ECLI:CZ:US:2005:3.US.15.05
sp. zn. III. ÚS 15/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci stěžovatele D. H., právně zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem náměstí Starosty Pavla 40, Kladno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004 sp. zn. 6 Tdo 814/2004 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2004 sp. zn. 3 To 93/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 7. 1. 2005 a Ústavnímu soudu doručenou dne 10. 1. 2005 domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2003 sp. zn. 3 T 3/2003 spolu s obžalovaným L. Š. odsouzen pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnost spočívající v jakékoliv činnosti spojené s mezinárodní přepravou zboží na dobu tří let a byla mu uložena povinnost zaplatit náhradu škody České republice, zastoupené Celním ředitelstvím v Plzni, ve výši 16.588.255,- Kč. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel ve dvou případech jako řidič kamiónu na hraničním přechodu Rozvadov předložil celním orgánům padělané doklady o přepravě koženého zboží, jakkoliv převážel etylalkohol, který na území České republiky složil bez vědomí celní správy, čímž zkrátil stát na cle, spotřební dani a dani z přidané hodnoty v celkové výši 16.588.255,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní a dále manželka a matka stěžovatele odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2003 sp. zn. 3 To 72/2003 tak, že podle §259 odst. 3 tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu u obou obžalovaných ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody a o náhradě škody. Vrchní soud dále oba obžalované při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestům odnětí svobody v trvání tří let, jejichž výkon podmíněně odložil na dobu pěti let a nad obžalovanými vyslovil dohled. V odůvodnění citovaného rozsudku vrchní soud uvedl, že v daném případě lze shledat podmínky pro mimořádné snížení trestu podle §40 odst. 1 tr. zák., neboť největší profit z nelegálního dovozu alkoholu měli organizátoři a nelze vyloučit, že obžalovaní v době, kdy již celá transakce probíhala, si její nekalost uvědomovali, litovali svého jednání, ale nedokázali v sobě najít odvahu věc oznámit policii.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu napadla dovoláním nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obou obžalovaných. Podstata dovolání spočívala v námitce, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, pokud byli obvinění uznáni vinnými trestným činem spáchaným za okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby a tato sazba byla použita, nelze současně vzhledem k okolnostem případu snížit trest odnětí svobody pod spodní hranici vyšší trestní sazby podle §40 odst. 1 tr. zák.
Dovolání rovněž podali oba obžalovaní, kteří zejména namítali, že vzhledem k okolnostem případu mělo být jejich jednání posouzeno jako trestný čin podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trest jim měl být uložen v rámci trestní sazby jednoho až osmi let.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004 sp. zn. 6 Tdo 814/2004 byl z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušen napadený rozsudek ve výroku o trestu a Vrchnímu soudu v Praze byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obžalovaných byla podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta, neboť byla podána z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil argumentaci nejvyšší státní zástupkyně a odkázal na svoji judikaturu, dle které při právní kvalifikaci činu a ukládání trestu nelze zároveň dovodit, že je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. a zároveň aplikovat ustanovení §40 odst. 1 tr. zák o mimořádném snížení trestu se zřetelem na okolnosti případu. Pokud soud dospěje k závěru, že společenské nebezpečnosti činu by odpovídal trest odnětí svobody uložený pod dolní hranicí vyšší trestní sazby, je nutno rozhodnout, že pro přihlédnutí k okolnosti podmiňující požití vyšší trestní sazby nejsou splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Aplikace §40 odst. 1 tr. zák. při současná aplikaci §88 odst. 1 tr. zák. je možná
pouze se zřetelem na poměry pachatele. Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli a jeho tehdejší obhájkyni JUDr. Růženě Jansové doručeno ve dnech 27. 8. 2004 a 26. 8. 2004.
Ve věci opětovně rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. října 2004 sp. zn. 3 To 93/2004 (ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2004 sp. zn. 3 To 93/2004), kterým všechna podaná odvolání podle §256 tr. zák. zamítl.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k největšímu zásahu do jeho ústavních práv došlo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 21. listopadu 2003 sp. zn. 3 To 72/2003 měl vyhovět odvolacím námitkám tím způsobem, že by stěžovatele s odkazem na nenaplnění podmínky podle §88 odst. 1 tr. zák. uznal vinným mírnější skutkovou podstatou trestného činu podle §148 tr. zák. Pokud nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání pouze do výroku o trestu, neměl stěžovatel jinou možnost, než napadnout rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o vině, neboť v případě podání dovolání pouze do výroku o trestu by Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozhodovat pouze o tomto napadeném výroku. Pokud však dovolání podal rovněž stěžovatel a namítal v něm nesprávnou právní kvalifikaci skutku, měl Nejvyšší soud posoudit soulad výroku o vině s hmotným právem. V podaném dovolání přitom stěžovatel vycházel ze skutkových zjištění učiněných obecnými soudy a žádné skutkové námitky neuplatňoval. Pokud dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel se neztotožnil s hodnocením důkazů a následně se zjištěným skutkovým stavem, je tento závěr nesprávný a stojí v rozporu s obsahem dovolání. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání z formálních a neopodstatněných důvodů. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že o dovolání rozhodoval v neveřejném zasedání a nemohl se tak seznámit s přednesy stran. Jeho rozhodnutí přitom bylo pro stěžovatele mimořádně významné, neboť předchozí rozsudek byl zrušen pouze ve výroku o trestu a v následném odvolacím řízení mohl proto uplatnit jen námitku, že je namístě snížit trest podle §40 odst. 1 tr. zák. s ohledem na své poměry, která však jen stěží mohla mít naději na úspěch. Fakticky tak bylo o uložení nepodmíněného trestu rozhodnuto usnesením dovolacího soudu, a to v nepřítomnosti stěžovatele.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Předseda senátu Nejvyššího soudu konstatoval, že podstatou ústavní stížnosti je neztotožnění se s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí postupoval v souladu se svou judikaturou a poukázal na možnost aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. se zřetelem na poměry pachatele, Nejvyšší soud ovšem nerozhodoval o dovolání proti rozhodnutí, které je ústavní stížností napadeno. Předseda senátu proto navrhnul odmítnutí ústavní stížnosti. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze uvedl, že ústavní stížnost směřuje primárně proti usnesení dovolacího soudu, ztotožnil se s jeho závěrem, že dovolání stěžovatele nenaplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a navrhnul odmítnutí popř. zamítnutí podané ústavní stížnosti. Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 3/2000.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud je nucen v prvé řadě konstatovat, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004 sp. zn. 6 Tdo 814/2004 byla podána opožděně. Jak bylo shora uvedeno, stěžovateli bylo citované usnesení Nejvyššího soudu doručeno dne 27. 8. 2004, jeho tehdejší obhájkyni dne 26. 8. 2004 a ústavní stížnost byla podána dne 7. 1. 2005. Zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti tedy byla v daném případě vysoce překročena. Promeškání této lhůty nelze prominout, neboť to kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.
Z rekapitulovaného průběhu trestního řízení vyplývá, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2003 sp. zn. 3 To 72/2003 nabyl právní moci výrok o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Stěžovatel tento rozsudek napadnul mimořádným opravným prostředkem (dovoláním), ve kterém mj. namítal, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Pokud stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím Nejvyššího soudu a byl přesvědčen, že zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv, měl toto rozhodnutí bezprostředně (resp. v zachovalé lhůtě) napadnout ústavní stížností a nevyčkávat následného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2004 sp. zn. 3 To 93/2004, neboť vrchní soud vzhledem k nastalé procesní situaci mohl posuzovat podaná odvolání pouze v rozsahu, jímž směřují proti výroku o uložení trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, neboť výroky o vině, o trestu zákazu činnosti a o zrušení výroku soudu prvního stupně o náhradě škody již nabyly právní moci (srov. str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu) a usnesením Nejvyššího soudu nebyly zrušeny. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je přitom nutno považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Z podané ústavní stížnost je zřejmé, že stěžovatel uplatňuje námitky výlučně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004 sp. zn. 6 Tdo 814/2004 a nikoliv proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2004 sp. zn. 3 To 93/2004, přičemž sám uznává, že nebyly dány důvody pro mimořádné snížení trestu podle §40 odst. 1 tr. zák. vzhledem k poměrům pachatele.
Proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze byla ústavní stížnost podána sice včas, ale Ústavní soud neshledal, že by tímto rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod. Vrchní soud se zabýval výlučně otázkou, zda v daném případě je na místě mimořádné snížení trestu podle §40 odst. 1 tr. zák. vzhledem k poměrům pachatele, v tomto ohledu dospěl k negativnímu závěru, a proto podaná odvolání v rozsahu směřujícím proti výroku o trestu odnětí svobody zamítl. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovatel ani žádné konkrétní námitky proti tomuto usnesení neuplatňuje.
Ústavnímu soudu proto ze shora uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004 sp. zn. 6 Tdo 814/2004 odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a v části, napadající usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2004 sp. zn. 3 To 93/2004 návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu