ECLI:CZ:US:2005:2.US.678.04
sp. zn. II. ÚS 678/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti RNDr. L.O., zastoupeného advokátem JUDr. P.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2004, čj. 22 Cdo 1803/2004-83, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2003, čj. 23 Co 421/2003-32, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2003, čj. 5 Nc 1252/2003-14, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 Nc 1252/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se podáním, adresovaným Obvodnímu soudu pro Prahu 5, domáhal zejména posouzení žádosti o navrácení majetku, dále podal žádost o ochranu majetku a předmětů v osobním vlastnictví, o náhradu poškozených věcí. Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatele usnesením ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Nc 1046/91, vyzval, aby ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 a §79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.") odstranil vady podání a stanovil mu k tomu lhůtu 14 dnů. Upozornil jej dále, že pokud výzvu soudu ve lhůtě k tomu stanovené nesplní, soud jeho podání podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. odmítne. Usnesením ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 5 Nc 1252/2003, Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatelovo podání odmítl, neboť dospěl k závěru, že se stěžovateli vytčené vady podání ve lhůtě k tomu stanovené nepodařilo odstranit. Nedostatky návrhu přitom soud shledal natolik závažnými, že pokud nebyly odstraněny, nelze pro ně pokračovat v řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 23 Co 421/2003, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1803/2004, dovolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel napadl všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. V odůvodnění rekapituluje průběh dosavadního řízení. Obecným soudům vytýká, že posoudily jeho podání jako nesrozumitelné, přestože podstata sporu musí být každému zřejmá. Podle jeho názoru spočívá v tom, že byl nespravedlivě rozdělen rodinný domek mezi stěžovatele a jeho bývalou manželku žijící v současné době v I. Ačkoli na stavbu nebyly údajně použity prostředky ze společného jmění manželů, neboť dům postavil z vlastních zdrojů stěžovatelův otec a stěžovatel jej sám po rozvodu dostavěl, dům byl mezi bývalé manžele rozdělen rovným dílem. Stěžovatel s popsaným právním posouzením případu nesouhlasí a je přesvědčen o tom, že je nespravedlivé.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 5, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Podle jeho názoru nedošlo napadenými rozhodnutími obecných soudů k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Dále odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Na odůvodnění svých rozhodnutí odkázaly i Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, pokud jde o interpretaci a aplikaci ustanovení §43 odst. o.s.ř., které upravuje postup soudu v případě, kdy podání neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo jej soud považuje za nesrozumitelné nebo neurčité.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze v kontextu otázky, zda jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.
Podle ustanovení §43 o.s.ř., předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. O těchto následcích musí být účastník poučen.
V posuzovaném případě soud prvého stupně dovodil, že čtrnáctidenní lhůta k odstranění vytčených vad podání ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř., stanovená výzvou doručenou stěžovateli do vlastních rukou dne 26. 3. 2003, marně uplynula. Vytčené nedostatky podání, které stěžovatel přes návodné poučení neodstranil, soud kvalifikoval jako natolik závažné, že bez jejich odstranění nelze pokračovat v zahájeném řízení, a podání proto odmítl. Na tento následek stěžovatele ve výzvě předem upozornil. Tomuto závěru přisvědčil i soud odvolací a ztotožnil se s ním i Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Popsané interpretaci a následné aplikaci citovaných ustanovení zákona obecnými soudy nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém rozhodnutí č. 93, publikovaném v díle III svazek 12, žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, a to z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány. Jakkoli tedy existuje řada rozhodnutí Ústavního soudu, zejména v restituční oblasti, jež vymezují obecným soudům celou řadu povinností vyplývajících mimo jiné z ustanovení §1, §2, §5 o. s. ř., zmíněné povinnosti obecných soudů odpovídá na straně druhé povinnost řídit se pokyny poskytovanými soudem k naplnění ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř., což se však v projednávané věci nestalo. Stěžovatelův návrh postrádá i podle názoru Ústavního soudu základní náležitosti uvedené v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., a proto o takovém návrhu nelze věcně jednat a o něm rozhodnout. Jinými slovy, v řízení před obecnými soudy platí ve všech jeho stádiích zásada, že i účastník je povinen řádně střežit svá práva, kteréžto povinnosti stěžovatel evidentně nedostál. Rozhodování na podkladě stěžovatelova petitu by vedlo nejvýše k tomu, že rozhodnutí soudu by pro svou neurčitost a nesrozumitelnost nebylo vůbec vykonatelné.
Ústavní soud nedospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na spravedlivé řízení, přirozeně však jej nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry obecných soudů jsou dle názoru Ústavního soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu