ECLI:CZ:US:2005:3.US.463.04
sp. zn. III. ÚS 463/04
Usnesení
III.ÚS 463/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem v Chebu, Mánesova 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 11 To 26/2004, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 1 T 2/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí - po odstranění vad návrhu k výzvě Ústavního soudu - v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2004, čj. 11 To 26/2004-1074, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 1 T 2/2003, s tím, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu vyplývající z práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 T 2/2003, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl shora označeným rozsudkem krajského soudu (mimo jiné) uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona a podle §187 odst. 4 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let; dále mu bylo podle §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona uloženo ochranné opatření - zabrání perkusního revolveru italské výroby. Uvedených trestných činů se stěžovatel dle soudu dopustil - ve stručnosti řečeno - tím, že poté, co si bez povolení a tedy neoprávněně za nezjištěných okolností opatřil metamfetamin, jej od léta roku 2000 do 19. 1. 2002 v Chebu prodával státním příslušníkům SRN a státní příslušnici ČR žijící v SRN, kteří jej převezli do SRN a tam jej (zpravidla) prodávali řadě konkrétních i blíže nezjištěných osob, a dále tím, že dne 13. 11. 2002 přechovával v bytě domu čp. 1666/57 v Ch. bez povolení výše zmíněnou střelnou zbraň. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, které však Vrchní soud v Praze neshledal důvodným, a proto jej ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl. Dále Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti posledně uvedenému rozhodnutí dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 3 Tdo 924/2004, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jednak neexistuje žádný "procesně použitelný přímý" důkaz o jeho protiprávním jednání, protože důkazem svědčícím proti němu nemůže být ani rozhodnutí trestního soudu jiné země (zde SRN), ani výslech osob slyšených v procesním postavení svědků před orgány činnými v trestním řízení jiné země (zde SRN), které byly za totožné jednání postiženy trestním rozhodnutím ve své mateřské zemi (šlo o J. D. a J. D.). Přestože tyto osoby byly patřičným způsobem poučeny, dopad takového poučení, jde-li o možnost trestního postihu, je ryze formální a nemůže mít pro svědka stejný význam, jaký by mělo, pokud by se svědek dostavil k soudu na území ČR. Následně (v souvislosti s výše uvedeným) stěžovatel vyslovuje názor, že nemůže v jeho věci jako jediný důkaz obstát důkaz zajištěný cestou právní pomoci, byť by byl formálně procesně použitelný, přičemž poukazuje na ustanovení §2 odst. 11, §101 a §101a trestního řádu s tím, že nalézací soud musí mít možnost přímého poučení svědka, a to o trestněprávních následcích nepravdivé výpovědi, o možnosti poskytnutí utajení, o možnosti odepřít svědeckou výpověď, dále musí mít možnost zjistit totožnost svědka, jeho vztah k projednávané věci a dotčeným osobám a také další okolnosti ovlivňující důvěryhodnost svědka. V rámci přímo prováděné svědecké výpovědi musí mít nalézací soud možnost položení doplňujících otázek, zajištění rukopisu svědka a dalších indicií, konfrontace svědka s další osobou, případně provedení poznávacího řízení. V daném případě skutečnost, že svědecké výpovědi uvedených osob byly provedeny cestou právní pomoci, může podstatným způsobem zkreslit jejich význam a vyvolávat tak pochybnosti o jejich věrohodnosti. Jestliže jiný přímý důkaz neexistuje, pak tyto pochybnosti musí být vykládány ve prospěch stěžovatele dle zásady in dubio pro reo. Dále stěžovatel tvrdí, že neexistují žádné konkrétní indicie, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že konal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona. Argumentuje přitom tím, že v dané trestní věci byl stíhán sám a orgány činné v trestním řízení nedospěly k závěru, že by měly být stíhány další osoby, byly pouze označeny osoby, které měly údajně od něj převzít omamné a psychotropní látky a tyto vyvézt mimo území ČR, žádná součinnost (rozdělení úkolů, jejich plánovitost, promyšlenost, koordinovanost členů skupiny) ve smyslu ustálené soudní praxe (R 53/II/76, R 4586, R 3698) však mezi nimi zjištěna nebyla. Přitom rozdělení úkolů zvyšuje pravděpodobnost utajení jejich jednání, a tím i společenskou nebezpečnost takové činnosti. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze. Prvně jmenovaný soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že námitky stěžovatele byly již obsahem závěrečné řeči obhájce stěžovatele u hlavního líčení (č. l. 993 až 997 soudního spisu), jakož i písemně vyhotoveného odvolání a dovolání stěžovatele, přičemž jak odvolací, tak dovolací soud na tyto námitky (na str. 3 až 7, resp. 3 a 4 svých rozhodnutí) reagoval; v souvislosti s tím krajský soud upozornil, že obě stěžovatelova podání se obsahově zcela kryjí s ústavní stížností. Dále krajský soud uvedl, že stěžovatel je v současnosti stíhán pro obdobnou trestnou činnost, které se měl dopustit nejméně ve 30 případech, přičemž v páchání trestné činnosti měl pokračovat i poté, co mu bylo dne 13. 11. 2002 sděleno obvinění, a proto byl vzat do vazby, z níž byl posléze propuštěn a dodán do výkonu trestu, a to na základě rozsudku vydaného v nyní posuzované věci. S ohledem na tyto skutečnosti krajský soud považuje ústavní stížnost za bezpředmětnou. Vrchní soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že v dané trestní věci dostál své přezkumné povinnosti. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti, které jsou zaměřeny na hodnocení provedených důkazů před nalézacím soudem, jsou totiž naprosto shodné s těmi, jež byly uplatněny v řízení odvolacím, v němž soud napadené rozhodnutí ve smyslu §254 odst. 1, 4 trestního řádu přezkoumal, přičemž se vypořádal s námitkami tak, že je neshledal důvodnými, což dostatečně vysvětlil a odůvodnil ve svém rozhodnutí. Protože vrchní soud považuje námitky uplatněné v ústavní stížnosti za neopodstatněné, navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze, které se však nevyjádřilo s tím, že se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdává (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s interpretací §187 trestního zákona, konkrétně pak slovního spojení "organizovaná skupina" uvedeného v odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) ze strany obecných soudů a s aplikací tohoto ustanovení na jeho věc. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a jako takový jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či dokonce věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Předpokladem zásahu Ústavního soudu, jde-li pak o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, tedy musí být skutečnost, že v daném rozhodovacím procesu došlo k porušení ústavnosti; to obvykle nastává, až když obecné soudy vycházejí ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně je-li v něm obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole) např. v podobě nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Vzhledem k tomu, že v daném ohledu nebyl bezprostřední dopad ústavně zaručených základních práv a svobod zjištěn, zabýval se Ústavní soud druhou výše naznačenou možností, tedy zda nelze přístup obecných soudů hodnotit jako svévolný. Vzhledem k tomu, že pojem "organizovaná skupina" lze označit za relativně neurčitý, nepřipadá zde v zásadě v úvahu, že by nastalo již zmíněné porušení jednoznačného znění kogentní normy, a tak Ústavní soud mohl pouze přezkoumat, zda postup obecných soudů nebyl svévolný v tom ohledu, že jejich závěry nejsou v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny, výjimečně snad rovněž, že jejich formálně správné závěry jsou ve skutečně extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti. Nic takového však zjištěno nebylo. Jak je zřejmé jak z odůvodnění rozsudku soudu nalézacího (viz str. 13 a 14), tak odvolacího (viz str. 5), jakož i dovolacího (str. 3 a 4), obecné soudy se danou otázkou podrobně zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily, a tak Ústavnímu soudu nezbývá, než na ně plně odkázat.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že neexistuje použitelný důkaz o jeho protiprávním jednání, neboť tím nemůže být rozhodnutí trestního soudu jiné země či výslechy svědků před orgány činnými v trestním řízení jiné země. Nicméně na dalším místě v ústavní stížnosti uvádí, že takový posledně zmíněný důkaz je "formálně procesně použitelný", pouze napadá jeho důkazní hodnotu. Stěžovatel, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti, nenamítá, že by obecné soudy nepostupovaly podle příslušných procesních pravidel (v širším smyslu), nýbrž jen způsob, jakým hodnotily konkrétní důkazy v řízení provedené. Ovšem eventuální vady důkazního řízení v daném směru mají ústavněprávní relevanci, jak plyne z již konstantní judikatury Ústavního soudu, za předpokladu, že z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Opět se tedy přezkum Ústavního soudu musí omezit pouze na případy "libovolného" postupu obecných soudů. V daném ohledu je ale nutno konstatovat, že obecné soudy plně dostály svým povinnostem plynoucím zejména z ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a §125 odst. 1 trestního řádu, když své skutkové závěry v napadených rozhodnutích řádně zdůvodnily, přičemž se s námitkami, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti, plně vypořádaly (viz zejm. str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu). Zbývá dodat, že pokud může dle §89 odst. 2 trestního řádu za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, není důvodu z tohoto okruhu obecně vylučovat rozhodnutí cizího státu, stejně tak nelze mít za to, že by důkazy opatřené cestou právní pomoci měly být automaticky "nehodnotné", jak nastiňuje ve své ústavní stížnosti stěžovatel. Jistě lze souhlasit s tím, že soud musí preferovat bezprostřední vyslechnutí svědků a nebude-li to možné, musí vzít tuto skutečnost v úvahu, na straně druhé však bude vždy záležet na konkrétních okolnostech toho kterého případu.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2005