ECLI:CZ:US:2005:2.US.667.04
sp. zn. II. ÚS 667/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. O.O., zastoupeného advokátem JUDr. V.H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2004 ve věci sp. zn. 11 To 610/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 10. 2003 ve věci sp. zn. 11 T 140/2001, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také právo každého vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomuto zásahu mělo dle stěžovatele dojít tím, že v jeho věci jednal vyloučený soudce, nebyla akceptována jeho námitka podjatosti znalce a dále že nebylo zopakováno hlavní líčení a provedeny všechny důkazy, ač pro to byly důvody a k takovému postupu nedal stěžovatel souhlas.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě ve věci sp. zn. 11 T 140/2001, z jehož obsahu ve vztahu k obsahu podané stížnosti zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, ohrožení pod vlivem návykové látky a maření výkonu úředního rozhodnutí. Těchto činů se měl dopustit, když pod vlivem alkoholu řídil osobní automobil, přestože měl dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Náchodě uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, a srazil cyklistku, která v důsledku zranění způsobených při pádu na vozovku zemřela. Ve věci původně rozhodoval soudce, po jehož přeložení k jinému soudu byla věc přidělena soudci Mgr. P.R. Po změně obsazení soudu nesouhlasil stěžovatel s pouhým přečtením protokolů o hlavním líčení, a proto bylo hlavní líčení konáno znovu a opakovaně provedeny jednotlivé důkazy.
V rámci řízení před obecnými soudy vznesl stěžovatel námitku podjatosti znalce Ing. M. O této námitce rozhodl Okresní soud při hlavním líčení konaném dne 22. 10. 2003 zamítavým usnesením (usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 25. 11. 2003). Dne 28. 11. 2003 byla Okresnímu soudu v Náchodě doručena stížnost proti tomuto usnesení, kterou Krajský soud usnesením ze dne 19. 4. 2004 jako nepřípustnou zamítl, neboť byla podána opožděně. Podjatost soudce Mgr. P.R. stěžovatel zmínil v rámci řízení o odvolání při vyjádření k věci. Krajský soud se tomuto sdělení podrobněji nevěnoval.
Krajský soud v Hradci Králové prvostupňový rozsudek v celém rozsahu zrušil a rozhodl o vině a trestu za trestné činy stejných skutkových podstat nově.
Odůvodněnost ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Soudce soudu prvního stupně Mgr. P.R. měl být dle názoru stěžovatele vyloučen, neboť přes chybějící souhlas stěžovatele nezopakoval celé hlavní líčení, neprovedl veškeré důkazy a ani se nevěnoval důkazům stěžovatelem nově navrženým, které by vedly k objasnění nehodového děje, snižoval důkazní váhu znaleckých posudků, nekriticky přejímal nepodložené závěry znalce Ing. M., provedl řadu nepřesných hodnocení k osobě stěžovatele a také se neřídil zcela pokyny Krajského soudu v Hradci Králové dle usnesení ze dne 10. 2. 2003. Stěžovatel dle svého názoru tyto skutečnosti namítal před odvolacím soudem, avšak soud o jeho námitce podjatosti nerozhodl. Stěžovatel také v řízení před obecnými soudy namítal podjatost znalce Ing. M. Své tvrzení založil především na polemice se závěry, k nimž znalec při zpracování znaleckého posudku dospěl. Tato námitka dle tvrzení stěžovatele nebyla řádně vyřešena, protože jeho stížnost podaná proti zamítavému usnesení o námitce podjatosti byla shledána opožděná. Dle názoru stěžovatele nebylo při změně obsazení soudu prvního stupně zopakováno celé hlavní líčení, přičemž stěžovatel k tomuto postupu nedal souhlas. V důsledku tohoto postupu nemohlo být mimo jiné řádně posouzeno chování obou účastníků dopravní nehody. V řízení údajně docházelo k automatickému odmítání jím navrhovaných důkazů, což vedlo k nesprávnému vyhodnocení situace před dopravní nehodou a k nestanovení míry zavinění účastníků dopravní nehody.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud v Náchodě a Krajský soud v Hradci Králové, k vyjádření.
Okresní soud uvedl, že účastníci byli o změně soudce řádně vyrozuměni a poučeni. Poté bylo celé hlavní líčení konáno znovu a zopakovány také veškeré listinné důkazy. Soud zamítl pouze stěžovatelem navržený důkaz přehráním CD-romu s počítačovou simulací průběhu dopravní nehody a výslech dvou svědků pro nadbytečnost, tato skutečnost byla řádně odůvodněna.
K námitce podjatosti Mgr. R. uvedl, že byla poprvé uplatněna až v rámci odvolacího řízení; sám stěžovatele do zahájení hlavního líčení neznal, na věci není osobně zainteresován, není v žádném poměru k této věci, jejím účastníkům, jejich příbuzným, svědkům, obhájcům apod. Vznesenou námitku tak nepokládal za důvodnou.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že vyjádření o podjatosti soudce Mgr. R. považoval za součást obhajoby stěžovatele a nikoli za procesní návrh ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu. O námitce podjatosti znalce okresní soud usnesením rozhodl, tak že ji zamítl. Stížnost proti tomuto usnesení byla Krajským soudem zamítnuta, neboť ji stěžovatel podal opožděně. Dále se Krajský soud domnívá, že Okresní soud, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení a následujících protokolů, postupoval po změně v obsazení soudu zcela v intencích trestního řádu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky), nemůže proto přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998 ve věci sp. zn. III. ÚS 153/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 128, str. 227 a násl).
Jedna z hlavních námitek stěžovatele spočívá v tvrzení, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že o této námitce nebylo odvolacím soudem rozhodnuto. Ústavní soud tuto námitku neshledal právně relevantní. V souladu s §75 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je i námitka podjatosti. Ustanovení §59 trestního řádu definuje způsob, jakým je nutno dát podnět k jednotlivým úkonům v trestním řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že za úkon v trestním řízení je třeba považovat všechny úkony vykonávané orgány činnými v trestním řízení, a to bez ohledu na stádium trestního řízení, je tímto úkonem i rozhodování soudu o námitce podjatosti. Vyslovil-li stěžovatel při konání hlavního líčení o odvolání v rámci svého vyjádření k věci pouze domněnku, že soudce soudu prvního stupně byl vůči němu podjatý, nelze toho vyjádření, které stěžovatel co do důvodu ani blíže nespecifikoval, považovat za podání dle §59 trestního řádu a požadovat, aby se jím soud prvního stupně blíže zabýval. Protože stěžovatel neuplatnil řádně námitku podjatosti, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost v části, která se týká podjatosti soudce soudu prvního stupně, za nepřípustnou a jako takovou ji odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítal, že znalec přibraný k rozhodování ve věci byl podjatý. Dle §141 trestního řádu je opravným prostředkem proti usnesení stížnost. Stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu, usnesení soudu a státního zástupce, pokud to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují v prvním stupni. V souladu s §105 odst. 3 trestního řádu rozhodoval o řádně uplatněné námitce stěžovatele soudce soudu prvního stupně, který v době oznámení námitek vedl řízení. O námitce podjatosti znalce rozhoduje soudce opatřením. V posuzovaném případě však o ní rozhodl usnesením; toto formální pochybení však nebylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
V této souvislosti je nutno podotknout, že dle §105 odst. 2 trestního řádu je při výběru osoby, která má být jako znalec přibrána, třeba přihlížet k důvodům, pro které je dle zvláštního zákona znalec z podání znaleckého posudku vyloučen. Ve smyslu §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, nesmí znalec podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Stěžovatel ovšem ve své námitce a posléze ani v podané stížnosti žádný z těchto důvodů neuvedl. Proto materiálnímu hodnocení námitky stěžovatele obecným soudem, byť v nesprávné formální podobě, nelze nic vytknout. Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že i pokud by odhlédl od tohoto formálního pochybení, nelze dát stěžovateli za pravdu, když tvrdí, že stížnost podal řádně a včas. Stížnost se podává do tří dnů od oznámení usnesení, přičemž oznámení se děje buď vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je usnesení třeba oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Dle spisové dokumentace rozhodl Okresní soud o této námitce dne 22. 10. 2003 a své rozhodnutí veřejně za přítomnosti obžalovaného i jeho obhájce vyhlásil. Proto pokud stěžovatel podal stížnost až po doručení rozhodnutí dne 28. 11. 2003, byla stížnost podána jednoznačně opožděně.
Námitce stěžovatele stran nezopakování celého hlavního líčení po změně obsazení soudu Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit. Soud po jeho nesouhlasu s pouhým přečtením protokolů o hlavním líčení provedl celé hlavní líčení znovu a zopakoval jednotlivé důkazy s tím, že provedení některých zamítl. Ústavní soud považuje za důležité v této souvislosti připomenout, že není další instancí v systému obecného soudnictví a neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí z hlediska jednoduchého práva, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1999 ve věci sp. zn. I. ÚS 32/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, usnesení č. 24, str. 475 a násl.). Obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů a rozhodování o potřebnosti provedení dalších stěžovatelem navržených důkazů v souladu s trestním řádem, hodnotily důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a dospěly tak ke zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti. Protože obecné soudy svá rozhodnutí i důvody, které vedly k zamítnutí doplnění dokazování, dle §125 trestního řádu řádně odůvodnily, a protože i celkový postup obecných soudů nevybočil z mezí ústavnosti, shledal Ústavní soud námitku stěžovatele neopodstatněnou. Sama skutečnost, že se s výsledkem rozhodování stěžovatel neztotožňuje, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, který by odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí, a proto návrh částečně jako nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu