ECLI:CZ:US:2005:3.US.176.04
sp. zn. III. ÚS 176/04
Usnesení
III.ÚS 176/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2004 č. j. Ncd 5/2004-51, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a 1) S. Ř., 2) J. B., a 3) J. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2004, domáhal zrušení "usnesení Okresního soudu Vsetín, pob. Valašské Meziříčí sp. zn. 16 C 5/2002 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci Ncd 5/2004 o přikázání věci Okresnímu soudu v Břeclavi".
Na základě písemné výzvy Ústavního soudu "doplnil a upřesnil" stěžovatel podáním došlým Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2005 petit svého návrhu tak, že navrhuje, aby "Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 1. 2004 (správně 26. 1. 2004, pozn. Ústavního soudu) sp. zn. Ncd 5/2004". Vrchní soud v Olomouci současně označil za "odpůrce" v uvedené věci.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení věc dosud vedenou u Okresního soudu Vsetín-pobočka Valašské Meziříčí pod sp. zn. 16 C 5/2002 přikázal z důvodu vhodnosti k projednání a rozhodování Okresnímu soudu v Břeclavi, aniž by však své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Tímto rozhodnutím byl stěžovatel údajně zbaven možnosti účastnit se řízení v předmětné věci před svým obecným soudem, a to za situace, kdy žaloba vedlejších účastníků byla podána u Okresního soudu Vsetín, který je i obecným soudem stěžovatele.
Podle názoru stěžovatele napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nepředcházelo zjištění okolností nutných pro posouzení změny obecného soudu stěžovatele, jak bylo uloženo v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2003 č. j. 16 Co 205/2003-42, který soud prvního stupně zavázal k tomu, aby se zejména zabýval otázkou obecného soudu stěžovatele. Stěžovatel zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byl porušen čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byl odňat svému zákonnému soudci bez jakéhokoli vysvětlení, což ve své podstatě představuje způsob, jak je možné obejít příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") upravující místní příslušnost obecných soudů.
Ústavní soud po takto upraveném petitu návrhu (při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z doplnění návrhu ze dne 7. 4. 2005) si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu vedeného nyní Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 580/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Vedlejší účastníci se žalobou podanou v roce 2002 k Okresnímu soudu ve Vsetíně, později postoupenou pobočce tohoto soudu ve Valašském Meziříčí, domáhají určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, k němuž došlo ze strany jejich zaměstnavatele J. K. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele). Dalším podáním (na čl. 14) jeden z vedlejších účastníků navrhl, aby předmětná věc byla postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Břeclavi. K tomuto návrhu se později připojili i zbývající vedlejší účastníci s poukazem na znění ustanovení §87 písm. c) o. s. ř.
Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně-pobočka Valašské Meziříčí ze dne 15. 5. 2003 č. j. 16 C 5/2002-37 vyslovil označený soud svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Břeclavi jako soudu místně příslušnému.
Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 9. 2003 č. j. 16 Co 205/2003-42 zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2003 č. j. 16 C 5/2002-37, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí zavázal soud prvního stupně se zabývat otázkou, který soud je obecným soudem stěžovatele ve smyslu ustanovení §85 odst. 1 o. s. ř., a v této souvislosti ujasnit, zda adresa stěžovatele, tak, jak byla uvedena vedlejšími účastníky, je sídlem podniku stěžovatele či jeho místem bydliště.
K výzvě soudu prvního stupně (na čl. 45) stěžovatel ve svém vyjádření (na čl. 46) nesouhlasil s přikázáním věci Okresnímu soudu v Břeclavi, neboť Valašské Meziříčí je místem jeho podnikání a má zde i své bydliště. Oproti tomu vedlejší účastníci byli toho názoru, že přikázání věci Okresnímu soudu v Břeclavi by bylo účelnější a hospodárnější již ve vztahu k jejich bydlišti (dva z účastníků bydlí v obvodu Okresního soudu v Břeclavi), sídlu jejich právní zástupkyně a umístění provozovny stěžovatele, která byla i místem výkonu práce všech vedlejších účastníků.
Na základě výše uvedených vyjádření účastníků navrhl dne 13. 1. 2004 Okresní soud ve Vsetíně Vrchnímu soudu v Olomouci, aby z důvodu vhodnosti přikázal věc Okresnímu soudu v Břeclavi s tím, že veškeré důkazy v dané věci budou mít vztah k obvodu Okresního soudu v Břeclavi a jeho blízkému okolí, takže bez nutnosti dožádání bude zajištěno rychlejší a hospodárnější projednání věci. Závěrem Okresní soud ve Vsetíně zdůraznil, že nezjistil žádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že "delegací vhodnou bude v poměrech některého z účastníků sporu navozen nepříznivý stav".
Návrhu na přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému soudu Vrchní soud vyhověl a usnesením ze dne 26. 1. 2004 č. j. Ncd 5/2004-51 věc dosud vedenou Okresním soudem ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí přikázal ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci a řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, důvodem nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci o přikázání věci je tvrzení, že tímto způsobem byl odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně má jak bydliště, tak je i místem jeho podnikání, a z odůvodnění předmětného usnesení pro jeho přílišnou kusost nelze zjistit důvody, které Vrchní soud v Olomouci vedly k takovému rozhodnutí.
Ustanovení §12 odst. 2, odst. 3 o. s. ř. upravuje možnost delegace věci z důvodu vhodnosti, jakož i právo účastníků vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, jakož i k důvodu, pro který by měla být věc tomuto soudu přikázána.
Z obsahu spisu bylo podle výše uvedené rekapitulace zjištěno, že Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí dostál své povinnosti vyplývající z ustanovení §12 odst. 3 o. s. ř. a umožnil účastníkům řízení uplatnění jejich práva vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a z jakého důvodu se tak navrhuje.
V tomto směru nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by byly dříve zjištěny okolnosti nutné pro posouzení podmínek vhodnosti. Naopak před návrhem na delegaci věci, soud prvního stupně, jak mu to ostatně uložil Krajský soud v Ostravě ve svém zrušujícím usnesení, neopomenul ověřit jak místo podnikání stěžovatele, tak i jeho bydliště (prokazované ve spise na čl. 47 založenou fotokopií živnostenského listu stěžovatele), aby Vrchní soud v Olomouci měl dostatek podkladů pro své rozhodnutí.
Je nepochybné, že stěžovatel, podnikající jako fyzická osoba, který má jako předmět podnikání označeno provozování vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu, má celou řadu podnikatelských aktivit nejen v místě podnikání, jak je uvedeno v živnostenském listě, ale i v jiných místech České republiky, které se vymykají obvodu jeho obecného soudu. V tomto smyslu nelze dospět k závěru, že by přikázáním věci k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Břeclavi došlo u stěžovatele k navození stavu, který by bylo možno považovat za zásadně nepříznivý.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem pouze v té části jeho argumentace, která se vztahuje ke značně "stručnému" odůvodnění předmětného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Ústavnímu soudu proto zbývalo posoudit, zda takto odůvodněné usnesení Vrchního soudu v Olomouci dosahuje úrovně porušení ústavně chráněných práv a svobod stěžovatele.
Náležitosti písemného vyhotovení usnesení jsou upraveny v ustanovení §169 o. s. ř. Tyto náležitosti, které je soud vždy v odůvodnění svého rozhodnutí povinen uvést, ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 a 4 o. s. ř. platí pouze pro písemné vyhotovení usnesení, kterým soud rozhoduje ve věci samé. Obsah odůvodnění v jiných případech není předepsán.
Podle platné judikatury pro dodržení výše vymezených hranic postačuje, aby soud v odůvodnění buď odkázal na obsah, resp. na odůvodnění jiného rozhodnutí, které se týká stejné věci, případně stručně označil základní důvody, vedoucí k jeho rozhodnutí, které s odkazem na příslušné ustanovení právního předpisu jsou schopny výrok usnesení dostatečně jasně ozřejmit.
Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je opravdu "velmi strohé", avšak Ústavní soud vždy posuzuje namítané skutečnosti nikoli z pohledu zákonnosti, ale z pozice možného dotčení na základních právech a svobodách stěžovatele, tj. zda taková okolnost mohla svou povahou dosáhnout úrovně porušení ústavnosti, a v dané věci dospěl k závěru, že tomu tak není.
V předmětné věci Vrchní soud v Olomouci pouze odkázal ve svém usnesení na ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. upravující delegaci vhodnou, nicméně z dalších listinných dokladů založených ve spise (např. i z vyjádření stěžovatele k výzvě soudu) vyplývá, že stěžovateli byly důvody, které Vrchní soud v Olomouci vedly k jeho rozhodnutí o přikázání věci Okresnímu soudu v Břeclavi, dostatečně zřejmé, a proto i takto "velmi strohé" odůvodnění napadeného usnesení pro něj nebylo nijak překvapivé.
Za tohoto stavu věci neshledal Ústavní soud důvod k tomu, aby přisvědčil tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva ve smyslu čl. 38 Listiny.
Ze všech shora uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu