ECLI:CZ:US:2005:2.US.99.04
sp. zn. II. ÚS 99/04
Usnesení
II.ÚS 99/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Ing. M. S., proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 9. 1. 2003, č. j. 3 Zn 347/2002-8, za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň-město jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, datovaným dnem 16. února 2004, se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud, aby přezkoumal postup orgánů činných v trestním řízení, týkající se vyšetřování dopravní nehody, při níž utrpěla zranění. K výzvě Ústavního soudu stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce svou stížnost řádně upřesnila a doplnila tak, že jí napadá shora označené rozhodnutí státního zástupce, jímž byla zamítnuta její stížnost podle trestního řádu do usnesení o odložení věci - oznámení o podezření, že byl spáchán trestný čin. Důvodem podání ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V textu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 27. 8. 2001 se stala účastnicí dopravní nehody, když ji zachytil a zranil projíždějící autobus. Za viníka nehody byla nejprve označena ona sama s tím, že jako chodkyně vstoupila náhle do vozovky projíždějícímu autobusu. Okresní úřad Plzeň - jih vedl o tomto skutku proti stěžovatelce přestupkové řízení, které bylo rozhodnutím ze dne 22. 5. 2002, č. j. RD-2214/2001-PŘ-321-Kř, zastaveno; rozhodnutí pak v odvolacím řízení potvrdil Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 30. 7. 2002, č. j. DSH 1053/02. Dne 15. 6. 2002 podala stěžovatelka trestní oznámení na řidiče autobusu (pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona), a na svědka nehody [pro trestný čin křivé výpovědi podle §175 odst. 1 písm. a) trestního zákona]. V části týkající se těchto osob bylo oznámení odloženo usnesením Policie ČR ze dne 23. 7. 2002, ČTS: ORPJ-221/OK-2002, s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu; podanou stížnost státní zástupkyně usnesením ze dne 30. 7. 2002, č. j. DSH 1053/02, jako nedůvodnou zamítla.
Stěžovatelka však v trestním oznámení dále uvedla své podezření, že policista vyšetřující nehodu zfalšoval její podpis na protokole o podaném vysvětlení a rovněž na žádosti o podání odborného vyjádření z nemocnice, a dopustil se tím spáchání trestného činu. Tímto skutkem se pak zabývala Inspekce ministerstva vnitra ČR, která usnesením ze dne 17. 12. 2002, č. j. IN-49/08-TR-02, věc odložila s odůvodněním, že se o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona nejedná. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, napadeném posuzovanou ústavní stížností, byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelčina stížnost.
Stěžovatelka proti výše uvedeným závěrům namítá, že rozhodující instituce porušily její právo na spravedlivý proces a rovnost stran, když důkazy hodnotily jednostranně a nezabývaly se důsledně důkazními návrhy učiněnými stěžovatelkou.
Účastník řízení - Okresní státní zastupitelství Plzeň-město - se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze tak, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právním řádem České republiky.
Soudce zpravodaj se nejprve zabýval formální stránkou návrhu, jak předpokládá zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"). Poté, co stěžovatelka odstranila vytčené vady podání, zejména doložila zastoupení advokátem, označila rozhodnutí, které stížností napadá, uvedla, co stížností sleduje, atd., vyžádal si soudce zpravodaj dozorový spis Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, sp. zn. 3 Zn 347/2002. Z něho především zjistil, že napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno do vlastních rukou dne 13. ledna 2003. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení zákona o délce lhůty k podání stížnosti je kogentní povahy, a Ústavní soud tedy nemůže tuto lhůtu prominout ani prodloužit (srov. usnesení IV. ÚS 248/96). Stěžovatelka však předmětnou ústavní stížnost předala k poštovní přepravě, a tedy přetrhla běh zákonné lhůty, teprve dne 16. února 2004. Stížnostní lhůta tak zcela evidentně uplynula marně.
Soudci zpravodaji s ohledem na shora popsané okolnosti nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu k jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj