ECLI:CZ:US:2005:3.US.161.04
sp. zn. III. ÚS 161/04
Usnesení
III.ÚS 161/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci stěžovatele R. B., právně zastoupeného JUDr. J. T., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1162/2003, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2003 sp. zn. 4 To 190/2003 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2003 sp. zn. 32 T 22/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel požádal Ústavní soud, aby odložil výkon napadených rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. srpna 2002 sp. zn. 32 T 22/2002 byl stěžovatel podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin pohrdání soudem podle §169b tr. zák., neboť soud shledal, že stěžovatel není pro nepříčetnost trestně odpovědný. Podle §72 odst. 1 tr. zák. bylo rozhodnuto, že se obviněnému ukládá ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 27. listopadu 2002 sp. zn. 4 To 763/2002 tak, že podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž bylo stěžovateli uloženo ochranné psychiatrické léčení. Podle §259 odst. 1 tr. ř. pak věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve veřejném zasedání dne 20. ledna 2003 usnesením sp. zn. 32 T 22/2002 rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 tr. zák. se stěžovateli ukládá ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
O stížnosti obviněného proti shora citovanému usnesení okresního soudu rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. března 2003 sp. zn. 4 To 190/2003, jímž podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Usnesení krajského soudu napadnul stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1162/2003 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nalézací soud se v rámci posuzování věci spokojil pouze se znaleckými posudky o jeho duševním stavu. Pokud by však provedl hlubší dokazování, zjistil by, že rozvoj persekučního bludu má u něj objektivní základy, které vycházejí z jeho situace v době rozvodu a po rozvodu, kdy jeho bývalá manželka zneužívala státních orgánů k jeho osobní persekuci, což dokumentuje na několik případech. Nalézací soud nesprávně nařídil výkon ochranného léčení ve zdravotním zařízení v Českém Krumlově, kde jeho bývalá manželka před odchodem do důchodu působila. Při zvážení těchto důkazů a hlubším zkoumání startovacích mechanismů a pozdějších projevů jeho choroby by soudy musely dospět k závěru, že stěžovatel se ambulantní léčbě ve zdravotním zařízení v Českém Krumlově nikdy dobrovolně nepodrobí. Případná změna formy této léčby v léčbu ústavní by pak mohla vést k prohloubení persekučního syndromu, který by skutečně mohl vyústit v agresivní projevy stěžovatele. Jediná naděje na zlepšení stěžovatelova zdravotního stavu spočívá v jeho dobrovolné léčbě prováděné osobami, k nimž nemá apriorní nedůvěru danou povahou jeho choroby a jeho předchozími životními zkušenostmi při styku se státními i zdravotnickými orgány v okrese Český Krumlov.
Stěžovatel dále namítá, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, což vyplývá i ze zpracovaného znaleckého posudku, který jen předikuje možnost zhoršení jeho zdravotního stavu. Soudy se nezabývaly námitkou obhajoby, že jednání, pro které byl stěžovatel stíhán, je velmi úzce zaměřeno proti Okresnímu soudu v Českém Krumlově, a docházelo k němu pod vlivem skutečných či domnělých příkoří, jimž byl stěžovatel od státních orgánů vystaven. Uložené opatření díky své chorobě chápe stěžovatel úkorně a neuvědomuje si jeho užitečnost, pokud od jeho výkonu nebude upuštěno, bude nutno je realizovat pomocí donucovacích opatření, což patologický stav stěžovatele jen prohloubí.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích. Předseda senátu Nejvyššího soudu odkázal na obsah napadeného usnesení dovolacího soudu, konstatoval, že ústavní stížnost se nese v rovině polemiky se závěry obecných soudů, přičemž Nejvyšší soud nemohl skutkové závěry soudů nižších stupňů přezkoumávat. Podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo jeho rozhodnutím k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a proto navrhnul odmítnutí ústavní stížnosti coby zjevně neopodstatněné. Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích rovněž odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na závěr znalce doc. MUDr. J. B., CSc., že progrese neléčené choroby by způsobila vzrůstající agresivitu pacienta, což by znamenalo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem; podle přesvědčení předsedy senátu byla ochranná ambulantní léčba uložena důvodně. Okresní soud v Českých Budějovicích se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 32 T 22/2002, ze kterého zjistil, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2005 sp. zn. 32 T 22/2002 bylo ukončeno ochranné ambulantní léčení uložené stěžovateli usnesením téhož soudu ze dne 20. ledna 2003 sp. zn. 32 T 22/2002. Usnesení nabylo ve smyslu §140 odst. 1 písm. b), bb) tr. ř. právní moci, neboť po jeho vyhlášení se stěžovatel i státní zástupce vzdali práva stížnosti.
Ústavní soud, vědom si svého ústavního poslání (čl. 83 Ústavy), důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizuje své zásahy do činnosti orgánů činných v trestním řízení, pokud neshledá porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V posuzované věci je třeba poukázat na to, že stěžovateli uložené ochranné léčení bylo po podání ústavní stížnosti ukončeno. Ústavní stížnost svou povahou směřovala právě k dosažení tohoto stavu a za této nově vzniklé situace ztratila svůj hlavní racionální smysl. Pokud se spor stává čistě akademickým, praxe Ústavního soudu se přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele.
Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jak navrhoval stěžovatel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu