ECLI:CZ:US:2005:3.US.190.05
sp. zn. III. ÚS 190/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Šemnice, se sídlem Šemnice 25, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem v Karlových Varech, Dubová 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 10 Co 50/2005, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. listopadu 2004, čj. 11 C 1/2004-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení, a to pro údajný rozpor těchto usnesení s čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatelka argumentuje, že oba obecné soudy rozhodly protiústavně v tom, že přiznaly vedlejším účastníkům (v řízení před obecnými soudy žalobcům) P. K., J. Ch. a I. Ch. náklady řízení. Vedlejší účastníci prý v řízení před Okresním soudem v Karlových Varech sp. zn. 11 C 1/2004 žalovali stěžovatelku o zaplacení částky 500 000,- Kč. Současně ovšem vedlejší účastníci podle stěžovatelky odmítli její nabídku uhradit tuto částku, neboť v jiné žalobě trvali na uzavření kupní smlouvy, když částka 500 000,- Kč byla zálohou na kupní cenu týkající se uzavření budoucí kupní smlouvy. Poté, co Okresní soud v Karlových Varech, stejně jako Krajský soud v Plzni žalobu na uzavření budoucí smlouvy kupní zamítl, vedlejší účastníci přijali od stěžovatelky plnění, a žalobu vedenou pod sp. zn. 11 C 1/2004 před Okresním soudem v Karlových Varech poté vzali zpět. Okresní soud touto ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil, a současně přiznal vedlejším účastníkům náklady řízení, neboť žaloba vedlejších účastníků byla podána důvodně, a k zaplacení částky 500 000,- Kč došlo teprve po podání žaloby.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz např. Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17, nález III. ÚS 224/98).
S ohledem na tyto postuláty je proto zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není s ohledem na shora uvedené principy úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Tak tomu v tomto případě není.
Stěžovatelka argumentuje, že v řízení neměla jakoukoliv možnost se k věci samotné vyjádřit. Obecné soudy nicméně rozhodly podle ust. §146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Podle věty druhé téhož ustanovení pak byl-li pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Aplikace tohoto ustanovení nemůže být sama o sobě bez dalšího protiústavní, přičemž řízení ve věci samé již nemohlo být provedeno, neboť důvod řízení po uhrazení částky 500 000,- Kč odpadl. Ve věci nemohlo jít ani o šikanózní žalobu vedlejších účastníků, jak namítá v ústavní stížnosti stěžovatelka, protože vedlejším účastníkům, jak tito sami uvádí v žalobě, která je přiložena k ústavní stížnosti, jinak hrozilo promlčení žalované částky. Stěžovatelka mohla předejít procesním účinkům citovaného ust. §146 odst. 2 o. s. ř. např. složením příslušné částky do soudní či notářské úschovy. Neučinila-li tak, nemůže se ani domáhat porušení svých základních práv touto ústavní stížností, když na obou rozhodnutích obecných soudů nelze spatřovat nic protiústavního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu