ECLI:CZ:US:2005:2.US.674.04
sp. zn. II. ÚS 674/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky H.B., zastoupené advokátem JUDr. V.V., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2004, čj. 21 Cdo 679/2004-502, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, čj. 36 Co 45/2003-442, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. ledna 1999, čj. 18 C 9/98, 18 C 17/98-99, byla zamítnuta žaloba na určení, že výpověď žalované (P., s. p.) ze dne 18. listopadu 1997 je neplatná, a pracovní poměr žalobkyně (stěžovatelky) a druhého žalobce (K.M.) nadále trvá, a dále byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti převedení žalobkyně z dosavadní práce pokladníka pošty na práci pracovnice vnitřní poštovní služby. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. května 2000, čj. 15 Co 598/99-198, 15 Co 599/99-198, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že odhlédnuto od odvolacích námitek odvolací soud zjistil, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§212 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Obvodní soud pro Prahu 3 novým rozsudkem ze dne 23. listopadu 2000, čj. 18 C 9/98-227, opětovně žalobu na určení, že výpověď P., s. p., ze dne 18. listopadu 1997 je neplatná a pracovní poměr žalobkyně nadále trvá, zamítl.
K dalšímu odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. října 2001, čj. 15 Co 212/2001-272, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že ve věci je nutno doplnit dokazování. Dalším rozsudkem ze dne 4. února 2003, čj. 18 C 9/98-404, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2003, čj. 18 C 9/98-411, Obvodní soud pro Prahu 3 určil, že výpověď žalované ze dne 18. listopadu 1997 je neplatná. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, čj. 36 Co 45/2003-442, byl předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 změněn tak, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobkyně a druhého žalobce ze dne 18. listopadu 1997, daných žalovanou, a žaloba na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá, se zamítá. Rovněž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti převedení žalobkyně z dosavadní práce pokladníka pošty na práci pracovnice vnitřní poštovní služby. Odvolací soud se v řízení zabýval posouzením, zda výpovědi dané žalobcům z důvodů v nich konkrétně a výslovně uvedených vylíčením vytýkaných skutečností, zakládají zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru se žalobci, či nikoliv. Odvolací soud vyšel z nesporného skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož oba žalobci jako pokladníci pošty dne 31. října 1997 prováděli ve večerních hodinách v místnosti hlavní pokladny, umístěné v prvním patře pošty, uzávěrku. V době po deváté hodině večerní došlo k loupežnému přepadení pošty, kdy pachatelé vnikli do pošty otevřeným oknem v místnosti hlavní pokladny, druhého žalobce srazili na zem a odcizili finanční hotovost přesahující 28.000.000 Kč. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobci tím, že ponechali otevřené okno a nůžkovou mříž, neporušili žádnou povinnost uloženou jim vnitřním předpisem pošty. Předmětem zkoumání odvolacím soudem ovšem bylo, zda žalobci svým jednáním neporušili obecné povinnosti, uložené jim zejména v ustanovení §73 a §171 zákoníku práce. Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci si vzhledem ke všem okolnostem počínali značně lehkomyslně, když ponechali otevřené okno a nůžkovou mříž, takže svým jednáním porušili povinnosti stanovené v §73 odst. 1 písm. a) a c) zákoníku práce, a dále porušili i §171 zákoníku práce. Tímto jednáním porušili žalobci pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a byl dán výpovědní důvod, uvedený v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.
Následné dovolání žalobců bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2004, čj. 21 Cdo 679/2004-502, zamítnuto. Dovolací soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že ze strany žalobců (a tedy i žalobkyně) nebyla porušena žádná povinnost uložená vnitřním předpisem žalované, ale byly jí porušeny obecně povinnosti, stanovené v §73 a §171 zákoníku práce. Dovolací soud nepovažoval námitky žalobců za důvodné. Odvolací soud správně právně posoudil danou věc, když aplikoval ustanovení §73 a §171 zákoníku práce. Závěr odvolací soudu o porušení povinností žalobců vyplývajících z citovaných ustanovení je důvodný. Dovolací soud rovněž neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a to, že soudy jí neposkytly náležitou ochranu (čl. 90 Ústavy ČR). Podle jejího názoru odvolací soud i soud dovolací prokázaly nedostatek nestrannosti a diskriminovaly stěžovatelku svými rozhodnutími, které jsou v rozporu s hmotným právem. Souhlasila s tvrzením Nejvyššího soudu, že porušením pracovní kázně se rozumí zaviněné porušení pracovních povinností, které pro pracovníka vyplývají z pracovního poměru a jsou stanoveny pracovní smlouvou, právními předpisy, pracovním řádem a pokyny nadřízeného.
Jestliže ovšem odvolací soud uznal, že důvody uvedené ve výpovědi z pracovního poměru nebyly prokázány a sám místo nich dosadil obecná ustanovení zákoníku práce, vytvořil novou výpověď z pracovního poměru, přičemž není jasné, kterou konkrétní povinnost stěžovatelka porušila. Zdůraznila, že napadené rozsudky jsou stiženy vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zároveň se jedná o rozhodnutí, spočívající na nesprávném právním posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Tím je dáno porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho se jedná o rozsudky vydané v rozporu s ústavně stanoveným postupem.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že rozhodoval nestranně a diskriminoval ji svým rozhodnutím. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že podle stěžovatelky z ustanovení §73 a §171 zákoníku práce nevyplývají pro zaměstnance žádné povinnosti, jejichž porušení by mohlo představovat porušení pracovní kázně. Podle přesvědčení stěžovatelky, nejsou-li tyto (zákonem stanovené) povinnosti dále konkretizovány buď vnitřními předpisy nebo pokyny nadřízených, nemá zaměstnanec (ve vztahu k těmto ustanovením) žádné povinnosti, jejichž porušení může představovat porušení pracovní kázně. Nejvyšší soud ČR vyšel ovšem z toho, že stanoví-li ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, že zaměstnanci jsou povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, může porušení takto stanovených povinností znamenat porušení pracovní kázně i bez toho, že by existoval nějaký vnitřní předpis nebo pokyn zaměstnavatele. Skutečnost, že zaměstnavatel vydal vnitřní předpis nebo pokyn k provedení ustanovení §73 a §171 zákoníku práce neznamená, že by tím povinnosti zaměstnance stanovené citovanými ustanovení zákoníku práce byly zúženy jen na ty, jež jsou ve vnitřním předpise či pokynu zaměstnavatele uvedeny.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se odpovědně zabýval předmětem řízení, tj. posouzením toho, zda výpovědi dané žalobcům z důvodů v nich konkrétně a výslovně uvedených vylíčením vytýkaných skutečností, zakládají zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru. Ohledně důvodů rozhodnutí odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
P., s. p., se svého postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdala.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej např. sp. zn. IV. ÚS 188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Toto se však v daném případě nestalo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy porušily čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy. Ústavněprávní argumentace se však omezila pouze na to, že odvolací soud i Nejvyšší soud ČR prokázal nedostatek své nestrannosti a diskriminoval stěžovatelku svými rozhodnutími, která jsou v rozporu s hmotným právem. Tento rozpor spatřovala stěžovatelka v tom, že jestliže odvolací soud uznal, že důvody uvedené ve výpovědi z pracovního poměru nebyly prokázány, a sám místo nich dosadil obecná ustanovení, vytvořil novou výpověď z pracovního poměru a není jasné, kterou konkrétní povinnost stěžovatelka porušila. Byť Ústavnímu soudu nepřísluší vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, jak již bylo naznačeno výše, považuje v souvislosti s námitkou stěžovatelky za vhodné zaujmout k ní své stanovisko. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce ], a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními 73, §74 a §75 zákoníku práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Žalovaná postavila svou výpověď na skutečnosti, že stěžovatelka porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem tím, že nechala otevřené okno a bezpečnostní mříž, resp. dopustila jeho otevření, v důsledku čehož došlo následně k vyloupení pošty. Ačkoliv žalovaná ve výpovědi uváděla především porušení vnitřních předpisů stěžovatelkou, neznamená to, že by obecně stanovené povinnosti zaměstnanců nemusely být dodržovány, resp. že by jejich porušení nemohlo znamenat porušení pracovní kázně. V daném případ nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že odvolací a dovolací soud vykonstruovaly novou výpověď tím, že porušení pracovní kázně spatřovaly v porušení obecných povinností zaměstnance stanovených v §73 popř. §171 zákoníku práce. Žalovaná ve výpovědi jasně, zřetelně a srozumitelně formulovala, v jakém jednání spatřuje porušení pracovní kázně a tedy pracovních povinností. I když soudy dospěly k závěru, že předpisy, které byly porušeny, nebyly vnitřní předpisy pošty, nemění tato skutečnost nic na tom, že byly porušeny předpisy stanovující obecnou povinnost zaměstnancům, a že byl tedy naplněn výpovědní důvod. Jiný závěr by vedl k tomu, že by mohla být dána výpověď ze strany zaměstnavatele z důvodu porušení pracovních povinností pouze v těch případech, které výslovně upraví svými vnitřními předpisy.
Závěrem Ústavní soud podotýká, že prostý nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tvrzení, uváděná v ústavní stížnosti, ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavnímu soudu nepřísluší na základě skutkového stavu zjištěného obecnými soudy hodnotit, zda stěžovatelka skutečně porušila povinnosti stanovené ustanovením §73 odst. 1 a §171 zákoníku práce. Takové hodnocení přísluší obecným soudům; Ústavnímu soudu náleží, jak již bylo výše uvedeno, posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné další skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení práva na spravedlivý proces, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecného soudu. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. června 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu