ECLI:CZ:US:2005:3.US.227.05
sp. zn. III. ÚS 227/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatelky M. L., zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Kuřimská 42, 621 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. února 2005 č. j. 13 To 375/2004-140, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jímž bylo zamítnuto její odvolání směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. října 2004 č. j. 3 T 219/2003-110, kterým byla pro blíže popsané skutky shledána vinnou trestnými činy krádeže, zatajení věci a neoprávněného držení platební karty [ve smyslu §247 odst. 1 písm. e), §254 odst. 1 a §249b tr. zák.] a odsouzena k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Rovněž jí byla uložena povinnost uhradit poškozenému blíže specifikovanou škodu.
V rámci narace návrhu stěžovatelka namítala, že výrok o vině stran trestného činu krádeže byl opřen mimo jiné o její doznání při výslechu na policii, přičemž u něj nebyli přítomni oba v protokolu o tomto výslechu podepsaní policisté, nýbrž toliko jeden z nich. Nadto uvedla, že předmětným způsobem vypovídala pod nátlakem, a to z obav, aby nebyla vzata do vazby. Rovněž svědci Š. a O. byli vůči ní zaujati a soud jejich výpovědi nesprávně hodnotil. Konečně z hlediska právní kvalifikace se stěžovatelka domnívá, že v daném případě nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu.
Ve vztahu ke dvěma dalším trestným činům, za něž byla odsouzena, obecným soudům vytýkala neadekvátní zjištění skutečné výše škody a zhodnocení výpovědi svědkyně H., stran právního posouzení potom nesprávné určení výše škody zohledněním storno poplatků za platební kartu, jakož i nesprávnou právní kvalifikaci dle §249b tr. zák.
V důsledku uvedených, dle stěžovatelky ústavněprávně relevantních pochybení, se tato cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když současně tvrdí, že příčinou stěžovaného postupu obecných soudů je její příslušnost k rómskému etniku, čímž mělo dojít i k porušení čl. 24 Listiny základních práv a svobod. Navrhla proto, aby Ústavní soud v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a dále, aby "rozhodl předběžným opatřením o odložení výkonu trestu".
V rozsahu, v němž to pro přípustnost návrhu přicházelo v úvahu, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že skutková polemika stěžovatelky není způsobilá sama o sobě založit dotčení v jejích ústavních právech. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící vně soustavy obecných soudů, zásadně nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, neboť, jak plyne z vymezení jeho pravomoci a postavení v ústavním systému České republiky, není další odvolací instancí.
Ve své dosavadní judikatuře nicméně formuloval zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod. Co do ústavněprávně relevantních pochybení takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu (kupř. sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04).
Z ústavní stížnosti stěžovatelky, ani z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu rozhodujícího o jí podaném odvolání žádná taková konkrétní, a tudíž z pohledu jejích námitek ke kasaci vedoucí vykročení z ústavních kautel nevyplývají. V návrhu uplatněné výtky jsou shodné z důvody předloženými krajskému soudu v podaném odvolání, s nimiž se náležitým způsobem odvolací soud vypořádal, pročež postačí v tomto směru na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Pokud potom stěžovatelka namítala diskriminaci vzhledem k její příslušnosti k rómskému etniku, tato se z napadeného rozhodnutí nepodává a stěžovatelka žádné konkrétní tvrzení, zavdávající příčinu k těmto, v obecné rovině jinak zajisté velmi závažným úvahám, v daném ohledu nepředložila. Naopak je třeba zdůraznit, uvažováno v kontextu stíhaných trestných činů, že obecné soudy, ve vztahu k nabytí peněženky (včetně jejího obsahu) do dispozice stěžovatelky, vycházely z verze pro ni příznivější, tj. že ji nalezla, mající základ v původním tvrzení stěžovatelky samotné, které v rámci volného hodnocení důkazů co do ustálení skutkového stavu akceptovaly.
Ve vazbě na namítané nesprávné právní posouzení věci potom stěžovatelka nevyužila možnost podat dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pročež se jím Ústavní soud z pohledu zásady subsidiarity ústavní stížnosti nemohl zabývat (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, resp. v rozsahu namítaného nesprávného hmotněprávního posouzení jako nepřípustná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh, aby Ústavní soud "rozhodl předběžným opatřením o odložení výkonu trestu" byl dle jeho obsahu posouzen jako návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., nicméně pro odmítnutí ústavní stížnosti mu nemohlo být vyhověno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu