soudy obou stupňů v řešení otázky platnosti kupní smlouvy, co do žalobkyní namítaného obcházení ustanovení §134 a §66 odst. 3 obch. zák., bylo správné. Ve vztahu k dalším namítaným důvodům neplatnosti kupní smlouvy dovolací soud uzavřel, že posouzení, zda je smlouva rozporná s dobrými mravy, popř. zásadami poctivého obchodního styku, je závislé na konkrétních okolnostech a poměrech smluvních stran, pročež má význam pouze pro projednávanou věc a nesplňuje podmínku judikatorního přesahu. Ze stejného důvodu nepovažoval dovolací soud ani posouzení otázky platnosti odstoupení od smlouvy za zásadní po právní stránce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť podle jejího názoru nebyl její nárok posouzen v souladu se zákonem a principy ovládajícími právní řád, mezi něž patří i dobré mravy a zásady poctivého obchodního styku. Převážná část ústavní stížnosti se týkala hodnocení neplatnosti kupní smlouvy, které provedly obecné soudy. Vyjádřila přesvědčení, že předmětná kupní smlouva je neplatná podle §39 obč. zák. jednak pro rozpor se zákonem (§134 a §66 odst. 3 obch. zák.), a jednak pro rozpor s dobrými mravy (§3 obč. zák.) a zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.). Dále se dovolávala neplatnosti kupní smlouvy pro omyl (§49a obč. zák.) a dle jejího názoru rovněž od této smlouvy platně odstoupila. Ohledně své argumentace odkázala na své předchozí podání a přednesy v soudním řízení. Rozpor napadených rozhodnutí s ústavním požadavkem na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka především v tom, že soudy v obou napadených rozsudcích odmítly hodnotit předmětnou kupní smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Předmětné nemovitosti, jejichž tržní cena by byla 10 - 15 miliónů Kč, byly přitom prodány za 1,5 miliónu. Soudy ovšem dospěly k závěru, že ani takto nevýhodný prodej jedním z představitelů obchodní společnosti proti vůli ostatních společníků a členů orgánů společnosti není pro hodnocení platnosti kupní smlouvy významný.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatelky nijak nezpochybňovala závěry dovolacího soudu k otázce, pro kterou dovolání připustil. Ústavní stížnost se zakládá na tom, že soudy odmítly hodnocení kupní smlouvy jako rozporné s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Přitom posouzení zásadního významu je i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu věcí nezávislého rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu není ústavní stížnost opodstatněná ani ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu. Ohledně souladu kupní smlouvy s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku odvolací soud přijaté závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil. Odkazoval přitom na stav nemovitosti, její ocenění jako předmětu vkladu a rozporné údaje v nabídkách realitních kanceláří.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pokud stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením věci, odkázal Krajský soud v Praze na odůvodnění svého rozsudku.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že ústavní stížnost neuvádí, v jakých konkrétních předpisech ústavního pořádku mělo dojít k porušení ústavních principů. Z obsahu ústavní stížnosti lze dle názoru vedlejšího účastníka usuzovat na porušení práva na spravedlivý proces, které mělo být způsobeno zřejmě tím, že skutková zjištění v řízení před obecnými soudy nebyla právně hodnocena v souladu s názory stěžovatelky. Všechny důvody, které stěžovatelka uplatňovala v řízení, vycházejí z názoru, že existuje určitá "zákonná cena" a byla-li ujednána jiná, je právní úkon absolutně neplatný pro rozpor se zákonem, dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku atd. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta a aby bylo stěžovatelce uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi nahradila náklady řízení.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces obsaženého v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Argumentace stěžovatelky, byť zmiňuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, se v daném případě týkala především otázek hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů. Rozpor napadených rozhodnutí s ústavním požadavkem na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka především v tom, že soudy v obou napadených rozsudcích odmítly hodnotit předmětnou kupní smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Stěžovatelka tak zřejmě s ohledem na uplatněnou argumentaci považuje Ústavní soud za další instanci v systému obecného soudnictví. Tou však Ústavní soud v žádném případě není. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To se však v daném případě nestalo.
Pokud námitky stěžovatelky směřovaly proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a jeho vyhodnocení otázek zásadního právního významu, které jsou důležité pro určení přípustnosti dovolání, odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95), ze které se podává, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou (jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů), a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Nestačí tedy, aby věc měla zásadní význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale musí mít význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy pro jejich judikaturu. Přitom vlastní vyhodnocení těchto otázek je věcí nezávislého posouzení, které provádí Nejvyšší soud ČR, a Ústavní soud si neosobuje oprávnění do této kompetence Nejvyššího soudu zasahovat.
Pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Z napadených rozhodnutí, ani ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení věci, se žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným právním vyhodnocením nepodává. Stěžovatelka pouze opakovaně brojí proti právnímu posouzení kupní smlouvy obecnými soudy.
K návrhu vedlejšího účastníka na přiznání náhrady nákladů řízení vůči stěžovatelce Ústavní soud konstatuje, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje pouze ve výjimečných, zvláště odůvodněných případech. V daném případě Ústavní soud neshledal, že by byly dány zvláštní důvody pro přiznání náhrady nákladů. Vzhledem k mimořádnosti přiznání náhrady nákladů není ani výrok o náhradě nákladů, pokud se nepřiznávají, součástí výrokové části.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová