ECLI:CZ:US:2005:3.US.386.04
sp. zn. III. ÚS 386/04
Usnesení
III.ÚS 386/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Obce Slapy, právně zastoupené JUDr. A. Z., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2004 č. j. 28 Cdo 433/2004-27, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2003 č. j. 28 Co 359/2003-17 a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. března 2003 č. j. 4 C 47/2002-6, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení a J. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti návrhu ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34 a §72 odst. 1 písm. a), odst. 4, odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu" napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004 č. j. 28 Cdo 433/2004-27, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003 č. j. 28 Co 359/2003-17, kterým bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 3. 2003 č. j. 4 C 47/2002-6 o zastavení řízení ve věci žaloby stěžovatele (v dřívějším řízení žalobce) na určení jejího vlastnictví k pozemkům, blíže určeným v předmětné žalobě.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR a postupem obecných soudů, které ve věci postupně rozhodovaly, došlo podle názoru stěžovatele k porušení čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel zdůrazňuje, že předmětné řízení skutkově navazovalo na další spor o přikázání vlastnictví stavby hasičské zbrojnice postavené na pozemku, jehož určení vlastnictví se stěžovatel v tomto řízení domáhal, a které je vedeno před Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 4 C 444/97 a později u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Co 444/2002.
V další části odůvodnění stěžovatel poukazuje na vzájemnou skutkovou a právní propojenost obou sporů, od jistého okamžiku vedených obecnými soudy paralelně a zdůrazňuje, že poté, co Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2003 č. j. 26 Co 444/2002-153 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o přikázání stavby hasičské zbrojnice do vlastnictví vedlejšího účastníka s tím, že z důvodů tam uvedených posoudil jako otázku předběžnou možnost eventuálního vydržení vlastnictví pozemku zastavěného hasičskou zbrojnicí stěžovatelem tak, že ten vlastnictví nevydržel, Okresní soudu Praha - západ v řízení o určení vlastnictví pozemku (sp. zn. 4 C 47/2002) řízení podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Na tomto závěru setrval i odvolací soud, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
S ohledem na skutečnost, že od 15. 5. 2003 probíhalo dovolací řízení ve věci přikázání stavby do vlastnictví vedlejšího účastníka, podal stěžovatel i v této věci dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004 č. j. 28 Cdo 433/2004-27 zamítnuto, a to přesto, že ve věci přikázání vlastnictví stavby Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 4. 12. 2003 č. j. 22 Cdo 1910/2002-181 zrušil předcházející rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Stěžovatel zdůrazňuje, že dovolací soud opřel zamítavý výrok o pravomocný rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 3. 2002 č. j. 4 C 444/97-130, který však dovolací soud již před více jak třemi měsíci zrušil a z dovolání stěžovatele věděl o souběžně probíhajícím dovolacím řízení ve sporu o přikázání vlastnictví stavby. Bez povšimnutí všemi na řízení zúčastněnými soudy navíc zůstala údajně skutečnost, že stěžovatel žádal o určení vlastnictví nejen k pozemku parcela číslo 173 v katastrálním územní P., na němž stojí hasičská zbrojnice, ale i k pozemku parcela č. 13/3 také v katastrálním území P., kterou údajně stěžovatel rovněž nabyl směnnou smlouvou z roku 1962, o jehož možném vydržení se však prý nejednalo vůbec.
Stěžovatel se domnívá, že za současné situace již nemá možnost znovu žalovat na určení vlastnictví předmětných pozemků, neboť vedlejšímu účastníkovi byly tyto pozemky vydány již v roce 1992 a mohl by proto s úspěchem namítat uplynutí desetileté vydržecí doby. Z tohoto důvodu měl a má naléhavý právní zájem na trvání řízení v předmětné věci.
Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž čl. 90 Ústavy stěžovatel spatřuje v tom, že řízení o určení vlastnictví k pozemkům bylo zastaveno z důvodu rei iudicatae. Tato překážka však rozhodnutím dovolacího soudu odpadla, neboť po zrušení pravomocného rozsudku byla věc vrácena zpět do řízení před soudem prvního stupně a navíc otázka namítaného vydržení předmětného pozemku nebyla soudy ani řešena. Tvrzené vydržení vlastnictví pozemku podle stěžovatele zakládá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny zaručující právo každého na vlastnictví majetku.
Nikoli nepodstatné je také údajné porušení procesních práv stěžovatele spočívající v nedodržení zásady rovnosti práv účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
II.
Jak vyplývá z napadeného usnesení, Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 31. 3. 2003 č. j. 4 C 47/2002-6 rozhodl o žalobě stěžovatele (dříve žalobce) proti žalovanému Josefu Sládkovi o určení vlastnictví k pozemku parc. č. 13/3 - zahrada o výměře v tomto usnesení označené a parcele č. 173 - stavební parcela, obě v katastrálním území P., obec S., zapsaných na listu vlastnictví č. 950 u Katastrálního úřadu Praha - západ (dále jen předmětné pozemky"), které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako výlučné vlastnictví vedlejšího účastníka, tak, že řízení zastavil.
Soud prvního stupně vzal v úvahu tvrzení stěžovatele, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl J. S., který uzavřel s čsl. státem - MNV Slapy dne 20. 8. 1962 směnnou smlouvu, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu - západ dne 10. 9. 1962 pod č. j. P.R. 1248//62. Touto smlouvou J. S. směnil pozemek parc. č. 13/3 (jehož součástí v té době byl i později oddělený pozemek parc. č. 173) za pozemek parc. č. 510/13. Důvodem směny byla potřeba stěžovatele vybudovat v obci hasičskou zbrojnici, k jejíž stavbě byl vybrán tento pozemek v té době zanedbaný a ležící ladem. V roce 1961 byla vydáno rozhodnutí o přípustnosti stavby na tomto pozemku s podmínkou, že stavebník uspořádá majetkoprávní vztahy ohledně staveniště. Budova byla kolaudována v roce 1995, pozemek pod stavbou je nyní veden v evidenci nemovitostí pod označením parc. č. 172.
Stěžovatel v řízení uvedl, že v době podání návrhu u téhož soudu probíhalo řízení vedené pod sp. zn. 4 C 444/97 o návrhu vedlejšího účastníka na přikázání stavby hasičské zbrojnice za náhradu do jeho vlastnictví.
Soud prvního stupně z připojeného spisu sp. zn. 4 C 444/97 zjistil, že ve věci bylo rozhodnuto tak, že vedlejšímu účastníkovi (v tomto řízení žalobci) byla přikázána do vlastnictví stavba - občanská vybavenost, hasičská zbrojnice, postavená na pozemku parc. č. 173 - zastavěná plocha, a to za náhradu ve výši 276.000,- Kč, kterou byl povinen zaplatit stěžovateli.
Při rozhodování soudů byla jako předběžná řešena otázka platnosti směnné smlouvy; přitom soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru o její neplatnosti. Další předběžnou otázkou řešenou v tomto sporu byla námitka stěžovatele o vydržení předmětných pozemků, přičemž i v této otázce byl závěr soudů shodný, tj. že k vydržení předmětných pozemků stěžovatelem nedošlo.
Soud prvního stupně s odvoláním na ustanovení §103 o. s. ř. uvedl, že soud musí kdykoli v průběhu řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Jestliže bylo ve věci sp. zn. 4 C 444/97 vydáno pravomocné rozhodnutí, jehož předmětem bylo sice rozhodnutí o jiném předmětu řízení, ale v jehož průběhu byla vyřešena otázka vydržení předmětných pozemků stěžovatelem, která je předmětem řízení v projednávané věci, brání projednání věci z tohoto důvodu překážka věci pravomocně rozhodnuté. Proto také s přihlédnutím k výše uvedenému soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 3. 2003 podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. řízení ve věci 4 C 47/2002 zastavil, neboť res iudicata představuje neodstranitelnou překážku řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 9. 2003 č. j. 28 Co 359/2003-17 potvrdil odvoláním stěžovatele napadené usnesení soudu prvního stupně, neboť neshledal odvolání stěžovatele důvodným. Rovněž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s odvoláním na závěr Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 7. 1. 1994 sp. zn. IV. ÚS 2/93 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 2, pod č. 5, str. 205 a následující) uvedl, že "pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím současně byla posouzena existence nebo neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění".
Stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž tvrdil existenci dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř. V dovolání stěžovatel namítal, že se zřetelem ke všem okolnostem byl v dobré víře, že ke dni 1. 1. 1992 předmětné pozemky vydržel, a k přechodu vlastnictví z čs. státu na stěžovatele došlo na základě příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel dále zdůrazňoval, že i když se obě řízení dotýkají stejné otázky, jejich předmět není totožný, neboť jde o zcela odlišné petity. Z tohoto důvodu nelze věc údajně posoudit podle ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 3. 2004 č. j. 28 Cdo 433/2004-27 zamítl dovolání stěžovatele (podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř.) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003 č. j. 28 Co 359/2003-17, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 3. 2003 č. j. 4 C 47/2002-6.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku (správně usnesení) Krajského soudu v Praze dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, neboť dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Tento dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, uvádí dovolací soud, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
V dané věci odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §159 odst. 3 ve vztahu k ustanovení §§103, 104 odst. 1 věta první o. s. ř.
Podle názoru dovolacího soudu bylo v řízení o podaném dovolání třeba posoudit, zda nárok stěžovatele, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 3. 2002 č. j. 4 C 444/97-130, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2002 č. j. 4 C 444/97-146, je totožný s nárokem uplatněným stěžovatelem ve věci sp. zn. 4 C 47/2002 téhož soudu.
S odvoláním na ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud uvedl, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže již být věc znovu projednána, neboť se jedná o neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.). Nezbytnou je pouze totožnost pravomocně rozsouzené věci, tj. totožnost účastníků řízení a totožnost předmětu řízení.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu mimo jiné i v tom, že již rozhodnutím soudu prvního stupně byla jako předběžná vyřešena otázka vydržení předmětných pozemků, která je předmětem řízení v projednávané věci. Z tohoto důvodu dovolací soud souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že "projednání dané věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř."
III.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení obou spisů Okresního soudu Praha - západ, a to spisu vedeného tímto soudem pod sp. zn. 4 C 47/2002 a pod sp. zn. 4 C 444/97, z nichž zjistil následující skutečnosti:
Žalobou podanou podle ustanovení §135c odst. 2 občanského zákoníku se vedlejší účastník po stěžovateli domáhal toho, aby Okresní soud Praha - západ přikázal stavbu označenou jako občanská vybavenost - požární zbrojnice, postavenou na pozemku parc. č. 173 v katastrálním území P., obec S., do jeho vlastnictví za náhradu ve výši, kterou určí soud. Této žalobě bylo rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 2. 1999 č. j. 4 C 444/97-57 vyhověno s tím, že na základě znaleckého posudku soudem určeného znalce Ing. arch. M. Č. ze dne 23. 8. 1998 soud prvního stupně stanovil náhradu za předmětnou stavbu ve výši 353 000,- Kč (výrok I. a II. předmětného rozsudku).
Z odůvodnění předmětného rozsudku se zjišťuje, že soud prvního stupně z provedeného dokazování vzal za prokázané, že vedlejší účastník je jediným vlastníkem pozemků mimo jiné též parc. č. 13/3 - zahrada a parc. č. 173 - zastavěná plocha, vše v katastrálním území P., které nabyl dědictvím po svém zesnulém otci J. S. na základě odevzdací listiny ze dne 11. 2. 1992 po dodatečném projednání dědictví po J. S. zemřelém dne 31. 5. 1948.
Ohledně předmětných nemovitostí uplatnil v rámci dědického řízení po smrti J. S. právo na uzavření trhové smlouvy bratr zemřelého - J. S. a jeho manželka, a to na základě ústní trhové smlouvy uzavřené s J. S. a vyplacené zálohy. Dědici po zemřelém uznali v roce 1949 tento nárok s výhradou možnosti požádat o dodatečné projednání pozůstalosti pro případ, že by předmětná trhová smlouva nebyla schválena. V roce 1986 byl státním notářstvím zamítnut návrh na registraci této trhové smlouvy z důvodu překročení zákonné tříleté lhůty k její registraci.
Stavba byla na pozemku (později označeném parc. č. 173 katastrální území P.) postavena stěžovatelem na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 17. 6. 1961. V průběhu 60. let byla stavba dobudována a kolaudována byla v roce 1995 bez souhlasu vlastníka pozemku a bez jeho vědomí, neboť stěžovatel měl za to, že se jedná o "pozemek bez pána".
Soud prvního stupně podrobným výkladem příslušných ustanovení bývalého Obecného zákoníku občanského z roku 1811, který platil v době smrti J. S., dospěl k závěru, že pozemek nemohl po smrti zůstavitele přejít na stát, ani nemohl být stěžovatelem platně vydržen, neboť nemohla být splněna podmínka oprávněné držby stěžovatele.
Odvolací soud poté co konstatoval, že stěžovatelem byla v odvolacím řízení předložena směnná smlouva, kterou dne 20. 8. 1962 uzavřel čsl. stát - MNV Slapy s J. S., usnesením ze dne 25. 10. 2000 odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil (mimo výroky III. a IV., které odvoláním nebyly napadeny) a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení a současně soudu prvního stupně uložil mimo zkoumání platnosti této směnné smlouvy provést důkaz spisem bývalého Státního notářství Praha - západ sp. zn. P. R. 1248/62, vztahujícím se k předmětné směnné smlouvě a její registraci.
Další rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 3. 2002 č. j. 4 C 444/1997-130 vyzněl ve prospěch žaloby vedlejšího účastníka, pouze s tím rozdílem, že částka původně soudem stanovené finanční náhrady byla na základě dodatku k dříve zpracovanému znaleckému posudku snížena.
Ohledně předmětné směnné smlouvy dospěl soud prvního stupně k závěru, že není platná, neboť po smrti původního vlastníka předmětných nemovitostí až do jejich odevzdání vedlejšímu účastníkovi nebyla žádná osoba způsobilá k výkonu vlastnického práva k nim, neboť se jednalo o tzv. "ležící pozůstalost". Na tomto zjištění nemůže nic změnit ani skutečnost, že se bratr zemřelého, který byl jen jedním z jeho dědiců v době uzavření této směnné smlouvy, za knihovního vlastníka prohlašoval, a že tato směnná smlouva byla registrována bývalým státním notářstvím, neboť "tyto skutečnosti nebyly způsobilé zhojit případné nedostatky směnné smlouvy". Pozemek parc. č. 13/3 nebyl tedy v době zahájení stavby věcí opuštěnou, proto k němu nemohl stát nabýt vlastnické právo ani jej vydržet, neboť nebyla splněna podmínka oprávněné držby J. S. Navíc tato dispozice s pozemkem byla v rozporu s ustanovením §36 občanského zákoníku v tehdy platném znění.
Ohledně stavby dospěl soud prvního stupně k závěru, že se jedná o stavbu neoprávněnou, proto je třeba rozhodnout ve smyslu ustanovení §135c odst. 2 občanského zákoníku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2003 č. j. 26 Co 444/2002-153 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení a zabýval se nejprve námitkou stěžovatele o oprávněnosti předmětné stavby a jako další předběžné otázky řešil tyto problémy: zda směnná smlouva je platným právním úkonem; zda z pohledu okamžiku vzniku stavby je možné hovořit o neoprávněné stavbě a zda stěžovatel vydržel vlastnické právo k předmětnému pozemku.
Odvolací soud se ve vztahu k těmto problémům zabýval platností vlastnického titulu J. S., strýce vedlejšího účastníka a dospěl k závěru, že z žádných dokladů nelze dospět k závěru, že by jmenovaný mohl nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku. K negativnímu závěru dospěl ostatně odvolací soud i v případě zbývajících dvou otázek výše vymezených. Obsáhlým odůvodněním se zabýval odvolací soud zejména v případě namítaného vydržení předmětných pozemků.
Dovolací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2003 č. j. 22 Cdo 1910/2002-181 všechna předcházející rozhodnutí obecných soudů zrušil poté, co dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolání je tedy ve věci přípustné; dovolání je důvodné, neboť řešení právní otázky vydržení předmětného pozemku právnickou osobou, tak jak byla posouzena odvolacím soudem je nesprávné a je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v této otázce.
S odvoláním na právní závěry uvedené v jeho rozsudku ze dne 26. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2570/98 a v dalším jeho rozsudku ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2651/99 Nejvyšší soud ČR dovodil, že neobstojí právní názor odvolacího soudu, podle něhož by k vydržení právnickou osobou mohlo dojít jen za situace (podle současné právní úpravy), když by k naplnění vydržecí doby došlo až po 1. 1. 1992.
Dovolací soud však konstatoval, že pro posouzení údajné neoprávněnosti stavby je podstatné zjistit okamžik vzniku stavby jako věci v právním smyslu, a to již s ohledem na rozdílnou právní úpravu platnou před 1. 4. 1964 a po tomto datu.
Řízení ve věci o přikázání stavby na cizím pozemku do vlastnictví vedlejšího účastníka bylo ukončeno rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 10. 2004 č. j. 4 C 444/1997-216, které ve výroku ve věci samé, jímž byla žaloba zamítnuta, nabylo právní moci dne 19. 1. 2005 (tedy v době po podání ústavní stížnosti).
IV.
Po takto zevrubném shrnutí obsahu jak napadených rozhodnutí, tak i rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 444/97 ve vztahu k námitkám stěžovatele o údajném porušení základních práv a svobod garantovaných Listinou i Ústavou, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou námitek stěžovatele je jeho polemika s právními závěry obecných soudů, které prý sice správně zjistily skutkový stav věci, ale z těchto skutkových zjištění údajně vyvodily nesprávné právní závěry.
V této souvislosti je třeba připomenout již ustálenou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k této otázce, která zdůrazňuje princip nezávislosti rozhodování obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti může Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasáhnout pouze za předpokladu, že obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou, zejména s obsahem hlavy páté, a svým postupem porušují zásadu spravedlivého procesu.
Pokud však obecné soudy respektují podmínky dané konkrétními hmotně právními a procesními předpisy, není v pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodování obecných soudů přezkoumávat. Jinak řečeno, pouhé tvrzení stěžovatele, že obecné soudy ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodily nesprávný právní závěr, nelze samo o sobě podřadit pod porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, usnesení č. 67, str. 513).
Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy tím, že řízení ve věci určení vlastnictví k předmětným pozemkům zastavily za situace, kdy pravomocné rozsudky řešící jak spornou otázku vydržení, tak i platnosti směnné smlouvy ze dne 20. 8. 1962, byly rozsudkem dovolacího soudu zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně, však není správné.
Jak již konstatoval odvolací i dovolací soud, o pravomocně rozsouzenou věc ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. (v tehdy platném znění) jde tehdy, pokud o totožné věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, přičemž totožnost věci je dána jednak totožností účastníků řízení a dále totožností předmětu řízení. Podle obecně platné judikatury se o totožnosti předmětu řízení hovoří v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod; je nutné však vždy vzít v úvahu, že takový důvod musí vyplývat ze stejného skutkového stavu jako v předcházejícím řízení.
Z obsahu spisu sp. zn. 4 C 444/97 je zřejmé, že v tomto řízení byla pravomocně vyřešena jak otázka vydržení předmětných pozemků, a to včetně pozemku parc. č. 173, jako součásti pozemku parcela č. 13/3 v katastrálním území P., které byly předmětem řízení v žalobě o určení jejich vlastnictví, tak i otázka platnosti výše označené směnné smlouvy. U obou prejudiciálních otázek byl závěr soudů negativní, tj. že stěžovatel nemohl platně vydržet předmětné pozemky, neboť směnná smlouva byla neplatná z toho důvodu, že J. S. nikdy nesvědčil vlastnický titul k směňovanému pozemku.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 22 Cdo 1910/2003-181, důvodem zrušujícího výroku nebyl nesouhlas s právním závěrem soudů nižších stupňů ohledně řešení obou předběžných otázek (byť dovolací soud nesouhlasil s posouzením běhu vydržecí doby odvolacím soudem), ale výhradně nedostatečně zjištěné okolnosti doby vzniku stavby hasičské zbrojnice. V novém řízení po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu nebyla otázka případného vydržení posouzena (resp. nebyla posouzena jinak). Komentář k občanskému soudnímu řádu autorů: Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, vydavatelství C. H. BECK, 6. vydání, 2003, k ustanovení §159a o. s. ř. na str. 616 pod bodem 7. ve druhém odstavci výslovně uvádí: "Pravomocný rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na plnění, tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté vůči žalobě o určení právního vztahu nebo práva, jestliže otázka, zda tu takový právní vztah je či není, byla (musela být) posouzena při rozhodování o žalobě, kterou se žalobce domáhal plnění z tohoto právního vztahu nebo práva". Důvodem je především skutečnost, že součástí pravomocného rozsudku na plnění, a to jeho odůvodnění, je buď kladné nebo záporné řešení otázky existence či neexistence práva nebo právního vztahu, takže ve své podstatě takové rozhodnutí staví na stejném skutkovém základě.
Tyto závěry lze vztáhnout beze zbytku i na předmětnou věc, neboť projednání stěžovatelem uplatněné žaloby na určení vlastnictví k oběma výše označeným pozemkům brání rozhodnutí ve věci žaloby na plnění, neboť otázka vydržení předmětných pozemků byla již v tomto dříve zahájeném řízení pravomocně vyřešena.
Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů neshledal, že by napadenými usneseními obecných soudů, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i řízením, které jim předcházelo byla porušena práva stěžovatele v takovém rozsahu a stupni závažnosti, který by se blížil rovině ústavněprávní, chráněné Listinou a Ústavou.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu