ECLI:CZ:US:2005:3.US.185.05
sp. zn. III. ÚS 185/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem 700 37 Ostrava, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 5. 2004 sp. zn. 50 Nc 784/2003 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2004 sp. zn. 10 Co 781/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení práv zaručovaných čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak patrno ze spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 50 Nc 784/2003, který si Ústavní soud připojil, byla usnesením jmenovaného soudu ze dne 14. 5. 2004, napadeném ústavní stížností, stěžovateli - v řízení před exekučním soudem oprávněnému - stanovena povinnost zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi Juraji Polákovi z Exekutorského úřadu Karviná, se sídlem v Českém Těšíně, na nákladech exekuce částku 2.409,20 Kč poté, co předchozím usnesením téhož soudu ze dne 17. 7. 2003 byla exekuce, nařízená k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 10.289,- Kč, zastavena podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť vyšlo najevo, že exekutorský zápis ze dne 27. 2. 2003, vyhotovený Mgr. Františkem Gajdošem, exekutorem ve Vsetíně, na jehož podkladě byla k návrhu stěžovatele exekuce nařízena, nesplňuje formální předpoklady vykonatelnosti exekučního titulu. Povinnost stěžovatele zaplatit pověřenému exekutorovi náklady exekuce byla soudem I. stupně odůvodněna ust. §89 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), neboť, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, soud dovodil, že stěžovatel tím, že se domáhal nařízení exekuce na základě titulu, který z formálního hlediska nesplňoval náležitosti exekučního titulu, zavinil zastavení exekučního řízení. Odvolací soud, který věc posuzoval z podnětu odvolání podaného stěžovatelem, pak ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, když dospěl k závěru, že za popsané situace, došlo-li k zastavení exekuce pro nevykonatelnost podkladového exekučního titulu, nelze tuto okolnost přičíst k tíži povinného ani k tíži soudního exekutora.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento okresnímu soudu v podstatě vytýká, že při zastavení exekuce se nezabýval tím, zda povinný vymáhanou částku stěžovateli skutečně dluží či nikoliv, přitom zdůrazňuje, že částka jím vymáhaná z titulu včas nesplacené půjčky mu povinným zaplacena nebyla. Namítá, že on sám žádným způsobem nezapříčinil zastavení nařízené exekuce, když podal návrh na její povolení na základě exekučního zápisu vyhotoveného předtím soudním exekutorem. Pokud soud dospěl k závěru, že exekutorský zápis nesplňuje formální předpoklady vykonatelnosti exekučního zápisu, pak měl podle stěžovatele návrh na nařízení exekuce zamítnout a exekuci nenařizovat. S ohledem na uvedené má tak stěžovatel zato, že povinnost nahradit náklady exekuce měla být v exekučním řízení stanovena povinnému, který si byl vědom toho, že při nezaplacení dluhu bude exekuce proti němu vedena, případně neměla být stanovena vůbec, rozhodně však neměla být stanovena stěžovateli. Je proto přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv shora označených.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 50 Nc 784/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své judikatuře Ústavní soud již dříve vyložil, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94: in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3), neboť není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uváděné již v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, s nimiž se však odvolací soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, náležitě vypořádal. Jeho rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí soudu I. stupně, není v rozporu s příslušnou právní úpravou (ustanovení §89 exekučního řádu), je v něm také dostatečně vysvětleno, z jakých důvodů byla povinnost nahradit náklady řízení exekutora uložena právě stěžovateli. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně také vyjádřil, že interpretace předpisů jednoduchého práva může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takovou interpretaci však soudu, který v podstatě hodnotil procesní "zavinění" na zastavení exekuce, v posuzované věci vytýkat nelze. Navíc napadená rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce příslušnému exekutorovi navazují a jsou v podstatě důsledkem již dříve soudem vydaného rozhodnutí a toto usnesení o zastavení exekuce, proti němuž, ač s tímto postupem nyní dává najevo nesouhlas, se stěžovatel nijak nebránil a opravný prostředek proti němu nepodal, nyní Ústavní soud ani přezkoumávat nemůže. Ústavní soud tak uzavírá, že neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, která jsou zaručována v úvodu stížnosti označenými články Listiny, neboť obecné soudy postupovaly v rámci příslušné právní úpravy a interpretaci této, jimi podanou, nelze hodnotit jako interpretaci, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. června 2005