ECLI:CZ:US:2005:2.US.73.05
sp. zn. II. ÚS 73/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Janatou, advokátem se sídlem Jilemnice, Valdštejnská 41, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2004, čj. 24 Co 657/2004-179, a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 3. 11. 2004, čj. E 1168/95-169, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 2. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Semilech, sp. zn. E 1168/95, z něhož zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 6. 1996, čj. E 1168/95-13, byl podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 1. 1995, čj. 1 C 454/93-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 1995, čj. 17 Co 257/95-84, nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu stěžovatele, sestávajícího z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím, nacházejícího se v přízemí domu čp. 460 v Jilemnici, a jeho přestěhováním do přístřeší v turistické ubytovně Tělovýchovné jednoty v Jilemnici. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit oprávněné, tj. Střední průmyslové škole textilní v Jilemnici, náklady řízení.
Stěžovatel podal dne 31. 8. 2004 návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, když namítal, že v nalézacím řízení byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu pravomocně zamítnuta. Pokud jí poté bylo vyhověno, je dána překážka věci pravomocně rozsouzené. Okresní soud v Semilech tento návrh zamítl usnesením ze dne 3. 11. 2004, čj. E 1168/95-169. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který svým usnesením ze dne 8. 12. 2004, čj. 24 Co 658/2004-179, potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Oba soudy shodně dovodily, že ve věci bylo rozhodováno na základě jiné výpovědi, než o jaké bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 1. 12. 1993, kterým byla první žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítnuta.
Stěžovatel napadl usnesení o zamítnutí jeho návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí i usnesení odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na nález Ústavního soudu, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8 - II. díl, pod č. 83, v němž Ústavní soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces v případě, bylo-li rozhodováno o věci již pravomocně rozhodnuté. Má za to, že pokud soud jednou pravomocně rozhodl o zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a poté v této věci rozhodl znovu tak, že žalobě vyhověl, měla být následná exekuce zastavena podle §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. I krajský soud mu dal za pravdu, když v odůvodnění zrušujícího usnesení ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 22 Co 53/2003-94, poukázal na to, že se soud prvního stupně nevypořádal s námitkou stěžovatele. Pokud odvolací soud v usnesení napadeném ústavní stížností tvrdí, že rozsudky jsou sice dva, ale že byly podané i dvě žaloby, ničím to není prokázáno. Stěžovatel má za to, že pod sp. zn. 1 C 454/93 byla podána pouze jedna žaloba. Stěžovatel dále poukazuje na značné průtahy v řízení, které měly za účel připravit ho o bydlení, a to za jakoukoli cenu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění svého usnesení. Má za to, že po skončení jednoho sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v němž byla pravomocně zamítnuta žaloba, může být veden další spor o stejném předmětu řízení, ukáže-li se, že přivolení soudu směřuje k jiné výpovědi. Rovněž Okresní soud v Semilech zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj názor vybavil jakoukoli ústavněprávní argumentací. Jeho námitky jsou obsahově totožné s argumenty vznesenými a zohledněnými již v řízení před obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda takový právní názor je ústavně konformní, nebo zda naopak jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Stěžovatel má za to, že rozsudky, které byly podkladem pro nařízený výkon rozhodnutí, nelze vykonat, což je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí. Argumentuje tím, že těmto rozsudkům, jimiž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a stěžovateli uložena povinnost byt vyklidit, předcházelo rozhodnutí o zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a je proto dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Obecné soudy se v napadených rozhodnutích výše uvedenou námitkou zabývaly. Dospěly ovšem k opačnému závěru než stěžovatel. Zdůraznily, že pravomocně zamítnutá žaloba se týkala jiné výpovědi z nájmu bytu než žaloba, na jejímž základě byl následně vydán exekuční titul.
Ústavní soud se s názorem obecných soudů plně ztotožňuje. Z obsahu spisového materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že první žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 12. 1993, čj. 1 C 454/93-25, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 1994, čj. 17 Co 72/94-37, zamítnuta z toho důvodu, že žalobkyně (oprávněná) stěžovateli nedala platnou výpověď z nájmu bytu. Dle soudu nebyl tento nedostatek zhojen ani doručením písemné výpovědi ze dne 11. 5. 1994 při odvolacím jednání, neboť tato výpověď postrádala uvedení lhůty, kdy má nájem skončit. Titulem pro nařízení výkonu rozhodnutí byl ovšem rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 1. 1995, čj. 1 C 454/93-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 1995, čj. 17 Co 257/95-84, jimž bylo rozhodnuto o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ze dne 17. 6. 1994, kterou stěžovatel převzal dne 20. 6. 1994. Tato výpověď již obsahovala všechny předepsané náležitosti včetně uvedení výpovědního důvodu. Z uvedeného je patrné, že exekučním titulem bylo rozhodnuto o jiné výpovědi, než která byla podkladem pro první zamítavé rozhodnutí. Vydání exekučního titulu tedy nebránila překážka věci pravomocně rozsouzené, která by měla za následek porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu v řízení o výkon rozhodnutí. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 111/96, je tudíž nepřípadný.
Stěžovatel v této souvislosti argumentuje také tvrzením, že ve věci byla podána pouze jedna žaloba, vedená pod jednou spisovou značkou. Existence druhé žaloby nebyla dle něj ničím prokázána. Ani této námitce nelze přisvědčit. Z obsahu spisového materiálu je totiž zřejmé, že odvolací soud první rozsudek nalézacího soudu ve výroku, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a rozhodnuto o vyklizení stěžovatele, změnil a žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl, a v ostatních napadených výrocích (jimiž bylo rozhodnuto o peněžním nároku) věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V průběhu řízení po zrušení věci odvolacím soudem pak žalobkyně (oprávněná) návrh rozšířila o novou žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Tento procesní postup vysvětluje poněkud nestandardní situaci, která v řízení nastala, že totiž řízení o obou podaných žalobách bylo vedeno pod jednou spisovou značkou. Tato okolnost není ovšem pro posouzení dané věci důležitá. Rozhodující je, že titulem pro nařízení výkonu rozhodnutí se stal rozsudek, jehož podkladem byla po obsahové stránce jiná výpověď než v případě prvního zamítavého rozhodnutí.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
Stěžovatel poukazuje i na "značné průtahy, které měly za účel připravit ho o bydlení, a to za jakoukoli cenu". Ústavní soud, aniž by blíže zkoumal příčiny evidentních průtahů vzniklých v řízení o výkonu rozhodnutí, připomíná, že při rozhodování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele. Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v mezích ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal, Ústavní soud se jeho námitkou vztahující se k průtahům řízení nezabýval.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
Jiří N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu