ECLI:CZ:US:2005:3.US.150.05
sp. zn. III. ÚS 150/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného JUDr. Marií Minářovou, advokátkou se sídlem Táborská 107, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2004 sp. zn. 4 To 383/2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. července 2003 sp. zn. 3 T 112/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces domáhá zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně blíže označených v záhlaví tohoto usnesení.
Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 112/2003 zjistil, že stěžovatel dne 17. 3. 2005 podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2004 sp. zn. 4 To 383/2004 dovolání. Dotazem u Nejvyššího soudu pak bylo zjištěno, že dovolací soud o podaném mimořádném opravném prostředku k dnešnímu dni věcně nerozhodl.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Formální dimenze subsidiarity se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení §75 odst. 1, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
S ohledem na shora uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj