ECLI:CZ:US:2005:2.US.673.04
sp. zn. II. ÚS 673/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti R.Š., zastoupeného advokátem JUDr. T.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 ve věci sp. zn. 5Tdo 946/2004 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2004 ve věci sp. zn. 2 To 266/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ve svém návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Namítá, že se soudy nižších instancí nevypořádaly řádně s jeho obhajobou, zejména co se týče subjektivní a materiální stránky trestného činu, neprovedly velké množství jím navrhovaných důkazů, ačkoli jasně svědčily v jeho prospěch, a vyhodnotily tak pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Soudy dále dle tvrzení stěžovatele nesplnily povinnost dle §125 trestního řádu a neodůvodnily řádně svá rozhodnutí; v otázce, zda mohlo dojít jednáním stěžovatele k ublížení na zdraví, pak měly opřít svá rozhodnutí pouze o lékařské vyjádření, nikoli o znalecký posudek. Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel zrušení rubrikovaných rozhodnutí.
Stěžovatel byl Okresním soudem ve Vsetíně uznán vinným spácháním trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem pokusu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 a §8 odst. 1 trestního zákona. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, které bylo Krajských soudem v Ostravě dle §256 trestního řádu zamítnuto. Následně podané dovolání Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Stěžovatel především tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly řádně s jeho obhajobou, zejména s tvrzením o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu a skutečným stupněm nebezpečnosti tohoto činu pro společnost. V této souvislosti ve svém podání podrobně rozebírá skutkový stav, jeho nedostatečné objasnění a odkazuje na jím navrhované, ale žádným ze soudů neprovedené důkazy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud se zabývá úplností zjištění skutkového stavu a správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy například pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V jiných případech k hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy nepřikročí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 ve věci sp. zn. I. ÚS 444/97 in Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, usnesení č. 39, str. 311 a násl.). Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani činnost těchto orgánů nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 168/03 in Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 78, str. 255 a násl.).
Otázkou neprovedených důkazů se podrobně zabýval odvolací soud. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu lze neakceptování důkazního návrhu obviněného co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací schopností. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 570/03, Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 91, str. 377 a násl.). Odvolací soud v této souvislosti uvádí, že stěžovatelem navrhované důkazy byly převážně již známé ze spisového materiálu, dílem potom nové, nicméně po posouzení důkazního stavu, z něhož vycházel nalézací soud na straně jedné a těchto potencionálních důkazních prostředků na straně druhé, dospěl odvolací soud k jednoznačnému závěru o jejich nadbytečnosti.
Námitky stěžovatele poukazují v tomto ohledu na širší, pro rozhodnutí nalézacího soudu nepodstatné okolnosti, neboť provedeným dokazováním byl zjištěn skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci a způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat provedené dokazování, jen jsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extremní nesoulad skutkových zjištění, jež vyplynula z uvedeného dokazování, a právních závěrů, které soudy učinily, Ústavní soud neshledal.
Pokud se týče námitky stěžovatele směřující k záměně lékařského vyjádření za znalecký posudek, uznal odvolací soud tuto námitku stěžovatele za oprávněnou. Soud nalézací označil a provedl odborné vyjádření jako znalecký posudek a nikoli jako listinný důkaz. Současně však odvolací soud zdůraznil, že tato procesní vada nemá povahu vady podstatné, která by zpochybnila meritorní rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že v souladu s §105 odst. 1 trestního řádu si orgán činný v trestním řízení vyžádá odborné vyjádření, je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení potřeba odborných znalostí. Odborné vyjádření může být již samo o sobě dostačující pro posouzení vzniknuvší odborné otázky. Teprve pokud pro složitost dané věci není takový postup dostačující, přibere se pro potřebné posouzení znalec. Z tohoto zákonného ustanovení se tedy nedá dovodit nepoužitelnost a protizákonnost použití odborného vyjádření či absolutní povinnost orgánů činných v trestním řízení nechat zpracovat znalecký posudek. Argumentaci stěžovatele nelze tedy v tomto ohledu akceptovat jako odůvodněnou.
Námitkou stěžovatele směřující k neprokázání naplnění materiálních i formálních znaků trestného činu, především subjektivní stránky trestného činu, se podrobně zabývaly soudy všech stupňů a Ústavní soud v jejich postupu neshledal pochybení. V této souvislosti bylo již odvolacím soudem zdůrazněno, že stěžovateli se ani u jednoho z trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu neklade za vinu úmysl přímý, ale toliko nepřímý ve smyslu §4 písm. b) trestního zákona, tedy, že stěžovatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení právem chráněných zájmů, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn. Srozumění u pachatele jednajícího v nepřímém úmyslu vyžaduje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, která se projevila navenek. Ačkoli pachatel svým jednáním sleduje apriori cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva cílem relevantním i nezávadným, je současně srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení jiného, pro trestní právo významného následku. Tento následek je pak nechtěným, vedlejším následkem jednání pachatele, se kterým byl ovšem srozuměn. Na srozumění se usuzuje ze skutečnosti, že pachatel nepočítal se žádnou z konkrétních okolností, která by mohla tomuto nechtěnému následku zabránit. Z konkrétních okolností případu je pak zřejmé, že stěžovatel musel minimálně vědět, že svým zasahováním do činnosti ošetřujícího lékaře, které vyvrcholilo prudkým zavřením dveří sanitního vozu v okamžiku, kdy se lékař nacházel v jejich prostoru, může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej poruší, s tím byl srozuměn. Byl si tedy vědom následku, který z jeho jednání může vzejít. Subjektivní stránka trestných činů byla tedy dle názoru Ústavního soudu dána a orgány činnými v trestním řízení rovněž prokázána.
Pokud jde o naplnění materiální stránky trestných činů, odvolací i dovolací soud uvádějí, že hranice nepatrného stupně nebezpečnosti byla jednáním stěžovatele jednoznačně překročena, zejména vzhledem k okolnosti, že při výkonu svého povolání, při ošetřování poraněné osoby, byl napaden lékař rychlé záchranné služby. Řádné fungování rychlé záchranné služby je bez pochyby součástí veřejného pořádku a je v celospolečenském zájmu. Fyzický útok na lékaře rychlé záchranné služby je způsobilý se negativně dotknout morálního cítění občanů, neboť jej lze považovat za obecně neslučitelný s obecnými pravidly lidské slušnosti a morálky. Stupeň nebezpečnosti těchto trestných činů pro společnost je tedy vzhledem k ohrožení zájmu společnosti na řádném fungování rychlé záchranné zdravotnické pomoci a k absenci jakéhokoli podnětu k útoku ze strany poškozeného bezpochyby větší než nepatrný (§3 odst. 2 trestního zákona a contrario).
Jedním z principů, který představuje součást práva na řádný a spravedlivý proces, je povinnost soudů náležitým způsobem odůvodnit svá rozhodnutí (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, je nutno rozhodnutí považovat za rozhodnutí jsoucí v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2000 ve věci sp. zn. I. ÚS 603/2000 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, nález č. 99. str. 129 a násl.). Ústavní soud neshledal, že by soudy nižších instancí nedostály v tomto ohledu své povinnosti a napadené rozhodnutí řádně neodůvodnily. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí jasně vyplývá, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění je tedy patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, i proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Za situace, kdy obecné soudy postupem v řízení dostály výše zmíněným a Ústavním soudem již mnohokráte judikovaným kritériím spravedlivého procesu, nelze dle názoru Ústavního soudu nic namítat jejich subsumpci skutkového stavu pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví a pokusu trestného činu ublížení na zdraví. Tento závěr nevykazuje extrémní exces v právní kvalifikaci, jenž by Ústavnímu soudu umožňoval zásah v podobě kasace napadených rozhodnutí. Ústavní soud považuje jak postup, tak závěr obecných soudů za nevybočující z mezí daných ústavními garancemi a má je tak za projev autonomního rozhodování soudů, do něhož mu nepřísluší zasahovat.
Ústavní soud konstatuje, že se již obecné soudy veškerými námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti zabývaly a beze zbytku se s nimi vyrovnaly. Rozhodnutí obecných soudů považuje proto Ústavní soud za projev jejich autonomní činnosti, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, který by odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu