ECLI:CZ:US:2005:3.US.431.04
sp. zn. III. ÚS 431/04
Usnesení
III.ÚS 431/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2002 č. j. 18 Co 297/2001-695, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. prosince 1999 č. j. 4 C 129/91-601, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení, a JUDr. N. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2004, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002 č. j. 18 Co 297/2001-695, kterým byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 12. 1999 č. j. 4 C 129/91-601 (jímž bylo rozhodováno o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice - v dřívějším řízení žalobkyně) a dále rozhodnuto, že návrhu stěžovatele (v dřívějším řízení žalovaného) na připuštění dovolání se nevyhovuje. V poučení odvolací soud uvedl, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání pouze tehdy, pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolání bylo podle tohoto poučení možné podat u soudu prvního stupně ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že v roce 1982 podala vedlejší účastnice návrh na vypořádání v roce 1981 zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Ve sporu bylo rozhodováno opakovaně poté, co Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 4. 1991 č. j. 3 Cz 21/91-383 zrušil předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkům stěžovatel vytýká, že řízením, které jim předcházelo, byla porušena základní práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V předmětné věci podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004 č. j. 30 Cdo 1742/2002-734 odmítnuto. Předmětné usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 6. 5. 2004, z čehož stěžovatel dovozuje zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti, a to "s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění novely č. 83/2004 Sb.".
Ústavní soud, předtím, než se začne zabývat meritem ústavní stížnosti, zkoumá, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). Jedním z těchto předpokladů je také zkoumání, zda stěžovatel podal návrh včas.
Jak je tedy zřejmé, stěžovatel odvozuje počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004 č. j. 30 Cdo 1742/2002-734, kterým bylo dovolání stěžovatele proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002 č. j. 18 Co 297/2001-695 odmítnuto.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. lze však ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení odmítavého rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku pouze tehdy, pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Tak tomu však v dané věci není.
Jak vyplývá z usnesení dovolacího soudu ze dne 24. 3. 2004 č. j. 30 Cdo 1742/2002-734, stěžovatel podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002 č. j. 18 Co 297/2001-695 v zákonné lhůtě. Přípustnost podaného mimořádného opravného prostředku dovozoval stěžovatel z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném od 1. 1. 2001, s odvoláním na důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tedy nikoli proto, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu.
Dovolací soud ve svém rozhodnutí nejprve konstatoval, že v řízení postupoval a dovolání posuzoval podle příslušných ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu není v této věci přípustné jak z hledisek ustanovení §237, §238, tak ani z hledisek podle ustanovení §239 o. s. ř., a proto je odmítl jako nepřípustné. Nejednalo se tedy o rozhodnutí dovolacího soudu, kdy by přípustnost dovolání závisela na jeho uvážení.
Z tohoto důvodu pak nelze běh lhůty k podání ústavní stížnosti odvíjet ode dne doručení rozhodnutí dovolacího soudu, jak to činí stěžovatel, ale ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu.
S ohledem na časovou prodlevu, která uplynula od doby doručení rozsudku odvolacího soudu stěžovateli a doručení návrhu Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2004 nelze než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj