ECLI:CZ:US:2005:2.US.648.04
sp. zn. II. ÚS 648/04
Usnesení
II.ÚS 648/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti W. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 5 To 79/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. Nt 206/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 206/2004 a sp. zn. 2 T 12/2000, z nichž zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 2 T 12/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 5 To 50/02, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Poškozenou obchodní společnost Stýblo, s.r.o., soud s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Návrhem ze dne 17. 2. 2004 se stěžovatel domáhal povolení obnovy jeho trestního řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. Nt 206/2004, jeho návrh zamítl. Stěžovatel si proti uvedenému rozhodnutí městského soudu podal stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 5 To 79/2004, zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Obsáhle v ní cituje z odůvodnění napadených usnesení obecných soudů. Je přesvědčen o tom, že argumentace je nekonkrétní, povšechná a nepřezkoumatelná. Připomíná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva definující princip "rovnosti zbraní", podle něhož má mít každá strana v procesu stejnou možnost hájit své zájmy a nesmí být podstatně znevýhodněna vůči protistraně. Obecné soudy se v odůvodnění údajně omezily toliko na konstatování, že soud není povinen provést všechny navrhované důkazy. Stěžovatel nesouhlasí s jejich závěrem, že skutečnosti uváděné v návrhu na obnovu řízení jsou opakováním provedených či odmítnutých důkazů. Podle jeho názoru jím nově navrhované důkazy byly schopny změnit závěry nalézacího soudu v jeho prospěch, byly však bez dalšího soudy odmítnuty.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Vrchní soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Je přesvědčen o tom, že ve věci k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo. Námitky, které stěžovatel uplatňuje, jsou pouhým opakováním jeho argumentace z dosavadního trestního řízení. Účastník v tomto směru neshledal důvod vyjadřovat se nad rámec odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze poukázal ve svém vyjádření na to, že obsah ústavní stížnosti je shodný s návrhem na povolení obnovy řízení. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž uvedl všechny důvody, které senát vedly k jeho vydání. Dále uvedl, že se stěžovatel soustavně vyhýbá nástupu do výkonu trestu odnětí svobody a často mění bydliště. Na adrese, kterou uvedl v ústavní stížnosti, se trvale nezdržuje, jak bylo opakovaně Policií ČR zjištěno. Stěžovatel několikrát žádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Jeho žádost soud opakovaně zamítl. Příkaz k dodání do výkonu trestu vydaný účastníkem je stále v platnosti.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Podstatou stěžovatelových námitek uvedených v ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s postupem obecných soudů při hodnocení "nových" skutečností a důkazů, jež uplatnil v návrhu na povolení obnovy řízení. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivé soudní řízení dle článku 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Obecné soudy vycházely v řízení o povolení obnovy řízení z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o uloženém trestu. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku tehdy, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly. V odůvodnění svých usnesení srozumitelně vysvětlily, proč nepovažovaly navržené důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Obsah rozhodnutí tak odpovídá nárokům kladeným na odůvodnění usnesení dle §134 odst. 2 trestního řádu.
Ústavní soud připomíná, že článek 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivý proces jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví ovšem přirozeně pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Tyto náležitosti upravuje jednoduché právo. Je tak na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, nikoli na Ústavním soudu, aby předložené důkazy i jejich právní relevanci posoudily. Pokud uvedené principy platí již v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí se uplatnit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku, jímž je obnova řízení.
Za dané situace považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Z uvedených důvodů mu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková