ECLI:CZ:US:2005:3.US.423.04
sp. zn. III. ÚS 423/04
Usnesení
III.ÚS 423/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. května 2005 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Ing. K. S., zastoupeného JUDr. M. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 11. 1995 sp. zn. 7 C 186/95 a usnesení ze dne 17. 4. 2003 sp. zn. 45 E 626/2000, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 62 Co 158/2002, 62 Co 372/2003 a ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 62 Co 102/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů s tím, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky. Uvedl, že řízení ve věci sp. zn. 7 C 186/95 proběhlo u Obvodní soudu pro Prahu 9 bez jeho účasti, opatrovník, který mu byl ustanoven, odvolání proti rozsudku nepodal, neuplatnil ani námitku promlčení uplatněného nároku, jako opatrovník tak nehájil řádně jeho zájmy, rozsudek tak nabyl právní moci, o čemž se dozvěděl až poté, co se stal předmětem výkonu rozhodnutí nařízeného týmž soudem dne 19. 10. 2001 pod sp. zn. 45 E 626/2000. Proti nařízení výkonu rozhodnutí podal odvolání, kterému vyhověno nebylo, soud II. stupně usnesením ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 62 Co 158/02 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Pro své přesvědčení, že ve věci sp. zn. 7 C 186/1995 soud nepostupoval řádně při doručování listin a ustanovený opatrovník neplnil své povinnosti v zájmu žalovaného, podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a v souvislosti s povinným zastoupením požádal také o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Jeho žádosti nebylo soudem I. stupně vyhověno, Městský soud v Praze dne 14. 4. 2004 usnesením sp. zn. 62 Co 372/2003, 62 Co 102/2004 zamítavé rozhodnutí, ve znění opravných usnesení, potvrdil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 45 E 626/2000 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 62 C 372/2003, 62 Co 102/2004 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal usnesení soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení zástupce dle §30 obč. soudního řádu, opodstatněně shledal rozhodnutí správným, opírajícím se o řádně zjištěné osobní, majetkové a výdělkové poměry stěžovatele a zhodnocené jako poměry, které by neodůvodňovaly přiznání osvobození od placení soudních poplatků stěžovateli (§138 obč. soudního řádu) a tedy ani postup dle §30 obč. soudního řádu.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004 shledán zjevně neopodstatněným, a proto v tomto rozsahu dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Pokud jde o stížnost napadající rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. 11. 1995 sp. zn. 7 C 186/95 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 62 Co 158/02, je třeba konstatovat, že ve věci sp. zn. 7 C 186/95 ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje, a je tedy stížností nepřípustnou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 pak stížností podanou po lhůtě k tomu stanovené, když dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění před účinností Sdělení Ústavního soudu, uveřejněného pod č. 32/2003 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Na tomto závěru nic nemění zjištění, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 podal stěžovatel dovolání. V souladu s uvedeným byla ústavní stížnost proti označeným rozhodnutím odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) a f), §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění jak výše citováno].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2005