ECLI:CZ:US:2005:2.US.678.05
sp. zn. II. ÚS 678/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky O. H.,zastoupené JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Štefánikova 416, směřující proti postupu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou při rozhodování o žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 225/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností označenou jako "stížnost pro porušení zákona", kterou Ústavní soud obdržel dne 6. prosince 2005, brojila proti postupu jmenovaného soudu při rozhodování o žalobě žalobce na určení neúčinnosti právního úkonu (darovací smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a jejím manželem) zkracujícího uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Stěžovatelka namítala porušení práva na spravedlivý proces. Uvedla, že požadavek žalobce je v rozporu s dobrými mravy a přestože věc není ještě pravomocně rozhodnuta, chce svým podáním přispět, jakožto s "podpůrným úkonem", ve sporu jejího manžela o odškodnění za průtahy soudního řízení.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatelky.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona může podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Předpokladem pro podání ústavní stížnosti je tedy vždy zásah orgánu veřejné moci.
Ústavní soud ve světle výše naznačených úvah konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná. Stěžovatelka nejenže před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva, ale její ústavní stížnost nesměřuje dokonce ani proti zásahu veřejné moci. Stěžovatelka si zřejmě ani neuvědomuje, na jakých principech je vybudováno ústavní soudnictví v České republice. Její podání, navíc označené jako "stížnost pro porušení zákona", nesměřuje totiž proti žádnému rozhodnutí, natož pravomocnému, které by bylo vydáno v řízení, jehož byla účastníkem. Její podání představuje pouze polemiku se žalobou žalobce a polemiku s z jejího pohledu podivnými praktikami soudce Okresního soudu v Jablonci nad Nisou v průběhu řízení o žalobě.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj, aniž by stěžovatelku vyzýval k odstranění dalších vad podání, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. prosince 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
soudce zpravodaj