ECLI:CZ:US:2005:3.US.466.05
sp. zn. III. ÚS 466/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, advokátem AK se sídlem Pellicova 2c, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2005 sp. zn. 4 Tmo 86/2005, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 8 Tm 103/2005, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 12. 9. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2005 sp. zn. 4 Tmo 86/2005, jakož i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 8 Tm 103/2005, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obžalovaný A. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") je obžalobou státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně stíhán pro trestný čin loupeže podle ust. §234 odst. 1 tr. zákona, za použití ust. §41 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista. Usnesením ze dne 26. 4. 2005 č. j. 70 Nt 3593/2005-42, byl obžalovaný podle ust. §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v ust. §67 písm. c) tr. řádu vzat do vazby. Dne 7. 7. 2005 byla u Městského soudu v Brně podána obžaloba. Usnesením ze dne 20. 7. 2005 č. j. 8 Tm 103/2005-169, Městský soud v Brně dle ust. §71 odst. 5 tr. řádu rozhodl ve stanovené 30-ti denní lhůtě ode dne podání obžaloby o ponechání obžalovaného ve vazbě, když i nadále u něj shledává důvody vazby dle ust. §67 písm. c) tr. řádu. Proti uvedenému usnesení podal obžalovaný stížnost.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2005 sp. zn. 4 Tmo 86/2005 byla podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost obžalovaného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2005 č. j. 8 Tm 103/2005-169 zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí se stížnostní soud ztotožnil s tvrzením soudu prvního stupně, že u obžalovaného existují konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že v případě ponechání na svobodě se zachová způsobem předvídaným v ust. §67 písm. c) tr. řádu. Tyto konkrétní skutečnosti mají podle stížnostního soudu oporu v důkazech shromážděných ve spise. Obavu, že obžalovaný bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, pokud by byl propuštěn z vazby na svobodu, spatřuje stížnostní soud v tom, že obžalovaný se dopustil již v minulosti závažné trestné činnosti a z posledního výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který mu byl uložen za trestné činy znásilnění podle ust. §241 odst. 1 tr. zákona a krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona, byl propuštěn dne 16. 5. 2004. Stížnostní soud dále poukázal na to, že v minulosti byl obžalovaný odsouzen rovněž za trestný čin loupeže podle ust. §234 odst. 1 tr. zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že hodnocení údajné obavy, že bude pokračovat v trestné činnosti, není podloženo žádnou konkrétní skutečností. Za takovou skutečnost podle stěžovatele nelze považovat to, že byl v roce 1998 odsouzen k sedmi rokům odnětí svobody za znásilnění a že v roce 1992 byl odsouzen za trestný čin loupeže. Podle stěžovatele soudy při hodnocení jeho osoby vycházely výhradně z jeho minulosti a nevzaly v úvahu, že v současné době od svého propuštění z výkonu trestu již rok žije spořádaným životem. Stěžovatel uvádí, že soud při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě nezkoumal skutkový stav věci, protože hovoří o nebezpečnosti stěžovatele, když žádným důkazem není stanoveno najisto, zda se skutek vůbec stal a zda jej spáchal právě stěžovatel. Stěžovatel připouští, že se dříve ke skutku doznal, bylo to však jen z důvodu toho, že byl jednak ovlivněn "trávou", kterou kouří jen občas, ale také proto, že podlehl nátlaku policie. Z odůvodnění napadeného usnesení podle stěžovatele vyplývá, že soud již avizuje, že bude odsouzen a potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody, a vazbu stěžovatele pak lze chápat jako předběžný výrok o vině, resp. jako součást tohoto předpokládaného a očekávaného trestu, když soud k ní nepřistupuje jako k zajišťovacímu institutu. Toto tvrzení podporuje podle stěžovatele i ta skutečnost, že soud dříve nesprávně posoudil nabídku peněžité záruky stěžovatele, když ji posoudil jako nesplňující předepsané náležitosti, a zamítl stížnost stěžovatele proti vzetí do vazby.
II.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Důvod pro ponechání stěžovatele ve vazbě podle ustanovení §67 písm. c) tr. řádu je v napadených rozhodnutích přesvědčivě argumentován a Ústavní soud se s těmito závěry obecných soudů ztotožňuje.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu