ECLI:CZ:US:2005:3.US.197.04
sp. zn. III. ÚS 197/04
Usnesení
III.ÚS 197/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti STROJIMPORT a. s., se sídlem U Nákladového nádraží 6, Praha 3, IČ: 00000795, zastoupené JUDr. M. O., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2004 č. j. 20 Cdo 456/2003-145, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002 č. j. 19 Co 266/2002-110, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a China National Machine Tool Corporation, se sídlem v Čínské lidové republice, 19 Fang Jia Alley, An Nei, Peking, zastoupené JUDr. J. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2004, napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004 č. j. 20 Cdo 456/2003-145, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele (v dřívějším řízení povinného) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2002 č. j. 19 Co 266/2002-110.
Dalším podáním, které Ústavní soud obdržel dne 16. 4. 2004, rozšířil stěžovatel svoji ústavní stížnost i o návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2002 č. j. 19 Co 266/2002-110, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 4. 2002 č. j. E-Nc 11622/2002-54.
Podle názoru stěžovatele obě výše označená rozhodnutí obecných soudů, stejně jako řízení, která jim předcházela, porušují zásady spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V další části odůvodnění stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení u obecných soudů a uvádí, že v roce 2002 se vedlejší účastník domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 3 výkonu arbitrážního rozhodnutí Čínského mezinárodního hospodářského a obchodního arbitrážního výboru ze dne 1. 6. 1999 č. 0193 pro vymožení pohledávky ve výši 115.964,- USD a 448.223,20 juanů RMB. V exekučním řízení vystupoval vedlejší účastník jako strana oprávněná a stěžovatel jako strana povinná.
Návrhu bylo vyhověno a usnesením ze dne 22. 4. 2002 č. j. E-Nc 11622/2002-54 Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil předmětnou exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. I. E., soudního exekutora.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2002 č. j. 19 Co 266/2002-110 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel podal ve věci rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004 č. j. 20 Cdo 456/2003-145 odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti.
S rozhodnutím dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") byly prý dány charakterem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které má zásadní právní význam, a i tím, že tento soud prý pochybil, pokud se nezabýval skutečností, že pro výkon předmětného cizího arbitrážního rozhodnutí nebyly splněny podmínky uvedené v čl. IV Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, neboť vedlejší účastník spolu s žádostí o uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu nepředložil prvopis nebo úředně ověřenou kopii ujednání, tj. písemné dohody prokazující, že se strany zavázaly podrobit se rozhodčímu řízení v Čínské lidové republice.
Stěžovatel zdůrazňuje, že nahlédnutím do spisu soudu prvního stupně sp. zn. E-Nc 11622/2002 zjistil, že soudu byla předložena notářsky ověřená kopie arbitrážního rozhodnutí č. 0193, potvrzení Mezinárodní ekonomické a obchodní arbitrážní komise v Číně ze dne 9. 1. 2001 a tři listy fotokopií dokladů, které obsahovaly text v českém jazyce a otisk razítka s textem v čínštině, čínský text s otiskem kulatého razítka s doložkou Velvyslanectví ČR v Pekingu v češtině a český text s otiskem razítka s textem v čínštině.
Stěžovatel je přesvědčen, že tyto listinné doklady nesplňují formální požadavky pro uznání a nařízení výkonu arbitrážního rozhodnutí, a soud prvního stupně, pokud vyhověl návrhu vedlejšího účastníka, nedodržel procesní předpoklady pro své rozhodnutí.
Toto údajné pochybení soudu prvního stupně nebylo odvolacím soudem napraveno, neboť tento soud posuzoval vedlejším účastníkem předložené doklady jen podle jejich obsahu, a proto prý nemůže obstát jeho závěr, že z předložených dokladů je zřejmé, že obsahuje rozhodčí doložku uzavřenou ve prospěch Rozhodčího výboru Čínské rady pro podporu zahraničního obchodu.
Stěžovatel uvádí, že při jeho nahlédnutí do předmětného spisu dne 1. 3. 2004 soudní spis obsahoval fotokopii smlouvy v angličtině, český překlad "článku kontraktu", doložku čínského notáře, text v čínštině opatřený otiskem kulatého razítka a ověřovací doložku Velvyslanectví ČR v Pekingu, avšak tyto přílohy se podle jeho názoru staly součástí soudního spisu teprve "dodatečně" a v době nařízení exekuce nebyly ve spisu založeny.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho námitkou ve vztahu k věrohodnosti překladu čl. 18 smlouvy předloženého vedlejším účastníkem, který nebyl proveden soudním tlumočníkem a svým obsahem se liší od překladu předloženého stěžovatelem.
II.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2002 č. j. 19 Co 266/2002-110 se zjišťuje, že tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 4. 2002 č. j. E-Nc 11622/2002-54, jímž soud prvního stupně k návrhu oprávněného-vedlejšího účastníka nařídil exekuci podle vykonatelného arbitrážního rozhodnutí vydaného Čínským mezinárodním hospodářským a obchodním arbitrážním výborem č. 0193 ze dne 1. 6. 1999 k uspokojení pohledávky oprávněného ve zde označené výši, nákladů předcházejícího arbitrážního řízení, nákladů vedlejšího účastníka a nákladů exekuce, které budou určeny, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. I. E., Exekutorský úřad Praha 8.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že na základě listinných dokladů předložených vedlejším účastníkem dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že v dané věci jde o spor z mezinárodního obchodního styku, a účastníci si ve smlouvě sjednali, že jejich spory z této smlouvy vzniklé budou řešeny v rozhodčím řízení Čínským mezinárodním hospodářským a obchodním arbitrážním výborem, jehož původní název zněl - Arbitrážní výbor při Čínském výboru pro podporu mezinárodního obchodu. Z ohledem na znění čl. V Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené v New Yorku dne 10. 6. 1958, která vstoupila v platnost dne 7. 6. 1959 a byla publikována ve Sbírce zákonů vyhláškou ministerstva zahraničních věcí pod č. 74/1959 Sb. (dále jen "Newyorská úmluva"), vyvodil soud prvního stupně z předloženého arbitrážního rozhodnutí stejné právní důsledky, jako by šlo o rozhodnutí českého arbitrážního orgánu.
Odvolací soud po přezkoumání věci shledal, že vedlejší účastník splnil podmínky pro uznání a výkon cizího arbitrážního rozhodnutí požadované v čl. IV Newyorské úmluvy, neboť předložil řádně ověřenou kopii arbitrážního rozhodnutí, potvrzení mezinárodní ekonomické a obchodní arbitrážní komise v Číně ze dne 9. 1. 2001, podle něhož je toto rozhodnutí vykonatelné dne 2. 7. 1999, ujednání zahrnující rozhodčí doložku, z níž vyplývá, že "smluvní strany dohodly rozhodování sporů ve prospěch Čínského výboru pro podporu zahraničního obchodu a pouze za předpokladu souhlasu obou stran byla sjednána možnost rozhodčího řízení v třetí zemi, konkrétním místem pro tento případ byl dohodnut Stockholm".
Za této situace odvolací soud dovodil, že tvrzení stěžovatele ohledně splnění předpokladů pro konání rozhodčího řízení ve Stockholmu nebylo nijak prokázáno. Tuto skutečnost podle jeho názoru potvrzují i důkazy předložené vedlejším účastníkem, které dokládají, že stěžovatel dopisem ze dne 11. 12. 1997 odmítl pravomoc Arbitrážního institutu při Stockholmské obchodní komoře, která je jediným stálým arbitrážním orgánem na území tohoto města s odůvodněním, že o jeho pravomoci nebyla v předmětném kontraktu sjednána právně perfektní dohoda.
S odkazem na obsah arbitrážního rozhodnutí odvolací soud závěrem zdůraznil, že původní název čínského rozhodčího orgánu zněl "Zahraniční obchodní arbitrážní výbor při Čínském výboru pro podporu mezinárodního obchodu", takže námitky stěžovatele ani v tomto směru neobstojí.
III.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 1. 2004 č. j. 20 Cdo 456/2003-145 tak, že je jako nepřípustné odmítl.
V odůvodnění usnesení dovolací soud uvedl, že dovolání je ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu za situace, kdy je použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vyloučeno, zbylo posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Ani v tomto ohledu neshledal dovolací soud dovolání přípustným z toho důvodu, že námitka stěžovatele spočívající v údajně nesprávném použití práva (hmotného) čínským rozhodčím orgánem je v řízení, jež předchází nařízení exekuce, právně bezvýznamná.
Dovolací soud konstatoval, že v řízení o uznání a výkon cizího arbitrážního rozhodnutí byly podmínky řízení správně posuzovány oběma soudy nižších stupňů podle Newyorské úmluvy, která má přednost před zákonem č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů. V dalším se dovolací soud omezil na konstatování obsahu čl. IV a čl. V Newyorské úmluvy a zdůraznil, že v řízení o nařízení exekuce se dokazování neprovádí, pokud jsou zde předpoklady pro vyhovění návrhu, které se zpravidla zjišťují z listin. Z úřední povinnosti příslušný soud zkoumá jen okolnosti vyjmenované v čl. V odst. 2 písm. a), písm. b) Newyorské úmluvy. Existenci překážek bránících uznání a výkonu rozhodčího nálezu [čl. V odst. 1 písm. a) až e) Newyorské úmluvy] musí povinný prokazovat až v řízení o zastavení exekuce podle §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), proto je námitka stěžovatele, že rozhodčí orgán měl ve věci aplikovat jiný právní řád, za této procesní situace zcela irelevantní.
Závěrem proto dovolací soud dospěl k přesvědčení, že otázka, jejíž zodpovězení stěžovatel zpochybnil, zásadní právní význam nevykazuje, a dovolání jako nepřípustné odmítl.
IV.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako včasnou (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném v době podání ústavní stížnosti) s tím, že i v ostatním splňuje podmínky a formální náležitosti stanovené zákonem.
Poté, co přezkoumal námitky stěžovatele ve vztahu k obsahu napadených rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje jak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil jako věcně správné usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce podle vykonatelného cizího arbitrážního rozhodnutí.
Ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasí s jeho závěrem, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, byť tento svůj názor žádným způsobem, mimo obecný poukaz na čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neodůvodňuje.
Kdy jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud již mnohokrát judikoval (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 401/02), že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z toho důvodu, že úlohou dovolacího soudu je, mimo jiné, též sjednocování judikatury obecných soudů. Proto nelze posoudit problematiku zásadního právního významu jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů v dané otázce vůbec. Pokud tedy dospěl v dané věci dovolací soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam pro rozhodovací činnost obecných soudů nemá, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení o. s. ř., tedy ústavně konformním způsobem, neboť své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Nelze proto dospět k závěru, že by napadeným usnesením dovolacího soudu byla porušena ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Další námitky stěžovatele se týkají rozhodnutí odvolacího soudu, kterému stěžovatel vytýká, že "nenapravil" pochybení soudu prvního stupně, který údajně dospěl k nesprávnému závěru, že v dané věci jsou splněny procesní podmínky vyplývající z čl. IV Newyorské úmluvy pro uznání a výkon předmětného rozhodčího nálezu.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2002 č. j. 19 Co 266/2002-110, stěžovatel ve svém odvolání namítal, že vedlejší účastník nepředložil soudu originál nebo ověřenou kopii úplného znění předmětného kontraktu, včetně překladu provedeného soudním tlumočníkem, ale "pouze výtah z kontraktu obsahující text, v překladu z angličtiny do češtiny, ověřený čínským notářem".
S tímto argumentem stěžovatele odvolací soud nesouhlasil a výslovně zdůraznil, že vedlejší účastník splnil podmínky pro uznání stanovené v čl. IV Newyorské úmluvy, neboť ta požaduje předložení prvopisu řádně potvrzeného nálezu nebo jeho řádně ověřenou kopii [čl. IV odst. 1 písm. a) Newyorské úmluvy] a prvopis ujednání zahrnujícího v daném případě rozhodčí doložku nebo jeho řádně ověřenou kopii [čl. IV odst. 1 písm. b) Newyorské úmluvy]. Ve vztahu k podmínce uvedené pod písm. b) jde tedy jednoznačně pouze o tu část textu smlouvy, která zahrnuje pouze rozhodčí doložku a nikoli úplný text smlouvy, jak se domnívá stěžovatel.
Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že bylo povinností odvolacího soudu se zabývat jím zpochybněným překladem rozhodčí doložky, neboť oba obecné soudy neměly důvod pochybovat o věrohodnosti předložených listin. Z úřední povinnosti může soud odepřít uznání a výkon rozhodčího nálezu jen v případě, že by zjistil, že předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva tohoto státu [čl. V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy] nebo že by uznání nebo výkon nálezu byl v rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu [čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy]. Ostatní důvody umožňující odepřít uznání a výkon rozhodčího nálezu, uvedené v čl. V odst. 1 Newyorské úmluvy, musí být stranou povinnou (v daném případě stěžovatelem) nejen tvrzeny, ale i prokázány a představují tak pro stěžovatele v době zahájeného exekučního řízení jedinou možnou aktivní obranu.
Ke shodným závěrům ostatně dospěl i dovolací soud v napadeném usnesení, kde konstatoval, že námitka nesprávného použití hmotného práva rozhodčím orgánem při projednávání a rozhodování sporu z předmětné smlouvy je v řízení o uznání a výkon vykonatelného rozhodčího nálezu právně bezvýznamná, právě s ohledem na znění výše citovaných článků Newyorské úmluvy, neboť nemůže být důvodem pro odepření uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti nezjistil Ústavní soud, že by usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2004 č. j. 20 Cdo 456/2003-145, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002 č. j. 19 Co 266/2002-110, došlo k porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu