ECLI:CZ:US:2005:3.US.278.04
sp. zn. III. ÚS 278/04
Usnesení
III.ÚS 278/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. A. T. a 2) M. T., zastoupených JUDr. J. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2004 č. j. 28 Cdo 2373/2002-733, 28 Cdo 2374/2002, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2002 č. j. 21 Co 209/2000-676 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 21 Co 209/2000, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 1999 č. j. 17 Co 279/99-561, rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. února 2000 č. j. 4 C 246/93-611, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. února 1999 č. j. 4 C 246/93-515 ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 1999 č. j. 4 C 246/93-532, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Hradci Králové a 3) Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení, a 1) A. B. a 2) M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34 a §72 odst. 1 písm. a), odst. 4, odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.", napadají všechna, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že Nejvyšší soud ČR v řízení o jimi podaném mimořádném opravném prostředku "řádně nepřezkoumal napadená rozhodnutí odvolacího soudu, vědomě opomenul zhodnotit všechny důkazy, které během řízení vyšly najevo, včetně těch, které svědčily ve prospěch stěžovatelů". Současně prý extrémně širokou a v právním státě proto nepřijatelnou interpretací pojmu "protiprávního zvýhodnění" nadřadil zájmy vedlejších účastnic nad zájmy stěžovatelů, kterým v důsledku takto vytvořené nerovnosti před zákonem ve své podstatě odejmul již nejméně 20 let existující vlastnické právo. Ve všech těchto skutečnostech stěžovatelé spatřují porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujících každému právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, ve smyslu čl. 90 a čl. 95 Ústavy, jakož i čl. 1, čl. 3, čl 4 a čl. 11 Listiny.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelé uvádějí, že v roce 1977 kupní smlouvou, registrovanou bývalým Státním notářstvím v Jičíně dne 10. 6. 1977 pod č. j. RI 339/1997, nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů dům č. p. 7 ve V. spolu s chlévy, skládkou, záchodkem a špýchárkem, a dohodou o zřízení práva osobního užívání ze dne 25. 5. 1977, registrovanou rovněž bývalým Státním notářstvím v Jičíně dne 10. 6. 1977 pod č. j. RII 155/77, nabyli pozemky parcela č. 62/2 zastavěná plocha a parcela č. 559/1 zahrada, zapsané u Střediska geodézie Jičín na LV č. 25 pro obec L. a katastrální území V., později přejmenovaný na V. u S. (dále jen "předmětné nemovitosti").
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 2. 1999 č. j. 4 C 246/93-515 bylo na základě žaloby o přechod vlastnického práva určeno, že předmětné nemovitosti přecházejí dnem právní moci rozsudku ze stěžovatelů na vedlejší účastnice, a to v rozsahu jedné poloviny na každou z nich, ve zbytku žalobního návrhu byla tato žaloba zamítnuta.
Odvolací soud, v daném případě Krajský soud v Hradci Králové, svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku, jeho zamítavou část zrušil, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, poté rozhodl tak, že žalobě vyhověl i v její zbývající části, mimo vlastnictví jedné poloviny stodoly, ohledně níž po předchozím zpětvzetí části návrhu řízení zastavil.
Ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, který dovolání zčásti odmítl jako nepřípustné a zčásti je zamítl jako neopodstatněné.
V další části odůvodnění návrhu stěžovatelé uvádějí důvody, pro které nesouhlasí se skutkovými zjištěními, tak jak je provedly obecné soudy (zejména soud prvního stupně), a z nich vyvozenými právními závěry a zdůrazňují, že v řízení byla porušena zásada rovnosti účastníků, neboť obecné soudy při hodnocení výsledků dokazování nesprávně zaměňovaly politickou perzekuci vedlejších účastnic, resp. J. B., na níž se stěžovatelé žádným způsobem nepodíleli, s domnělým zvýhodněním stěžovatelů, které mělo spočívat v tom, že vyjádření tehdejšího vedení bývalého JZD k zamýšlenému odprodeji předmětných nemovitostí a vyjádření vesnické organizace KSČ z roku 1972 (tedy pět let před uskutečněným odprodejem) bylo v obou případech ve vztahu ke stěžovatelům jako kupujícím, resp. vůči zamýšlenému prodeji, kladné.
Stěžejní námitkou stěžovatelů vůči závěrům obecných soudů je však jejich tvrzení, že se v řízení vedlejším účastnicím nepodařilo prokázat, že by předmětné nemovitosti stěžovatelé nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Podle názoru stěžovatelů se vedlejším účastnicím nepodařilo prokázat ani naplnění dalšího restitučního důvodu, tj. že by stěžovatelé získali předmětné nemovitosti na základě jejich protiprávního zvýhodnění.
Ohledně pojmu "protiprávní zvýhodnění nabyvatelů" stěžovatelé zde podávají vlastní právní výklad významu tohoto "právně neurčitého pojmu" a dovozují, že samotné zvýhodnění v sobě nezahrnuje protiprávnost výhody, přičemž je prý zcela logické, že zvýhodnění nabyvatelů by muselo nastat v určitém časovém úseku a při stejném způsobu nabytí vlastnictví. Nelze však údajně poměřovat vrácení nemovitostí s jejich koupí a nevzít současně v úvahu i období pěti let, které uplynuly mezi uplatněním nároku na odškodnění a projevem zájmu o koupi předmětných nemovitostí, i postavení stěžovatelů jako v té době jediných zájemců s ohledem na dezolátní stav předmětných budov, které prodávající dlouhodobě zanedbával a devastoval.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelů ve vztahu k jimi napadeným rozhodnutím obecných soudů vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 4 C 246/93, a vyjádření účastníků řízení.
Z připojeného spisu sp. zn. 4 C 246/93 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Jičíně v roce 1992 se žalobci 1) J. B. a 2) A. B. domáhali rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.").
Na č. l. 114 je založena fotokopie dopisu ředitele odboru Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 2. 11. 1972 adresovaná prvnímu žalobci, v němž se uvádí, že finanční odbor ONV v Jičíně změnil své původní stanovisko k odškodnění za propadlou ideální polovinu obytné části usedlosti č. p. 7 s pozemkem tak, aby došlo nikoli k navrácení in natura, ale k odškodnění v penězích. Podle provedeného ohodnocení Ministerstvo spravedlnosti mělo žalobci za ideální polovinu obytné části usedlosti s drobnými stavbami poukázat částku 14.054,- Kčs, za pozemek ve výměře 400 m2 částku 1.600,- Kčs, celkem tedy částku 15.654,- Kč podle ustanovení §27 odst. 1 písm. f) zákona č. 82/1968 Sb., tím způsobem, že v hotovosti bude vyplaceno 654,- Kč a zbývajících 15.000,- Kčs ve státních dluhopisech.
Z rozsudku Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 21. 3. 1953 sp. zn. T 48/53 (na č. l. 188) se zjišťuje, že žalobce byl tímto rozsudkem uznán vinným ze spáchání trestného činu sabotáže podle §§6, 85 odst. 1 písm. a) tehdy platného trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, a byly mu uloženy vedlejší tresty: peněžitý trest ve výši 20.000,- Kčs, dočasná ztráta čestných práv občanských na dobu tří let a byl vysloven trest propadnutí celého jeho jmění, současně mu byl navždy zakázán pobyt na celém území okresu M.
Na základě téhož odsuzujícího rozsudku byla zabrána i zbývající polovina usedlosti vlastnicky náležející žalobkyni s veškerým živým a mrtvým inventářem. V důsledku odsuzujícího rozsudku se stal vlastníkem předmětných nemovitostí Československý stát, se správou Státního statku, n. p. Mnichovo Hradiště. V roce 1957 byly předmětné nemovitosti přiděleny do vlastnictví JZD ve V.
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 3. 1991 sp. zn. Rt 764/90 podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. byly všechny odsuzující rozsudky a rozhodnutí na ně navazující zrušeny a současně bylo zastaveno trestní stíhání J. B. podle ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona.
Ze sdělení notářské kanceláře v J. vyplývá, že žalobce J. B. zemřel v roce 1998 a jedinou dědičkou ze zákona se stala jeho dcera M. K., která tak vstoupila do jeho práv jako účastnice řízení.
Po obsáhle provedeném dokazování rozhodl Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 10. 2. 1999 č. j. 4 C 246/93-515 tak, že pod bodem I. výroku dnem právní moci tohoto rozsudku přechází ze stěžovatelů na žalobkyně na každou jedna nedělitelná polovina vlastnického práva k domu č. p. 7 s chlévy, záchodem, skládkem a špýcharem, dále ke stavební parcele číslo kat. 62/2 a jedné polovině stodoly postavené na stavební parcele číslo katastru 62/3 se vším příslušenstvím a součástmi, vše zapsané u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 25 pro obec L., katastrální území V.
Pod bodem II výroku soud prvního stupně rozhodl, že žaloba ohledně přechodu vlastnického práva k pozemkové parcele číslo katastru 559/1, zapsané tamtéž, se zamítá.
Soud prvního stupně podrobně rozvedl, z jakých listinných důkazů při svém rozhodování vycházel: Ze spisu bývalého Státního notářství v Jičíně sp. zn. N 377/77 vzal za prokázané, že kupní smlouvou uzavřenou mezi JZD Nástup Sobotka jako prodávajícím a stěžovateli jako kupujícími v roce 1977 byly za celkovou kupní cenu včetně pozemků ve výši 24.619,- Kčs předmětné nemovitosti prodány do bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelů (mimo pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání). Stěžovatelům byla kupní smlouvou registrovanou tímto notářstvím v roce 1988 převedena do vlastnictví i jedna polovina stodoly za dohodnutou kupní cenu 2.000,- Kč.
V odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval znaleckými posudky a jejich dodatky, které byly vypracovány k ocenění předmětných nemovitostí a byly v průběhu řízení trvale předmětem nesouhlasných připomínek obou stran sporu.
Žalobci se domáhali toho, aby soud rozhodl, že na ně přechází vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť pro to jsou důvody uvedené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Při posuzování okolností, které by naplňovaly podmínky označené ve výše uvedeném zákonném ustanovení, soud prvního stupně zkoumal nejprve právní titul nabytí vlastnického práva, neboť jen v případech, v nichž je splněna okolnost taxativně vyjmenovaná v ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb., je možné dospět k závěru o splnění jedné ze dvou podmínek uvedených v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Podle dosavadních zjištění není pochyb o tom, uvedl soud prvního stupně, že vedlejší účastnice jsou oprávněnými osobami [§4 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.], a předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem předvídaným v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., tedy výrokem soudu o propadnutí a zabrání věci obsaženém v trestním rozsudku, později zrušeném.
Dále zkoumal soud prvního stupně splnění i druhé podmínky ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tj. zda stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo za cenu nižší než je cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů. Při posuzování této otázky soud z provedeného dokazování vzal za prokázané, že k převodu předmětných nemovitostí došlo za souhlasu všech tehdy nezbytných orgánů družstva, Okresní zemědělské správy i MNV a ONV Jičín. Pokud se týká kupní ceny, zde dospěl soud prvního stupně k závěru, že zjištěný rozdíl v ceně nelze považovat za cenové zvýhodnění stěžovatelů, proto dovodil, že obytnou část s příslušenstvím včetně pozemků a stodoly nenabyli stěžovatelé za cenu nižší než cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
V případě posouzení protiprávního zvýhodnění nejprve soud prvního stupně připomněl, že žalobci se v 70. letech snažili o navrácení svého majetku, ale mimo jiné i pro nesouhlas vesnické organizace KSČ byli prohlášeni za osoby politicky nežádoucí, jejichž návrat do vesnice by byl nepřijatelný. Stěžovatelé nebyli při koupi předmětných nemovitostí zvýhodněni, neboť v době jejich zájmu neexistovali jiní žadatelé, mezi nimiž by bylo nuceno JZD vybírat. Přes tuto skutečnost však soud prvního stupně dovodil, že při zkoumání podmínek stěžovatelů a žalobců při jejich snahách o získání předmětných nemovitostí nelze odhlédnout od nerovného postavení těchto osob, když stěžovatelé si mohli před jejich koupí ověřit, jaký je skutečný charakter předmětných nemovitostí. Proto podle jeho názoru došlo při získání předmětných nemovitostí u stěžovatelů k protiprávnímu zvýhodnění.
Protože soud prvního stupně shledal důvod pro přechod vlastnického práva ke stavbě, bylo nutné podle ustanovení §1 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 229/1991 Sb. vztáhnout rozhodnutí i na pozemek touto stavbou zastavěný. Uvedený právní režim se však podle jeho názoru netýká zahrady, k níž bylo stěžovatelům zřízeno právo osobního užívání, které se účinností novely občanského zákoníku změnilo na osobní vlastnictví.
Opravným usnesením ze dne 10. 2. 1999 č. j. 4 C 246/93-532 byl opraven výrok ad II. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 2. 1999, který má správně znít tak, že žaloba ohledně přechodu vlastnického práva k pozemkové parcele č. 559/1 v katastrálním území V., obec L. se zamítá.
Na základě podaného řádného opravného prostředku Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 10. 1999 č. j. 17 Co 279/99-561 pod bodem I. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto, že ze stěžovatelů přechází dnem právní moci rozsudku na každou z vedlejších účastnic jedna nedílná polovina vlastnického práva k domu č. p. 7 s chlévy, záchodem, špýcharem a skládkem a ke stavební parcele č. 62/2 v katastrálním území V. Dále bylo rozhodnuto, že se ve zbytku výroku pod bodem I., stejně jako ve výrocích pod body II. a V. rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání stěžovatelů proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. odvolací soud odmítl a návrh stěžovatelů na připuštění dovolání zamítl.
V odůvodnění rozsudku se odvolací soud zabýval námitkou stěžovatelů, že v případě odprodeje předmětných nemovitostí nedošlo k jejich protiprávnímu zvýhodnění, ale neztotožnil se s tímto jejich názorem a poukázal na formální rovnost občanů zakotvenou v ústavě již před rokem 1989, která však tehdy zůstala pouze v mezích prázdných proklamací, neboť právo v rozhodné době mělo nepokrytě třídní podstatu, spočívající v diktatuře jedné třídy v čele s jednou stranou. V dané věci bylo zjištěno, že zatímco stěžovatelé předmětné nemovitosti získali do vlastnictví bez jakýchkoli problémů, jejich předcházející majitelé - vedlejší účastníci, nesměli v místě svého dřívějšího bydliště žít ani pracovat, a prodej předmětných nemovitostí nebyl umožněn dokonce ani jinému občanovi z okolí.
Zrušující výrok odůvodnil odvolací soud poukazem na nedostatek v posouzení, zda právo osobního užívání pozemku parcela č. 559/1 ve V. bylo zřízeno za okolností uvedených v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a soudu prvního stupně uložil, aby doplnil dokazování i ohledně schválené dohody o vydání stodoly a příslušné parcely č. 62/3 ve V. a teprve poté rozhodl o uplatněném nároku.
Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
Následujícím rozsudkem, po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, Okresní soud v Jičíně dne 4. 2. 2000 č. j. 4 C 246/93-611 pod bodem IV. výroku nepřipustil rozšíření žaloby ohledně přechodu vlastnictví k 1/2 stodoly postavené na stavební parcele č. 62/3 v katastrálním území V. Pod bodem II. výroku řízení ohledně přechodu vlastnického práva k 1/2 stodoly soud prvního stupně zastavil. Pod bodem III. výroku rozhodl, že dnem právní moci tohoto rozsudku přechází ze stěžovatelů na vedlejší účastnice na každou jedna nedělitelná polovina vlastnického práva k parcele č. 559/1 v katastrálním území V.
Soud prvního stupně se zabýval nejasností ohledně vlastnictví poloviny stodoly a dospěl k závěru, že pokud byla žaloba vzata zpět ohledně poloviny stodoly postavené na parcele č. 62/3, byla vzata zpět ohledně celého předmětu řízení.
Provedeným řízením bylo podle názoru soudu prvního stupně prokázáno, že postupem při zřízení práva osobního užívání pozemku parcela č. 559/1 v katastrálním území V. nebyly porušeny tehdy platné právní předpisy, ale i tuto parcelu nabyli stěžovatelé na základě protiprávního zvýhodnění.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 1. 2002 č. j. 21 Co 209/2000-676 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 21 Co 209/2000, zamítl návrh na přerušení řízení do doby, než bude v jiném sporu rozhodnuto o určení vlastnictví ke stavbě (stodole) a odmítl odvolání vedlejších účastnic proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby. Výrok o zastavení řízení byl odvolacím soudem shledán správným.
Naproti tomu odvolání stěžovatelů ve věci samé neshledal odvolací soud důvodným, a potvrdil právní závěr soudu prvního stupně, že i v případě získání pozemku parcela č. 559/1 ve V. došlo k protiprávnímu zvýhodnění stěžovatelů ze shodných důvodů, jako tomu bylo v případě ostatních nemovitostí.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 1. 2004 č. j. 28 Cdo 2373/2002-733, 28 Cdo 2374/2002 dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 1999 sp. zn. 17 Co 279/99 odmítl (výrok I. rozsudku). Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 21 Co 209/2000 Nejvyšší soud ČR zamítl (výrok II. rozsudku).
Dovolací soud nejprve zdůraznil, že při posuzování obou dovolání stěžovatelů vycházel z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., přičemž přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 10. 1999 sp. zn. 17 Co 279/99 je dána tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Protože právní závěry odvolacího soudu nejsou podle zjištění dovolacího soudu odchylné od právních závěrů obsažených v ustálené judikatuře obecných soudů v této otázce, neshledal dovolací soud u tohoto mimořádného opravného prostředku za splněné zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).
V případě dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 21 Co 209/2000 dospěl dovolací soud k závěru, že proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění před novelizací o. s. ř.], proto při posouzení důvodnosti podaného dovolání konstatoval, že odvolací soud při aplikaci a výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vycházel správně "ze slovního vyjádření tohoto ustanovení i z právních závěrů jím citované judikatury obecných soudů". Z tohoto důvodu dovolací soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatelů, že v dané věci nedošlo v případě pozemku parcela č. 559/1 v katastrálním území V. k protiprávnímu zvýhodnění stěžovatelů a dovolání stěžovatelů proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu zamítl.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili i účastníci řízení.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém stanovisku, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2005, jen ve stručnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud odkázal rovněž na odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2373, 2374/2002, v němž musel přípustnost dovolání posoudit rozdílně u dvou dovoláním napadených rozsudků podle ustanovení o. s. ř. ve znění před novelizací i po novelizaci provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
V prvním případě nebyla důvodnost dovolání stěžovatelů založena na posouzení právní otázky, jež by přinášela zcela nový, v praxi obecných soudů dosud neřešený problém, proto dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně rozvedl otázky aplikace a výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tak, jak jsou uplatňovány v praxi obecných soudů. Vzhledem k tomu, že těmito právními závěry se řídil i odvolací soud při svém rozhodování, nebylo možné při posouzení důvodnosti dovolání dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávných právních závěrů.
Dovolací soud zdůrazňuje, že v řízení o mimořádném opravném prostředku neshledal ani rozpor s obecnými hmotněprávními nebo procesněprávními předpisy, proto má za to, že by měla být tato ústavní stížnost jako neopodstatněná odmítnuta.
IV.
Ústavní soud posoudil tvrzení stěžovatelů o údajném porušení jejich základních práv a svobod, kterých se měly dopustit obecné soudy v pravomocně skončeném řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak vyplývá z námitek stěžovatelů, jejich obsahem je pokračování v argumentaci a hodnocení důkazů, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy.
Ústavní stížnost stěžovatelů napadá v podstatě všechna rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, aniž rozlišuje úlohu Ústavního soudu ve smyslu čl. 83 Ústavy od úkolů obecných soudů. Z Ústavy, stejně jako ze zákona č. 182/1993 Sb., nevyplývá možnost jakéhosi "generálního přezkumu" všech v jednom řízení vynesených rozsudků, neboť jak již bylo v konstantní judikatuře Ústavního soudu mnohokrát zdůrazněno, tento soud není další "odvolací instancí" v systému obecných soudů České republiky, a z tohoto důvodu mu nepřísluší tato rozhodnutí přezkoumávat, pokud v souvislosti s těmito rozhodnutími není namítáno porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní stížnost směřuje, mimo jiné, též proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo jednak odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné v podstatě proto, že dovolací soud neshledal, že by v dané věci šlo o otázku po právní stránce zásadního významu a dále bylo jejich dovolání zamítnuto jako nedůvodné; zároveň však stěžovatelé polemizují se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího a s právními závěry, které ze zjištěného skutkového stavu tyto soudy vyvodily, pokud se týká aplikace ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na předmětnou věc.
Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem k ochraně práv účastníků, což je však podmíněno zkoumáním, zda jsou v konkrétní věci splněny podmínky přípustnosti. Pokud dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť nejde o řešení právní otázky, která má po právní stránce zásadní význam, jde o posouzení závisející na zvážení dovolacího soudu, který sjednocuje judikaturu obecných soudů a přípustnost dovolání není založena jen na pouhém tvrzení odvolatelů, ale na zjištění dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je. V této souvislosti se proto nemohlo ze strany dovolacího soudu jednat o porušení základních práv a svobod.
Rovněž v zamítnutí jinak přípustného dovolání nelze zjistit žádné porušení ústavně chráněných práv stěžovatelů. Dovolací soud shledal, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 21 Co 209/2000, nevybočil při výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. z rámce v této otázce konstantní judikatury, kterou zastává i Ústavní soud.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval právním významem ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. z pohledu nároků oprávněných osob, jejichž majetek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. přešel na stát nebo jinou právnickou osobu a v této souvislosti vždy zastával stanovisko, že se nelze při dokazování a hodnocení důkazů výhradně zaměřit jen na zkoumání způsobu stanovení a výše kupní ceny předmětných nemovitostí s ohledem na soulad s tehdy platnými předpisy, ale je vždy třeba brát v úvahu, že oprávněné osoby byly v padesátých letech protiprávně odsouzeny na základě trestního rozsudku, a tímto způsobem byli připraveni o veškerý majetek i jejich rodinní příslušníci, kteří se žádné trestné činnosti nedopustili (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000 sp. zn. II. ÚS 384/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 17, nález č. 22, str. 159).
V projednávané věci nelze pominout ani skutečnost, že v jiné, avšak skutkově obdobné věci to byl právě Ústavní soud, který ve věci tehdejšího stěžovatele J. B. vyslovil závěr, že " rozhodování o restitučních nárocích, oprávněných osob musí probíhat vždy spolu s důsledným hodnocením politické perzekuce těchto osob či postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody s cílem, aby tato práva byla co nejvíce šetřena a nebyla postupem státních orgánů neprávem krácena". Právě ve vztahu k osobám postiženým politickou perzekucí, trestní represí a neoprávněným vystěhováním z jejich domovů jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské či majetkové skupině nebo vrstvě je třeba zvážit, uváděl Ústavní soud, postavení osob oprávněných a osob povinných ve vztahu k předmětným nemovitostem, a posoudit nerovnoprávné postavení osob sice později rehabilitovaných, ale přesto prakticky až do devadesátých let 20. století připravených o majetek i o právo vrátit se do své domovské obce. U osob povinných je naopak třeba přihlédnout k tomu, že "určité typy perzekucí byly obecně známé, jak pokud jde o jejich provádění, tak i pokud jde o jejich důsledky", a posoudit, zda "nabyvatelé majetku nemohli nevědět, jaký majetek získávají a mohli si charakter takového majetku spolehlivě ověřit" (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 1998 sp. zn. I. ÚS 346/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 11, nález č. 78, str. 215).
V nálezu ze dne 24. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 1, nález č. 25, str. 189) Ústavní soud vyložil podmínky uvedené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jako (soubor) právně či morálně neregulérních podmínek, v jejichž důsledku, jsou-li zjištěny, jsou fyzické (ale i právnické) osoby vždy povinny věci získané od státu či jiné právnické osoby vydat. Má-li Ústavní soud respektovat i tento právní názor, a v předmětné věci nebyl zjištěn důvod proč jej popírat, pak je důvod protiprávnosti, spočívající v morálně neregulérních podmínkách, za nichž došlo u stěžovatelů k nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí, o to zřetelnější.
Pokud stěžovatelé argumentují nedostatky v důkazním řízení, spočívajícími v údajném vadném hodnocení provedených důkazů, ani v tomto případě nemohl dát Ústavní soud stěžovatelům za pravdu. Obecné soudy v napadených rozhodnutích (v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.) vyložily, jaké důkazy vzaly za základ svých skutkových zjištění, a které úvahy je vedly k jimi vyvozeným právním závěrům. Za situace, kdy obecné soudy při svém rozhodování zachovávají zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), která je výrazem jejich ústavně zaručené nezávislosti rozhodování, a neporušují procesní práva účastníků řízení, není důvod, aby Ústavní soud do této jejich činnosti zasahoval a sám znovu "hodnotil" již jednou provedené hodnocení provedených důkazů. Protože tedy porušení procesních práv stěžovatelů v pravomocně skončeném řízení (a rovněž v řízení dovolacím) nezjistil, nebyl ze strany Ústavního soudu k takovému zásahu důvod.
Protože tedy Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nezjistil stěžovateli tvrzená porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu