ECLI:CZ:US:2005:3.US.322.05
sp. zn. III. ÚS 322/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele COOP Centrum družstvo, se sídlem Na Poříčí 30, 110 00 Praha 1, IČ: 60194910, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem AK se sídlem Nad Olšinami 27, 100 00 Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2003 č. j. 18 Cm 74/99-27, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 1 Cmo 55/2005, jakož i proti průtahům v řízení před Krajským soudem v Brně v projednávané věci, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 6. 2005, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že Česká republika zastoupená Krajským soudem v Brně v řízení o zaplacení 9.716,- Kč s příslušenstvím sp. zn. 18 Cm 74/99 neposkytnutím soudní ochrany bez zbytečných průtahů porušila právo stěžovatele zaručené čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že Česká republika zastoupená Krajským soudem v Brně postupem tohoto soudu v předmětném řízení, který stěžovatele usnesením ze dne 17. 9. 2003 vyzval k doplnění žalobního návrhu ze dne 24. 5. 1999, porušila právo stěžovatele na spravedlivé projednání záležitosti, zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Podanou ústavní stížností se konečně stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2003 č. j. 18 Cm 74/99-27, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 1 Cmo 55/2005, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2003 č. j. 18 Cm 74/99-27, byl žalobce COOP Centrum družstvo (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") vyzván, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení opravil (doplnil) nesprávnou (neúplnou) žalobu ze dne 21. 5. 1999 o zaplacení částky 9.716,- Kč tak, že v doplňujícím podání vylíčí všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a současně označí a předloží důkazy. Rozsudkem ze dne 14. 4. 2004 č. j. 18 Cm 74/99-60, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 12. 2004 č. j. 18 Cm 74/99-87, Krajský soud v Brně žalobu žalobce o zaplacení částky 9.716,- Kč zamítl a uložil žalobci zaplatit žalovanému Jednotě, spotřební družstvo Velké Meziříčí náklady řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2005 č. j. 1 Cmo 55/2005-99 byl podle ust. §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2004 č. j. 18 Cm 74/99-60, ve znění opravného usnesení, potvrzen.
V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci dosavadního procesního vývoje v jeho věci uvádí, že soud poškodil jeho práva tím, že od podání žalobního návrhu v roce 1999 nejen nezačal jednat ve věci samé, ale naopak v rozporu s ust. §79 odst. 1 a §43 odst. 1 o. s. ř., podmiňoval jednání ve věci samé a tím i poskytnutí soudní ochrany stěžovateli tak, že v rozporu s ust. čl. 2 odst. 3 Listiny ukládal povinnosti nad rámec povinností zákonem stěžovateli uložených a tak nepřípustně zasahoval do práva stěžovatele na poskytnutí soudní ochrany, kdy byl navíc po vydání platebního rozkazu vázán právním stavem podle ust. §172 odst. 1 věta prvá a ust. §174 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 9. 2003 č. j. 18 Cm 74/99-27 (v ústavní stížnosti stěžovatel nesprávně uvádí č. l. 60) vyzval stěžovatele dle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., aby doplnil žalobní návrh podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., aniž by v poučení konkretizoval, které údaje v žalobním návrhu chybí, či jsou neurčité nebo nesrozumitelné. Obsah usnesení ze dne 17. 9. 2003 považuje stěžovatel za neurčitý a je přesvědčen, že soud nesplnil povinnost řádně účastníka poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění návrhu provést. Stěžovatel dále poukazuje na to, že uvedenou výzvu zaslal soud stěžovateli po té, co vydal platební rozkaz ze dne 21. 7. 1999, tedy podle ust. §172 odst. 1 o. s. ř., soud měl tedy za to, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených stěžovatelem. Stěžovatel je toho názoru, že soud uložil stěžovateli povinnost tvrzení a povinnost důkazní nad rámec právních skutečností, se kterými hmotné právo spojuje vznik, změnu či zánik vztahů, jež jsou předmětem sporu. Stěžovatel je toho názoru, že soud ho konkrétně nepoučil, jak opravu podání provést, naopak obecnou argumentací zjevně ukládá povinnosti nad rámec zákonné úpravy.
Stěžovatel je přesvědčen, že soud svým dosavadním postupem poškodil jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a neposkytl ochranu jeho vlastnickému právu k uplatněné pohledávce chráněnému čl. 11 Listiny, a to bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) či v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy).
II.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243).
Usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění či opravě žaloby ve smyslu ust. §43 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím nemeritorní povahy (usnesením procesní povahy), jímž se řízení ve věci nekončí a které zůstává v podstatě bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé. Jak již Ústavní soud konstatoval ve svých usneseních v obdobných věcech (týkajících se týchž účastníků řízení), vedených pod sp. zn. III. ÚS 483/04, sp. zn. III. ÚS 485/04, v daných souvislostech je možno teprve rozhodnutí, jímž by byla žaloba ve smyslu ust. §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta, považovat za rozhodnutí, které by mohlo být na újmu práv stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2003 č. j. 18 Cm 74/99-27, kterým krajský soud vyzval stěžovatele dle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., aby doplnil žalobní návrh. Stěžovatel však již v ústavní stížnosti nedovozuje, jakým způsobem uvedená výzva ovlivnila rozhodnutí soudu, kterým byla jeho žaloba o zaplacení částky 9.716,- Kč zamítnuta. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2004 č. j. 18 Cm 74/99-60, kterým krajský soud zamítl žalobu o zaplacení částky 9.716,- Kč, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2005 č. j. 1 Cmo 55/2005-99, kterým byl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2004 potvrzen, stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 1 Cmo 55/2005, kterým - jak uvádí v podané ústavní stížnosti - "odvolací soud odmítl jeho odvolání ze dne 1. 6. 2004 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2003 č. j. 18 Cm 74/99-60". Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 18 Cm 74/99, Ústavní soud zjistil, že žádné odvolání proti výše uvedenému usnesení krajského soudu stěžovatelem podáno nebylo a ve spise tudíž není obsaženo ani žádné usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 1 Cmo 55/2005, kterým bylo - jak uvádí stěžovatel - jeho odvolání odmítnuto. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 1 Cmo 55/2005, nepředložil na základě výzvy Ústavního soudu ani samotný stěžovatel.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že obecný soud neposkytl ochranu jeho právům bez zbytečných průtahů. K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy v části zaručující stejné právo Ústavní soud uvádí, že postup soudu prvního stupně, který teprve po uplynutí 4 let od podání žaloby - navíc po vydání platebního rozkazu - vyzýval stěžovatele k odstranění jejích vad, rozhodně schvalovat nelze a s kritikou takové praxe je třeba zcela souhlasit, v poměru k těmto výtkám stěžovatele však nelze přehlížet, že bylo především na něm samotném, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura se průtahům v řízení již dříve bránil prostředky, které mu zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatel tak však učinil až po té, co v jeho právní věci bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2004 č. j. 18 Cm 74/99-60 nabyl právní moci dne 6. 6. 2005), a proto ani petit jeho ústavní stížnosti navazující na tvrzené porušení práv na projednání věci bez průtahů neodpovídá ust. §82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost i v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu