ECLI:CZ:US:2005:2.US.697.04
sp. zn. II. ÚS 697/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M.K., zastoupeného advokátem Mgr. J.H., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13. 10, 2004, čj. 6 A 120/2002-62, za účasti Nejvyššího správního soudu ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla jako opožděná odmítnuta žaloba, jíž napadl rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 25. 5. 2000, čj. 391/93780/1999, kterým bylo podle §50 odst.6 zák. č. 337/1992 Sb. změněno rozhodnutí F.ú. Ú., ze dne 30. 6. 1998 o výsledku povoleného přezkumného řízení tak, že se dodatečně vyměřená důchodová daň za zdaňovací období roku 1992 ve výši 8 005 800 Kč snižuje o částku 70 000 Kč, přičemž ostatní údaje v rozhodnutí o výsledku povoleného přezkumného řízení se nemění.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel měl v daňovém řízení zástupce s neomezenou plnou mocí, a proto bylo napadené rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 2. 6. 2000 doručeno tomuto zástupci. Vzhledem k tomu, že dvouměsíční lhůta k podání žaloby uplynula 2. 8. 2000, musela být žaloba podaná stěžovatelem k poštovní přepravě až dne 10. 8. 2000 odmítnuta pro opožděnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že skutečně zmocnil pana F.B., aby jej zastupoval v rozsahu práv a povinností ve věcech daňových a v řízení před finančními úřady všech stupňů, a to plnou mocí ze dne 3. 11. 1998. Plnou moc však dne 1. 12. 1999 vypověděl a zároveň uzavřel s panem B. smlouvu o zprostředkování. Ministerstvo financí zaslalo své rozhodnutí pouze panu B., který však v té době již nebyl zplnomocněn takováto rozhodnutí přebírat. Stěžovatel se o tom, že Ministerstvo financí již rozhodlo a rozhodnutí doručovalo, dozvěděl až po návratu z dovolené v srpnu 2000 od pana B., který se domníval, že rozhodnutí bylo doručeno i stěžovateli. Stěžovatel poté okamžitě podal žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Nejvyšší správní soud až v říjnu 2004 zjistil, že žaloba byla podána opožděně. Stěžovatel poukazuje na to, že celý případ se řeší od roku 1992 a dle jeho názoru došlo i k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel byl v řízení zastoupen na základě procesní plné moci (což stěžovatel nezpochybňuje), a proto bylo po právu doručováno jeho zástupci. K tvrzení o výpovědi plné moci uvedl, že výpověď plné moci nebo její odvolání může být vůči správnímu orgánu, který vede řízení, účinné teprve tehdy, až mu tuto skutečnost účastník řízení nebo jeho zástupce oznámí. Stěžovatel, ani jeho zástupce však výpověď či odvolání plné moci neoznámili. Poukaz na smlouvu o zprostředkování, která měla být uzavřena dne 1. 12. 1999, považuje za nepřípadný. Z obchodní smlouvy o zprostředkování dle ustanovení §642 -651 obch. zák. neplyne samo o sobě oprávnění či povinnost zprostředkovatele jednat za zájemce jeho jménem, tedy jako přímý zástupce. Smlouva o zprostředkování nemůže mít jakýkoliv vliv na právní vztah zastoupení obecně, natož na zastoupení v daňovém řízení zvláště.
Tvrzení stěžovatele, že se o doručení rozhodnutí dozvěděl až po návratu z dovolené v srpnu 2000, je v přímém rozporu s tím, že vlastnoručně podepsaná žaloba je datována dnem 27. 7. 2000. Stěžovatelovo tvrzení vyvrací i jím vlastnoručně podepsané podání ze dne 6. 6. 2000, adresované Ministerstvu financí a nazvané Rozhodnutí čj. 391/93780/1999, datované v P., 25. 5. 2000 - stížnost daňového plátce proti postupu řízení ve věci. Toto podání bylo dáno na vědomí též řediteli F.ú. T. a panu F.B. "pro zadání žaloby právníkovi". Stěžovatel tedy nejpozději dne 6. 6. 2000 o rozhodnutí, které později napadl žalobou, věděl a nebrojil proti tomu, že rozhodnutí bylo doručeno panu B., který již dle tvrzení v ústavní stížnosti neměl být jeho zástupcem s procesní plnou mocí.
Nejvyšší správní soud dále připomíná, že soudní řízení nebylo zahájeno v roce 1992, ale až 11. 8. 2000, kdy žaloba došla Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Ten ji po vyjasnění, zda stěžovatelovo podání je návrhem na přezkoumání daňového rozhodnutí postupem dle §55b zák. č. 337/1992 Sb., nebo správní žalobou, postoupil Vrchnímu soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému.Vzhledem k tomu, že vrchní soud řízení do 31. 12. 2002 nedokončil, převzal ji k dokončení dle §132 s.ř.s. Nejvyšší správní soud. Ten činil nezbytné procesní kroky vyvolané novou procesní úpravou. Soudce, který věc původně vyřizoval rezignoval a věc připadla senátu č. 1, který přistoupil k jejímu urychlenému vyřízení. Dle názoru soudu v dané věci nedošlo k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Je nutné vzít v úvahu, že žaloba byla odmítnuta z procesních důvodů a soud se ani nemohl zabývat otázkou, zda k zásahu do práv stěžovatele skutečně došlo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy Vrchního soudu v Praze a Ministerstva financí a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z uvedených spisů zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatel plnou mocí ze dne 3. 11. 1998 zmocnil pana F.B., aby jej zastupoval v rozsahu práv a povinností ve věcech daňových a v řízení před finančními úřady všech stupňů. Ze spisu není zřejmé, že by tato plná moc byla odvolána a její odvolání bylo dáno příslušným orgánům na vědomí.
Ústavní soud dále ověřil, že stěžovatel skutečně již dne 7. 6. 2000 (tedy v době běhu lhůty pro podání odvolání) vlastnoručním přípisem určeným Ministerstvu financí reagoval na rozhodnutí tohoto ministerstva čj. 391/93780/1999, ze dne 25. 5. 2000, aniž by nějak zpochybňoval, že mu nebylo doručeno. Stěžovatel rovněž nezpochybňoval ani nevyvracel, že pan B. není jeho zástupcem, naopak v tomto přípise zmiňuje, že jej vyzval úkonu směřujícímu k podání správní žaloby. Poukaz na smlouvu o zprostředkování, uzavřenou dne 1. 12. 1999, nemá na sjednané zastoupení v tomto daňovém řízení vliv. Navíc z obsahu spisu Ministerstva financí je zřejmé, že jednání konaného dne 14. 12. 1999 se dle protokolu, sepsaného na Ministerstvu financí, zúčastnil za stěžovatele pan B., a to jak je výslovně uvedeno, na základě plné moci ze dne 3. 11. 1998. (Pan B. také protokol podepsal). Tvrzení stěžovatele, že plná moc byla dne 1. 12. 1999 vypovězena a sepsána smlouva o zprostředkování, tedy nemá ve spise oporu. Stejně tak obsah spisu vyvrací jeho tvrzení, že se o rozhodnutí Ministerstva financí dozvěděl až po uplynutí lhůty pro podání správní žaloby.
Vzhledem k jednoznačnosti věci a výstižnému a vyčerpávajícímu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné se k věci dále duplicitně vyjadřovat a konstatuje, že postup Ministerstva financí, které rozhodnutí doručovalo zástupci s plnou mocí, byl oprávněný a závěry soudu o tom, že k podání správní žaloby došlo po lhůtě stanovené zákonem, nelze považovat za nezákonné či dokonce za neústavní.
Pokud stěžovatel namítá, že došlo k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí sice bylo vydáno s prodlevou, jejíž důvody byly objasněny ve vyjádření Nejvyššího správního soudu, nicméně s ohledem na to, že k průtahům evidentně nedochází a docházet nemůže, neboť jde o řízení pravomocně skončené, se otázkou opodstatněnosti eventuelních průtahů nezabýval. Ústavní soud zasahuje v otázce průtahů do řízení pouze tehdy, mají-li za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce, což v uvedeném případě, kdy došlo k odmítnutí žaloby stěžovatele z důvodu jejího opožděného podání, nepřichází v úvahu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu