ECLI:CZ:US:2005:3.US.220.05
sp. zn. III. ÚS 220/05
Usnesení
III. ÚS 220/05
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STONE GROUP, s. r. o., se sídlem Tábor, Pražská 209, zastoupené JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou v Táboře, Bělehradská 2759, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 14 Cmo 34/2004, a ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 14 Cmo 534/2003, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2003 a ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 48 Cm 51/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 4. 2005 napadla stěžovatelka jednak usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 48 Cm 31/2003, jímž bylo řízení o zaplacení částky 37 500 000,- Kč, zahájené žalobou stěžovatelky proti V. D., podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. zastaveno, neboť stěžovatelka, ač byla soudem vyzvána, nezaplatila soudní poplatek, a jednak (zřejmě) i usnesení téhož soudu a téže spisové značky ze dne 17. 10. 2003, kterým bylo v dané věci rozhodnuto tak, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Důvodem bylo, že stěžovatelka přes výzvu soudu nedoložila své tvrzení o jejích majetkových poměrech.
Dále stěžovatelka napadla (patrně) i usnesení Vrchního soudu v Praze dne 12. 12. 2003, čj. 14 Cmo 534/2003-54, kterým bylo výše uvedené usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků potvrzeno s tím, že přes příslib stěžovatelky ohledně doložení majetkových poměrů, obsažený v jejím odvolání, nebyly ani dodatečně příslušné doklady soudu předloženy. Stěžovatelka napadla rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, čj. 14 Cmo 34/2004-76, kterým bylo potvrzeno shora citované usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, poté co soud dospěl k závěru, že o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku bylo soudy pravomocně rozhodnuto, kromě toho majetkové poměry společnosti osvobození neodůvodňují, neboť výše aktiv, jak plyne z účetní závěrky za rok 2002, zaplacení soudního poplatku umožňuje.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku, ačkoliv je zcela bez majetku a finančních prostředků z důvodu chování žalovaného, který byl jednatelem stěžovatelky a který na základě neplatných smluv převedl veškerý movitý a nemovitý majetek na jinou společnost, která ale kupní cenu neuhradila, namísto toho byl učiněn zápočet bezcennými, nezákonně převedenými akciemi. V důsledku toho mělo dojít k porušení zásady rovnosti stran, představující stěžejní zásadu spravedlivého procesu zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh, který je zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí soudů ve věci její žádosti o osvobození soudních poplatků, z ústavní stížnosti nelze zjistit, z jakého důvodu tak činí, přičemž je zřejmé, že to byla právě ona, kdo způsobil, že tato rozhodnutí byla ve vztahu k ní negativní, neboť v soudem stanovené lhůtě (a ani po ní v rámci odvolacího řízení) nedoložila své údajně špatné majetkové poměry.
Jde-li o tu část ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka brojí proti rozhodnutím uvedených soudů ve věci vlastního zastavení řízení, nutno konstatovat, že nebylo povinností odvolacího soudu zkoumat, zda byly či nikoliv splněny podmínky pro osvobození od soudního poplatku, neboť tato věc byla již předtím pravomocně rozhodnuta. Přesto tak soud učinil, přičemž dospěl k závěru, že důvody pro tento postup dány nejsou, a tento svůj závěr srozumitelným způsobem zdůvodnil. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka v daném ohledu žádné konkrétní námitky nevznáší, pouze opakuje svá tvrzení ze soudního řízení, Ústavní soud se vůbec necítí oprávněn pouštět se do přezkumu věcné správnosti těchto závěrů, neboť by se tím stal skutečně "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví, což mu, jak opakovaně vysvětluje ve své judikatuře, nepřísluší.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005