ECLI:CZ:US:2005:3.US.233.05
sp. zn. III. ÚS 233/05
Usnesení
III. ÚS 233/05
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 25. května 2005, v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 23. července 2002 č. j. FŘ-7787/11/01 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 28. prosince 1999 č. j. 207892/99/001511/5387, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle odůvodnění návrhu porušení označeného ústavně zaručeného práva bylo založeno tím, že nepovolením přezkumu dodatečného platebního výměru [Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 28. prosince 1999 č. j. 207892/99/001511/5387, (č. 990002974)] rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 23. července 2002 č. j. FŘ-7787/11/01 došlo k odepření možnosti zhojit nezákonnost tohoto rozhodnutí, které zasáhlo negativním způsobem, jejž stěžovatel v naraci návrhu blíže rozvedl, do jeho právní sféry.
V daňové věci stěžovatele rozhodoval posléze k podané správní žalobě Městský soud v Praze, který ji usnesením ze dne 21. října 2003 č. j. 28 Ca 776/2002-22 odmítl jako návrh nepřípustný, když dovodil, že citovaným rozhodnutím finančního ředitelství nebylo rozhodováno o subjektivních hmotných právech či povinnostech stěžovatele. S jeho právním názorem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost stěžovatele směřující do usnesení městského soudu rozsudkem ze dne 8. února 2005 č. j. 2 Afs 23/2004-49 zamítl.
Stěžovatel se pro jím vznesené výhrady domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Předmětem námitek ústavní stížnosti je z hlediska jejího obsahu klíčové tvrzení, dle něhož rozhodnutí vydané na základě §55b zák. č. 337/1992 Sb., jímž se nepovoluje přezkoumání rozhodnutí správce daně, je rozhodnutím podřaditelným pod taková, jimiž se v konečném důsledku zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.
K této problematice III. senát uvádí, že dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000 ze dne 19. prosince 2000 "v případě rozhodování podle §55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (roz. daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno." (in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 21, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2002, str. 486). Jinými slovy vyjádřeno, III. senát Ústavního soudu má ve shodě s důsledky plynoucími z citovaného názoru pléna, jímž je vázán, když předmětné ustanovení zák. č. 337/1992 Sb. zůstalo v mezidobí nedotčeno, zato, že shora citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu, ani jemu předcházejícím usnesením Městského soudu v Praze, nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ze shodných důvodů podává se, že napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 23. července 2002 č. j. FŘ-7787/11/01 k porušení naznačených kautel rovněž nedošlo, neboť jím nebylo povoleno přezkoumání výše označeného dodatečného platebního výměru, na kterýžto postup dle §55b zák. č. 337/1992 Sb. není právní nárok. Orgán povolaný zákonem rozhodovat o tomto specifickém mimořádném opravném prostředku se žádostí stěžovatele o (povolení) přezkoumání dodatečného platebního výměru zabýval, nicméně jí, a to v rámci správního uvážení, které se co do konečného výroku z něj plynoucího z přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká, nevyhověl. V tomto rozsahu byl proto návrh stěžovatele ze strany Ústavního soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný (obdobně k vývodům výše vyloženým srov. i usnesení ve věci sp. zn. IV.ÚS 516/03, uveřejněné pod č. 37 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2005, str. 575 a násl.).
Pokud se samotného dodatečného platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 28. prosince 1999 č. j. 207892/99/001511/5387, (č. 990002974), týče, v tomto ohledu se jedná o návrh podaný evidentně po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), resp. jelikož stěžovatel nevyužil své zákonné možnosti podat proti němu odvolání (postupovat řádným pořadem práva), o návrh takto vzhledem k uvedenému kontextu a principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nepřípustný.
Pro uvedené Ústavní soud rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. b), resp. písm. e), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005