ECLI:CZ:US:2005:2.US.696.04
sp. zn. II. ÚS 696/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky D.K., zastoupené advokátem JUDr. M.V., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2004, čj. 9 Co 891/2004-22, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 18. 12. 2004 se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a to s odkazem na údajné porušení jejího práva, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a opomenutí zásady, zakotvené v čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 51 Nc 10215/2003, z něhož zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2003, čj. 51 Nc 10215/2003-4, byla podle usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2002, čj. 36 C 395/99-64, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného (SM, MOM a P) ve výši 3.428,- Kč, nákladů předchozího řízení ve výši 200,- Kč a nákladů exekuce proti povinným L.K., a stěžovatelce. Soud dále rozhodl o tom, koho pověří provedením exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala s tím, že oprávněný odmítl plnění z její strany, když částku 3.628,- Kč doručenou poštovní poukázkou dne 24. 6. 2002 nepřijal. Její odvolání Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatoval, že v odvolání nejsou zpochybňovány žádné skutečnosti, rozhodné pro nařízení exekuce, především existence vykonatelného rozhodnutí, jímž byla zavázána k peněžitému plnění. Nezpochybňovala ani věcnou legitimaci účastníků. Návrh na zahájení exekučního řízení splňoval náležitosti uvedené v §38 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Pro rozhodování o důvodnosti návrhu na vyřízení exekuce nemá žádný právní význam, zda povinná již provedla úhradu vymahatelné pohledávky, neboť při nařízení exekuce se tato otázka nezkoumá. Tato námitka může být významná pouze v řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce. Nadto platba, kterou povinná (stěžovatelka) dokládala, nebyla adresována oprávněnému, ale jinému subjektu. Shledal proto důvod pro odmítnutí odvolání.
Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že tvrzení, jimiž se odvolací soud při svém rozhodování zabýval, nebyla hlavním důvodem jejího odvolání. Primárně totiž uváděla, že jí prvostupňové rozhodnutí (tj. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2003, čj. 51 Nc 10215/2003-4) nebylo doručeno a o probíhající exekuci se dozvěděla náhodně od Č. a. s., která vede její běžný účet, na nějž jsou zasílány dávky ze sociálního zabezpečení, z nichž byly prováděny srážky. Exekuce tak byla prováděna na základě nepravomocného rozhodnutí soudu prvého stupně, které stěžovatelce bylo doručeno až dne 20. 10. 2004 (stěžovatelka ovšem na jiném místě tvrdí, že jí bylo doručeno dne 22. 3. 2004), což je protizákonné. Dovozuje, že pokud by byl dodržen zákon a bylo vyčkáno nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce, mohla v podaném odvolání navrhnout zastavení exekuce s tím, že právo přiznané na základě exekučního titulu zaniklo ke dni 24. 6. 2002, kdy byla oprávněnému poukázána částka 3.628,- Kč. Odvolací soud tak nezohlednil, že soud prvého stupně porušil §44 odst. 4 a §47 odst. 1 a 2 exekučního řádu, čímž porušil ústavně chráněná práva stěžovatelky.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Krajský soud v Ostravě navrhl ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou. Stěžovatelka především nesprávně uvádí, že napadeným usnesením bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně. V daném případě bylo totiž její odvolání odmítnuto s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 věta druhá exekučního řádu. Stěžovatelka nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, když neuvádí, že by podala žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o.s.ř. Pro případ, že by Ústavní soud nepovažoval stížnost za nepřípustnou, navrhuje krajský soud ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou naplněny formální předpoklady pro přezkum ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 1 písm. a) zák. o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §75 cit. zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V projednávaném případě dospěl Ústavní soud s ohledem na citovaná ustanovení zákona o Ústavním soudu k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je nepřípustná. Jak uvedl i krajský soud ve svém vyjádření, proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, může účastník ze zákona, podle §229 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, podat žalobu pro zmatečnost.
Stěžovatelka tak měla k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který zjevně nevyčerpala. Netvrdí to ve své ústavní stížnosti, o takové žalobě nemá povědomí krajský soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno (a který by o žalobě pro zmatečnost v tomto případě podle §235a o.s. ř. rozhodoval) a informace o vyčerpání tohoto prostředku se nepodává ani z obsahu vyžádaného spisu.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda v projednávaném případě nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, dle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 §75 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatelka netvrdila, že by uvedené podmínky byly naplněny a aplikace tohoto ustanovení se nedomáhala a ani Ústavní soud nezjistil, že by byly předpoklady pro postup dle něj naplněny.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. PhDr. Stanislav Balík
soudce zpravodaj