ECLI:CZ:US:2005:2.US.92.05
sp. zn. II. ÚS 92/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. S., právně zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Křenová 62a, Brno, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 4 Zt 419/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení, neboť jím mělo být porušeno jeho právo garantované v čl. 8 dst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého má každý právo být stíhán pouze za podmínek stanovených zákonem.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 17. 9. 2004, ČTS: KVJM-310/23-2000, bylo ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele (v trestním řízení "obviněný") pro spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle ust. §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Stíhaný skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný jako předseda představenstva, člen úvěrové komise a ředitel ZÁLOŽNA, spořitelní a úvěrní družstvo, v době od 31.7. 1998 do 18. 12. 2000 a jako předseda představenstva dceřinného družstva 1. INVESTIČNÍ DRUŽSTVO a spolu s ním další spoluobviněný Ing. G. M. v průběhu výkonu svých funkcí svým souhlasným hlasováním v tříčlenném představenstvu a v jeho tříčlenné úvěrové komisi družstva způsobili členům družstva škodu ve výši nejméně 44 937 000 Kč.
Uvedené usnesení napadl stěžovatel stížností, o které rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně usnesením napadeným ústavní stížností tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že obě usnesení nesplňují náležitosti uvedené v §160 odst. 1 tr. ř. a jsou nepřezkoumatelná, neboť v nich nejsou v dostatečné míře uvedeny skutečnosti, jež odůvodňují zahájení trestního stíhání. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje žádnou specifikaci zákonné či smluvně převzaté povinnosti spravovat či opatrovat cizí majetek. Stran porušení povinností je pouze v odůvodnění obecně uvedeno, že stěžovatel porušil podle zákona mu uloženou i smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek a tento čin spáchal jako osoba, které bylo zvlášť uloženo hájit zájmy poškozeného. Podle tvrzení stěžovatele není ani specifikace objektivní stránky trestného činu, zejména jednání a příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem, vymezena tak, jak stanoví §160 odst. 1 tr. ř. Stejně tak není ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání dostatečným způsobem popsána subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění ve formě úmyslu, které skutková podstata stíhaného trestného činu vyžaduje. Výrok usnesení neobsahuje ani právní větu, která by přesně specifikovala skutkovou podstatu trestného činu.
Usnesení státního zástupce stěžovatel vytýká, že i když na jeho konkrétní a podrobně specifikované námitky reagoval relativně podrobně a uvedl v napadeném usnesení, z jakých důvodů se s nimi neztotožňuje, rozhodnutí je nezákonné a porušující jeho ústavně zaručené právo.
K obsahu ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení, Městské státní zastupitelství v Brně. Uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny zákonné znaky trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán. Výrok usnesení není koncipován tím způsobem, že by ke spáchání trestného činu došlo pouhým hlasováním, ale toto hlasování bylo pouze prostředkem, jakým došlo k samotným skutečnostem, majícím za následek vznik rozsáhlé škody na spravovaném majetku. Policejní orgán uvedl v usnesení zcela konkrétní ustanovení právních předpisů, jejichž porušením mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. V průběhu vyšetřování je pak formou znaleckého zkoumání účetní dokumentace postupováno ve vztahu k detailnímu objasnění výše způsobené škody i konkrétního způsobu jejího vzniku. V průběhu přípravného řízení v době zahájení trestního stíhání, zejména s ohledem na důkazní situaci v této fázi trestního řízení, nelze uvést zcela vyčerpávající popis skutku. Ten byl formulován v základních obrysech, zcela v souladu se závěrem o vyšším stupni pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že se skutek stal a že jej spáchal obviněný. Účastník řízení je přesvědčen, že usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání i usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti byla vydána zcela v souladu se zákonem, na podkladě skutečností zjištěných v průběhu přípravného řízení, a byla řádně a podrobně odůvodněna.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 a násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené závěry rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod, (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možné odčinit jinak (sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdyby při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde.
Ústavní soud se zabýval výtkou stěžovatele, že napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nesplňuje náležitosti §160 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení "Nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, ... Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; ... V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání". Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a z jeho popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění a stejně tak je specifikována minimální výše škody, kterou měl stěžovatel svým jednáním způsobit. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku. Usnesení obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Policejní orgán v odůvodnění rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovateli a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit případné námitky.
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění, a to i vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o hospodářskou trestnou činnost s výší škody téměř 45 mil. Kč. a že některé úkony v trestním řízení lze provádět až po zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).
Napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Brně rovněž odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 tr. ř. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem státního zástupce, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny a odůvodnění napadeného usnesení Policie ČR je dostatečně obsáhlé a výstižné. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatele za významné.
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu