ECLI:CZ:US:2005:3.US.26.05
sp. zn. III. ÚS 26/05
Usnesení
III. ÚS 26/05
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem v Plzni, Bendova 8, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. prosince 2004, čj. Zn 1622/2004-5, a usnesení policejního komisaře Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 28. června 2004, ČTS: ORI-2814/9OOK-1-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. prosince 2004 (Zn 1622/2004-5) a jemu předcházející usnesení policejního komisaře Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 28. června 2004 (ČTS: ORI-2814/9.OOK-1-2004), a tvrdil, bez bližšího odůvodnění, že byla porušena jeho ústavní práva, a to proto, stručně shrnuto, že policejní orgán nedostatečně zjišťoval skutečnosti, které by mohly opravňovat k zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.).
Označeným usnesením policejního orgánu bylo podle §159a odst. 1 tr. ř. odloženo trestní oznámení pro trestný čin maření přípravy a průběhu voleb nebo referenda (§177 tr. zák.), které podalo občanské sdružení Štrasburský výbor prostřednictvím svých mluvčích Ing. K. B. (stěžovatele), Ing. J. R. a D. P.. K tomuto trestnému činu mělo dojít zmařením voleb do zastupitelstva hl. města Prahy v roce 2000 přijetím zák. č. 131/2000 Sb. Toto trestní oznámení bylo odloženo, neboť příslušný policejní orgán neshledal podezření ze žádného trestného činu.
Napadeným usnesením státního zástupce byla podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení policejního orgánu, neboť byla podána osobou zjevně neoprávněnou. V odůvodnění bylo konstatováno, že stěžovatel zjevně poškozeným sám být nemohl, neboť se za poškozeného nepovažuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem (§43 odst. 2 tr. ř.).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko jejich ústavnost, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou ústavnost napadených usnesení zásadním způsobem zpochybnit a že ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ve skutečnosti, že okresní státní zástupce zamítl stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu, neboť ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje. Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kým (obdobně viz i usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14., usn. č. 29, Praha 2000, a další).
Rovněž tak závěr státního zástupce o tom, že stěžovatel je neoprávněnou osobou k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení trestního oznámení, má oporu v příslušných ustanoveních trestního řádu a odůvodnění rozhodnutí státního zástupce nevykazuje znaky protiústavnosti (§134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto napadenému rozhodnutí státního zástupce nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by ve věci rozhodující orgány zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele z důvodu její zjevné neopodstatněnosti odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005