ECLI:CZ:US:2005:3.US.200.04
sp. zn. III. ÚS 200/04
Usnesení
III.ÚS 200/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) P. A. a 2) I. A., zastoupených JUDr. T. L., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. ledna 2004 č. j. 26 Cdo 2358/2003-237, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2003 č. j. 18 Co 150/2003-213, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Městské části Praha 17, se sídlem Praha 6 - Řepy, Žalanského 291, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."], napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označené rozsudky a uvádějí, že Nejvyšší soud ČR a Městský soud v Praze jako orgány veřejné moci těmito rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená základní práva a svobody, a to čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelé uvádějí, že jsou nájemci obecního bytu č. 17 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. patře domu č.p. 1172 v P. (dále jen "předmětný byt"). Vedlejší účastník se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu s odůvodněním, že stěžovatelé hrubě porušují své povinnosti nájemců ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d), g) a h) občanského zákoníku.
Stěžovatelé zdůrazňují, že ve věci samé bylo rozhodováno opakovaně, přičemž postupně obecné soudy dospívaly k závěru, že jediným ve věci právně relevantním výpovědním důvodem je výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku spočívající v tom, že stěžovatelé bez souhlasu vedlejšího účastníka dovolili, aby se do předmětného bytu přistěhoval a v něm i bydlel M. Ch. a jeho prarodiče.
V další části odůvodnění stěžovatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a uvádějí, že v srpnu 1997 hodlali vyměnit jimi užívaný byt za byt v P., jehož nájemcem byl M. Ch. Touto výměnou podle tvrzení stěžovatelů měla být řešena bytová situace po jejich "předpokládaném" rozvodu. K výměně obou bytů pro nesouhlas vedlejšího účastníka nedošlo, a to prý i z toho důvodu, že v mezidobí vlastník domu v P. započal s jeho rekonstrukcí, a poté z tohoto bytu vznikl nebytový prostor. K rozvodu manželství stěžovatelů nedošlo, proto strany od dohody o výměně bytů odstoupily ve smyslu ustanovení §716 odst. 2 občanského zákoníku.
Přes tuto skutečnost v roce 1998 stěžovatelé panu Ch. a jeho prarodičům dovolili, aby v předmětném bytě do jara 2000 bydleli, protože jmenovaní neměli možnost jiného bydlení. V tomto svém počínání však stěžovatelé nespatřují naplnění výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, neboť v současné době již předmětný byt užívá jen první stěžovatel a jejich syn.
Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že svým rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, aniž by prý při svém rozhodování respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, který údajně dovodil, že v dané věci by byla výpověď z nájmu bytu daná stěžovatelům v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jak odvolací soud, tak i soud dovolací porušily příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), která jim ukládají rozhodnout na základě úplně zjištěného skutkového stavu, který má oporu v provedeném dokazování, neboť ve svých rozhodnutích oba soudy prý vycházejí z různých "vykonstruovaných spekulací", jimiž se snaží dovodit, že stěžovatelé nikdy neměli skutečný úmysl ve směněném bytě bydlet.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek obou stěžovatelů vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 65/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti:
V roce 1998 podala Městská část Praha - Řepy (dále jen "vedlejší účastník") žalobu o přivolení výpovědi z nájmu předmětného bytu proti stěžovatelům (v dřívějším řízení žalovaným) s odůvodněním, že ještě dříve, než mohl vedlejší účastník vyjádřit svůj nesouhlas s plánovanou výměnou bytů stěžovatelů a M. Ch., došlo k její realizaci, neboť do obecního bytu se nastěhoval M. Ch. se svými prarodiči, stěžovatelka se přihlásila s dcerou k trvalému pobytu do rodinného domku v B. a stěžovatel uzavřel se soukromým vlastníkem domu v P. nájemní smlouvu na byt v tomto domě; ve skutečnosti se však do B. přestěhoval i on.
Po poměrně obsáhlém dokazování dne 18. 6. 1999 Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 18 C 84/98-68 žalobu vedlejšího účastníka zamítl s odůvodněním, že k realizaci výměny bytů nedošlo, neboť stěžovatelé pouze "umožnili vedlejšímu účastníkovi a jeho prarodičům bydlení v ř. bytě; šlo však pouze o poskytnutí ubytování vzhledem k tíživé bytové situaci, ve které se tyto osoby ocitly".
Na podkladě odvolání vedlejšího účastníka byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999 č. j. 16 Co 423/99-86 zrušen, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť odvolací soud přisvědčil námitkám odvolatele, že skutkové závěry soudu prvního stupně nejsou v souladu s provedeným dokazováním, a že skutečnosti, které z důkazů vyplývají, soud nesprávně právně hodnotil.
Následujícím rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 4. 2000 č. j. 18 C 84/98-103), a současně rozhodl, že nájemní poměr skončí posledním dnem měsíce, v němž uplyne 3 měsíční výpovědní lhůta počítaná od posledního dne měsíce, v němž nabude právní moci předmětné rozhodnutí. Stěžovatelům soud uložil povinnost tento byt vyklidit a vyklizený odevzdat vedlejšímu účastníkovi do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší.
V odůvodnění shora označený soud uvedl, že dospěl k závěru o existenci výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Z provedeného dokazování vzal za prokázané, že k realizaci výměny obou bytů došlo bez souhlasu vlastníka domu již nejméně od léta 1997, neboť v této době se do předmětného bytu nastěhoval M. Ch. se svými prarodiči poté, co tito prodali svůj družstevní byt, přičemž tento faktický stav trval až do jara roku 2000. V tomto jednání stěžovatelů spatřoval soud prvního stupně naplnění výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
Tento rozsudek potvrdil ve výroku ve věci samé i odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2000 č. j. 19 Co 431/2000-122.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 6. 2001 č. j. 26 Cdo 1004/2001-152 nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a poté rozsudkem ze dne 13. 5. 2002 č. j. 26 Cdo 1004/2001-157 zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Důvodem zrušujícího výroku dovolacího soudu bylo zjištění, že přesto, že soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že od jarních měsíců roku 2000 M. Ch. a jeho prarodiče v předmětném bytě nebydlí a byt užívá pouze druhý stěžovatel se synem, soudy se nezabývaly posouzením celé věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, a to za situace, v níž v řízení byly tvrzeny a dokonce prokázány okolnosti, které mohou mít význam pro posouzení věci z hlediska dobrých mravů, což dovolací soud považoval za důležité z hlediska naplnění výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování ve smyslu právních závěrů dovolacího soudu, ve věci znovu rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 18 C 65/2002 žalobu zamítl.
Soud prvního stupně v odůvodnění zamítavého rozhodnutí uvedl, že po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu se již zabýval pouze posouzením věci z hlediska dobrých mravů, v případě výpovědních důvodů další zásadní důkazy již neprováděl, neboť vycházel ze skutkových zjištění, která vyplynula z již dříve provedených důkazů, a z nich soud dovozuje, že výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku byl v dané věci žalobcem jednoznačně prokázán, na rozdíl od ostatních výpovědních důvodů, které se žalobci prokázat nepodařilo.
Pokud soud prvního stupně zjišťoval, zda vyhovění žalobě by v projednávané věci nebylo v rozporu s dobrými mravy, vycházel z toho, že stěžovatelé měli v době zamýšlené výměny obou bytů rozvrácené manželství, a výměna bytů měla vyřešit jejich bytový problém. Soud prvního stupně sice konstatoval, že výpovědní důvod ke dni podání žaloby byl naplněn, ale již od jara 2000 stěžovatelé přestali své povinnosti nájemce porušovat a M. Ch. se spolu s prarodiči z bytu vystěhoval. Další důvody, pro které nelze žalobě vyhovět, spočívají podle názoru soudu prvního stupně zejména v nynějším společném soužití stěžovatelů, kteří mají tři děti, přičemž druhá stěžovatelka se po skončení mateřské dovolené hodlá vrátit do P. ke svému zaměstnavateli.
Vedlejší účastník podal proti zamítavému rozsudku obvodního soudu odvolání, v němž nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, a s jeho právním závěrem a poukazoval především na to, že v předmětném bytě se v současné době povětšinou zdržuje syn stěžovatelů, který v P. studuje a první stěžovatel byt navštěvuje jen občas tak, aby se mu podařilo potvrdit své stanovisko prezentované u soudu. Vedlejší účastník připomněl, že v době uzavření nájemní smlouvy prvním stěžovatelem na byt v P., byl tento byt uživatelný a nebyl tedy důvod, aby z něj M. Ch. musel odcházet a stěžovatelé proto neměli důvod mu poskytovat jakékoli ubytování. Ze skutečnosti, že po rekonstrukci domu jeho soukromým vlastníkem byl z tohoto bytu vytvořen nebytový prostor, vedlejší účastník dovozuje, že uzavření nájemní smlouvy bylo jen fikcí, neboť skutečným důvodem plánované směny byl "klasický pokus o prodej obecního bytu" za situace, v níž dosavadní nájemce odchází do svého rodinného domku a byt přenechává jinému (č. l. 201).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2003 č. j. 18 Co 150/2003-213 ve spojení s usnesením ze dne 25. 6. 2003 č. j. 18 Co 150/2003-217 změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a přivolil k výpovědi nájmu bytu, kterou dal vedlejší účastník stěžovatelům s tím, že nájemní poměr skončí posledním dnem měsíce, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku.
Současně odvolací soud uložil stěžovatelům povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat vedlejšímu účastníkovi do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty.
V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud zaměřil zejména na posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, tj. na posouzení, zda účastníci občanskoprávního vztahu nejednali v rozporu s dobrými mravy.
Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl, že nevzal v úvahu skutečnost, že vedlejší účastník hospodaří vesměs s bytovým fondem s regulovaným nájemným, který by měl být využíván především pro osoby sociálně slabé, kterým jejich finanční situace neumožňuje bydlení v bytech se smluvním nájemným či ve vlastních nemovitostech. Z tohoto důvodu je třeba sledovat, zda takové byty jsou skutečně využívány těmi, jimž byly za předem stanovených pravidel přiděleny z obecního bytového majetku.
Provedené důkazy vyhodnotil odvolací soud v tom smyslu, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé se snažili byt jim rozlohou přiměřený směnit za byt neodpovídající jejich pětičlenné rodině, o velikosti 1 + 1, II. kategorie, přičemž neměli v úmyslu v takto směněném bytě bydlet, neboť jej opustili již na počátku roku 1998 bez uvědomění vlastníka domu, a o jeho osud se již nijak nezajímali. Stěžovatelé připustili, aby neschválenou, přesto realizovanou výměnou došlo k porušování právního stavu po dobu dvou a půl roku.
Rovněž tvrzení stěžovatelů o důvodu realizované bytové směny neodpovídá podle názoru odvolacího soudu skutkovým zjištěním, neboť z provedených listinných důkazů vyplynulo, že první stěžovatel od 1. 4. 1998 uplatňoval na celou svou rodinu daňový odpočet, jehož předpokladem je mimo jiné též společné soužití celé rodiny. Tomuto závěru ostatně odpovídá i skutečnost, že první stěžovatel si v roce 1998 našel poblíž jejich domu v B. zaměstnání, aby mohl být se svojí rodinou.
Odvolací soud neuvěřil ani tvrzení druhé stěžovatelky o jejím zájmu na opětovném trvalém užívání předmětného bytu, neboť neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Tomu ostatně podle přesvědčení odvolacího soudu neodpovídá ani závěr soudu prvního stupně uvádějící, že " k faktické výměně došlo proto, že byt M. Ch. byl rekonstruován, a neměl proto kde bydlet", neboť naopak z listinných důkazů bylo zjištěno, že v době směny obou bytů M. Ch. svědčil řádný nájemní vztah k bytu na ul. P. a měl tedy zajištěn nerušený výkon svých práv nájemce.
Všechny výše uvedené skutkové závěry proto přiměly odvolací soud k tomu, aby věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně, a závěrem dovodil, že důvody k odepření práva vedlejšímu účastníkovi na výpověď z nájmu bytu stěžovatelům z důvodu použití pravidel ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, nejsou dány.
V dovolání (založeném na č. l. 219-224) stěžovatelé opírali důvodnost podaného mimořádného opravného prostředku o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že odvolací soud nerespektoval právní názor obsažený v rozsudku dovolacího soudu ze dne 13. 5. 2002, a o ustanovení §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 8. 1. 2004 č. j. 26 Cdo 2358/2003-237 pod bodem I. výroku dovolání stěžovatelů zamítl. Dovolací soud mj. zdůraznil, že ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí ze dne 13. 5. 2002 č. j. 26 Cdo 1004/2001-157 "nevyjádřil a ani vyjádřit nemohl jednoznačně názor, že by bylo třeba žalobu zamítnout s použitím ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku ...". Oběma soudům nižších stupňů proto nelze vytknout, že by v dalším řízení nerespektovaly jím formulovaný závazný právní názor. Z tohoto důvodu nelze usoudit na existenci vady ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolací soud uvedl, že ani tento dovolací důvod nebyl stěžovateli uplatněn opodstatněně.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelů ve vztahu k napadeným rozsudkům obecných soudů a k namítanému porušení čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak vyplývá z námitek stěžovatelů obsažených v ústavní stížnosti, jejich obsahem je především nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěly oba obecné soudy (tedy soud prvního stupně i soud odvolací) při posouzení opodstatněnosti výpovědního důvodu daného vedlejším účastníkem stěžovatelům podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, a se skutkovými závěry odvolacího soudu ve vztahu k zjištění, zda použití výpovědního důvodu by v dané věci bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku).
Ústavní soud musí právě v souvislosti s námitkami stěžovatelů zdůraznit, že veškeré námitky stěžovatelů, uváděné v návrhu, byly již předmětem velmi zevrubného posouzení ze strany obecných soudů v rámci předmětného občanskoprávního řízení. Tyto soudy po důkladném zjištění všech ve věci relevantních okolností ve svých rozsudcích jasně a srozumitelně vysvětlily, které skutečnosti vzaly z provedeného dokazování za prokázané a jaké z nich vyvodily právní závěry. Z hlediska povinností uložených jim jak v ustanovení §132 o. s. ř., tak i ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. proto nelze těmto soudům cokoli vytknout. Opakováním svých námitek stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance v systému obecných soudů České republiky, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy nepřísluší.
Stěžovatelé se mýlí, pokud se domnívají, že v jejich jednání, které spočívalo v tom, že po uzavření dohody o výměně bytu, avšak před zaujetím stanoviska k uzavřené dohodě o výměně bytu vedlejším účastníkem, umožnili nastěhování M. Ch. a jeho prarodičů do předmětného bytu, nelze spatřovat hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku jen z toho důvodu, že oni sami se do vyměněného bytu údajně nenastěhovali a v roce 1998 od uzavřené dohody o výměně bytů odstoupili. Jak správně uvedl dovolací soud v odůvodnění svého zrušujícího rozsudku ze dne 13. 5. 2002 č. j. 26 Cdo 1004/2001-157, otázku, co je možné považovat za hrubé porušení povinností ve smyslu výše označeného zákonného ustanovení, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat podle okruhu okolností při vymezení podstatných hledisek projednávané věci. Tuto podmínku odvolací soud splnil a s jeho právním závěrem se proto ztotožnil i dovolací soud ve výše citovaném rozsudku.
Z dovolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003 č. j. 18 Co 150/2003-213, a současně z námitek obsažených v ústavní stížnosti, které jsou v podstatě totožné, je patrné, že stěžovatelé nepochopili či si špatně vyložili skutečný obsah rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2002 č. j. 26 Cdo 1004/2001-157. Z tohoto stanoviska dovolacího soudu nelze dospět žádným v úvahu přicházejícím interpretačním pravidlem k závěru prezentovanému stěžovateli, že dovolací soud zavázal soudy nižších stupňů přijmout závěr, že v dané věci byla výpověď z nájmu z bytu daná stěžovatelům vedlejším účastníkem v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku, a proto by měla být žaloba zamítnuta. Ostatně stěžovateli zcela pozměněný smysl výše citovaného právního názoru v tomto směru uvedl na pravou míru již dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 8. 1. 2004 č. j. 26 Cdo 2358/2003-237.
Pokud se tedy oba obecné soudy ve smyslu příkazu dovolacího soudu zabývaly posouzením otázky, zda výkon práva vedlejšího účastníka byl v rozporu s dobrými mravy, nelze v tom spatřovat porušení ustanovení o. s. ř. či dokonce porušení ústavnosti. K otázce výkladu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku s přihlédnutím k obsahu čl. 11 odst. 3 Listiny se Ústavní soud v minulosti již vyjadřoval (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 389/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 29 pod č. 25 str. 215), kde zaujal stanovisko, že uvážení soudu, tj. zákonem povolenou volnou úvahu při výkladu neurčitého pojmu (jako jsou v ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku "dobré mravy"), je zákonem umožněno. Ústavněprávní přezkoumání rozhodnutí soudu sice není v takovém případě vyloučeno, "ale je omezeno v podstatě jen na to, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí stanovených ústavním zákonem". K takovému porušení mezí ústavnosti v daném případě nedošlo.
Obsah vlastnictví tvoří soubor tzv. subjektivních vlastnických práv, v němž zásadní postavení zaujímá právo vlastníka s věcí nakládat, což v projednávané věci znamená i povinnost vedlejšího účastníka sledovat, zda dispozice či využívání bytového majetku s regulovaným nájemným odpovídá sledovanému účelu a předem daným hlediskům. Výkon vlastnického práva s dobrými mravy by připadal v úvahu jen ve výjimečných případech, když by vážně poškozoval uživatele věci (dosavadního nájemce) tím, že by se dotýkal jeho zvlášť významného zájmu, aniž by však vlastníkovi věci přinesl odpovídající prospěch (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99). Úvaha soudu v takovém případě musí vycházet v každém konkrétním případě z prokázaných skutečností, které umožňují dostatečně objektivně posoudit, zda takový výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k oběma stranám sporu. Takové uvážení soudů bylo v projednávané věci velmi důsledné, a vycházelo i ze skutkových závěrů, které si v tomto ohledu zajistil odvolací soud v odvolacím řízení.
Ústavní soud proto závěrem zdůrazňuje, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními o. s. ř.; jakým způsobem tyto soudy vyhodnotily provedené důkazy, zejména pokud se jedná o posouzení žaloby ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, je věcí jejich volného a nezávislého hodnocení. Ústavnímu soudu nepřísluší toto hodnocení znovu "hodnotit", pokud nezjistil žádné porušení ústavních principů.
Ze všech výše uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu