ECLI:CZ:US:2005:3.US.457.04
sp. zn. III. ÚS 457/04
Usnesení
III.ÚS 457/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. B. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2004, čj. 14 Co 93/2004-80, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2004, čj. 11 C 53/2003-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím, na základě nichž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve věci žaloby o zaplacení částky 827 598,23 EUR, podané proti eBance, a. s., neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nepřihlédly k jeho majetkovým a sociálním poměrům, příp. k výši soudního poplatku, a také že pokud uvedly, že si měl vytvořit potřebnou finanční rezervu v době před rokem 2001, kdy byla jeho finanční situace příznivá, nevzaly v úvahu, že mu byla odcizena značná finanční hotovost a pachatel této krádeže zjištěn nebyl; kromě toho mu žádný zákon neukládá povinnost vytvářet si dostatečnou finanční rezervu do budoucna na krytí případných ztrát. Obecné soudy rovněž nevzaly v úvahu, že u společností, kde je stěžovatel jednatelem a společníkem, byly dne 6. 1. 2003 podány návrhy na likvidaci (z důvodu nekonání valné hromady, že nebyl zvolen statutární orgán a že společnost neprovozovala žádnou činnost), z toho u dvou došlo k zániku jeho funkce jednatele k 28. 12. 2001, a že do dnešního dne rozhodnutí o zrušení společnosti vydáno nebylo. Z toho stěžovatel vyvozuje, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s §120 odst. 3 věty první o. s. ř.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Jak patrno z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení soudu prvního stupně, uvedený soud vycházel ze závěrů obsažených v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, čj. 13 Co 516/2003-66, jež bylo vydáno v obdobné stěžovatelově věci. Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel obsahově obdobnou ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 192/04, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavní soudu odmítl, když dospěl k závěru, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl.
Tento svůj závěr Ústavní soud odůvodnil tak, že podle §138 o. s. ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; v souladu s tímto ustanovením občanského soudního řádu soudy zjišťovaly, jaké jsou poměry účastníka a na základě obsahu listiny - smlouvy o poskytování služeb přímého bankovnictví, obsahující mimo jiné údaje o příjmu žalobce ve výši 1 170 000,- Kč hrubého za kalendářní rok, jakož i zápisů v obchodním rejstříku o výši základního kapitálu firem, jichž je stěžovatel společníkem, nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno důvodně. I pokud byl výše uvedený výdělek vykázán k datu 14. 6. 1999, jak tvrdí stěžovatel, nutno souhlasit s obsahem odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně, v němž je příjem hodnocen jako nadprůměrný a v němž byla zohledněna i tvrzená pohledávka žalobce ve výši 3 750 000,- Kč.
Výše uvedené závěry lze plně vztáhnout na nyní posuzovanou věc, k čemuž možno dodat, že stěžovateli bylo již v roce 1999 známo, že jeho údajný nárok nebude ze strany žalované dobrovolně uhrazen, takže mu nic nebránilo soudní žalobu podat (a na svou útratu se pustit do rizikového a nákladného soudního sporu), resp. do budoucna počítat s vydáními s tím spojenými, a tak úvahám obecných soudů o tom, že si stěžovatel (jako osoba nepochybně těchto záležitostí znalá) měl a mohl vytvořit dostatečnou finanční rezervu, nelze nic vytknout. Bude to tedy stěžovatel a nikoliv obecné soudy, kdo svým nedbalým přístupem (nešlo-li ovšem z jeho strany o účelový postup) případně způsobí, že nebudou splněny podmínky pro domáhání se práv soudní cestou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005