ECLI:CZ:US:2005:3.US.458.05
sp. zn. III. ÚS 458/05
Usnesení
III. ÚS 458/05
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 27. října 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti J. J. A. N. a J. C. M. P., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. 7 To 173/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena ústavně zaručená práva uvedená v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11. Konkrétně tvrdí, že bylo porušeno právo na rozhodování nestranným a nezávislým soudem.
Jak patrno z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení, bylo Městským soudem v Praze v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 21/2004 potvrzeno usnesení soudu I. stupně ze dne 11. 2. 2005, že předsedkyně senátu uvedeného soudu není vyloučena podle ust. §30 odst. 1, §31 odst. 1 tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelů. Takto odvolací soud - jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí - rozhodl po té, co provedl důkaz úředním záznamem Oddělení policie Můstek Praha 1 ze dne 25. 11. 2004 o soudkyní podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. k situaci, na jejímž podkladě, jak bude dále uvedeno, stěžovatelé zpochybňují její nestrannost. Z uvedeného úředního záznamu odvolací soud zjistil, že předsedkyně senátu soudu I. stupně vypověděla před orgánem policie, že k telefonické žádosti v uvedené trestní věci předvolávaného svědka H. ze dne 19. 8. 2004, v níž ji jmenovaný žádal, aby nemusel před hlavním líčení čekat spolu se stěžovateli před jednací síní, mu bylo umožněno čekat na jiném místě, soudkyně však rozhodně ve výpovědi neuváděla, že by svědek H. vždy sděloval pravdivé údaje a nikdy nic nezamlčoval, nijak tedy výpověď svědka nehodnotila. Odvolací soud tak uzavřel, že výrok napadeného usnesení soudu I. stupně je zcela správný, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly vést k pochybnostem, že z jakýchkoli důvodů Mgr. Diepoldová nemůže v této věci nestranně rozhodovat.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, kteří v jejím odůvodnění uvádějí, že v trestní věci, v níž je jim obžalobou kladeno za vinu spáchání trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 tr. zák., byl k odročenému hlavnímu líčení předvolán i klíčový svědek J. H., který byl stěžovateli viděn jak vchází do budovy soudu, následně však viděn ve veřejných prostorách soudu nebyl a do jednací síně vstoupil společně se zapisovatelkou a oběma přísedícími. Po zahájení hlavního líčení bylo předsedkyní senátu sděleno, že byla předchozího dne kontaktována jmenovaným svědkem s tím, že je na něj činěn nátlak ze strany stěžovatelů, kterých se obává a bojí se střetu před jednací síní. Proto bylo dohodnuto, že svědek pokračování hlavního líčení vyčká před trestní kanceláří a vstoupí do jednací síně zároveň se senátem. Po tomto sdělení soudu obhájce stěžovatelů, kromě vznesení námitky podjatosti předsedkyně senátu a přísedících, podal trestní oznámení na svědka pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění a křivé výpovědi. Jeho trestní oznámení následně Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha, Obvodní oddělení Můstek svým usnesením ze dne 10. 1. 2005 odložila. Rozhodnutí o odložení bylo odůvodněno i obsahem výpovědi jmenované soudkyně, zároveň však policejní orgán v odůvodnění uvedl, že z její výpovědi vyplývá, že svědek H. vždy sděloval pravdivé údaje a nic nezamlčoval. Při pokračování hlavního líčení dne 28. 1. 2005 obhájce stěžovatelů opětovně vznesl námitku podjatosti Mgr. Diepoltové s poukazem na odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu ze dne 10. 1. 2005, z něhož podle něj vyplývá, že soudkyně uvádí nepravdivé informace a hodnotí věrohodnost svědka před rozhodnutím a nemůže tudíž být objektivním soudcem. Této námitce soud I. stupně nevyhověl a jeho rozhodnutí pak odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Odvolacímu soudu stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají, že se při svém rozhodování vůbec nezabýval tím, že existuje zcela zásadní rozpor mezi usnesením policejního orgánu ze dne 10. 1. 2005 a úředním záznamem o podaném vysvětlení ze dne 25. 11. 2004, pořízeným týmž policejním orgánem. Z uvedeného rozporu dovozují, že Mgr. Diepoltová buď nikdy netvrdila, že svědek H. sděloval vždy pravdivé údaje a nikdy nic nezamlčoval, a proto takové tvrzení není ani obsaženo v "protokole ze dne 25. 11. 2004" a je tedy závažným pochybením policejního orgánu, že se o toto neexistující a policejním spisem nepodložené tvrzení opírá jeho rozhodnutí ze dne 10. 1. 2005 anebo jde o další možnost, že jmenovaná soudkyně vytýkané hodnocení sice provedla, nicméně tato skutečnost v "protokolu" uvedena není. Otázkou tak podle stěžovatelů zůstává, zda se jednalo o záměr nebo o pouhou nedbalost policejního orgánu, ačkoli se jedná o zcela zásadní věc, která by mohla mít vliv i na závěr o nezávislosti a nestrannosti celého trestního řízení. Stěžovatelé mají za to, že ze strany městského soudu došlo k pochybení, když si pro své rozhodnutí nevyžádal celý spisový materiál vedený u Policie ČR a rozhodoval pouze na základě jednoho úředního záznamu bez kontextu s ostatními zjištěními či rozhodnutími a nevyvrátil tak pochybnosti o nestrannosti a nepodjatosti jmenované soudkyně. Stěžovatelé jsou toho názoru, že by bylo namístě dokazování doplnit tak, aby soudem zjištěný stav byl dostatečným podkladem pro jeho rozhodnutí. Jsou přesvědčení, že z výše popsaného stavu vyplývají pochybnosti o nepodjatosti a že nejde pouze o jejich subjektivní dojem. I s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dávají najevo, že i kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že předsedkyně senátu je podjatá, měl na základě objektivních skutečností vyplývajících ze soudního i policejního spisu dospět k tomu, že zde existují přinejmenším alespoň pochybnosti o její nepodjatosti. Dovozují tak, že skutečnost, že jmenovaná soudkyně nebyla vyloučena z projednávání úkonů trestního řízení jim brání, aby se mohli náležitě hájit u nezávislého a nestranného soudu se zárukou spravedlivého rozhodnutí a navrhují zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná
K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujímal stanovisko (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 zveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS - svazek 23, C. H. Beck Praha 2001, str. 11, sp. zn. I. ÚS 167/94, Sb. n. a u. ÚS - svazek 6, C. H. Beck Praha 1996, str. 429), ze kterého vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
V posuzované věci podstata původně stěžovateli vznesené námitky podjatosti soudkyně spočívala v tom, že tato mimo jednací síň komunikovala s předvolávaným svědkem a umožnila mu "nestandardní" vstup do jednací síně. K tomu byla následně po podání trestního oznámení na tohoto svědka ze strany stěžovatelů policejním orgánem požádána o vysvětlení, které podala, o čemž byl také pořízen úřední záznam. Právě tento úřední záznam je třeba považovat za dostačující a rozhodující důkaz k posouzení podjatosti soudkyně, neboť zachycuje její vyjádření k uvedené situaci. Tento důkaz měl odvolací soud k dispozici, přičemž z jeho obsahu nezjistil, že by ve svém vyjádření soudkyně svědka resp. jeho věrohodnost, jakkoli hodnotila. Samotné jednání soudkyně v poměru ke svědkovi ve světle jejího vysvětlení podle názoru Ústavního soudu dostatečně zdůvodňujícího její postup, pochybnosti o její nestrannosti - hodnoceno i z hlediska objektivního - nevzbuzuje, když v této souvislosti možno odkázat i na v ust. §183a odst. 4 tr. ř zákonem předpokládanou ochranu svědků ze strany soudu. Argumentace stěžovatelů, pokud se tito snaží podjatost soudkyně jejich věc projednávající dovozovat z odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu o odložení trestního oznámení, resp. z jím provedeného zhodnocení dokazování v jiné věci, není případná, neboť postup policejního orgánu, který stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují, ani jeho rozhodnutí, jež bylo jeho výsledkem, nemůže již nyní Ústavní soud přezkoumávat. Ústavní soud tak uzavírá, že tvrzené porušení ústavně zaručovaných základních práv stěžovatelů napadeným rozhodnutím neshledal, a proto jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005