ECLI:CZ:US:2005:3.US.47.05
sp. zn. III. ÚS 47/05
Usnesení
III. ÚS 47/05
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J, K,, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem v Praze 4, Jeremenkova 106, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 11. 2004, čj. 30 Cdo 394/2004-49, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2003, čj. 1 Co 197/2002-24, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002, čj. 34 C 53/2002-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 1. 2005 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 11. 2004, čj. 30 Cdo 394/2004-49, jakož i rozhodnutí, která mu předcházela, s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soud. Současně stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
Výše označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2003, čj. 1 Co 197/2002-24, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002, čj. 34 C 53/2002-11. Vrchní soud (narozdíl od městského soudu, který zamítl návrh na obnovu řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 43/95 v části, týkající se nákladů řízení mezi účastníky a nákladů řízení státu jako opožděný) dospěl k závěru, že obnova řízení není přípustná, neboť se stěžovatel domáhal obnovy řízení ohledně výroků o náhradě nákladů řízení, takže nešlo o rozhodnutí ve věci samé (§228 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí omylem citoval ustanovení upravující žalobu pro zmatečnost (§229 o. s. ř.) a že uvedený soud "stojí za svým odůvodněním věcným", přičemž vyslovuje zásadní nesouhlas s názorem dovolacího soudu s tím, že jednak dohoda soudu a strany je nepřípustná a jednak stěžovateli byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem, ačkoliv podal odvolání včas (v souvislosti s touto námitkou stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že považoval advokáta za obecného zmocněnce, ač věděl, že odvolání bylo podáno 25. 5. 1998, a jeho zástupce byl již od 1. 7. 1996 advokátem). Dle názoru stěžovatele oba tyto důvody byly jednoznačně dovolacími důvody - šlo o zásadní vady postupu soudů nižších stupňů, a tak dovolání bylo přípustné.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Napadá-li stěžovatel ústavní stížností rozhodnutí dovolacího soudu, vycházel Ústavní soud z toho, že jde o návrh podaný včas a splňující i ostatní formální náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k této skutečnosti se Ústavní soud zabýval tím, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí (ani eventuálnímu) porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel, jak lze vyvozovat z obsahu ústavní stížnosti, vytýká Nejvyššímu soudu ČR postup podle nesprávných procesních ustanovení. Uvedený soud však v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč bylo nutno postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000; ten obsahoval ustanovení tak, jak jsou citována dovolacím soudem v napadeném rozhodnutí (institut žaloby pro zmatečnost, na který stěžovatel poukazuje, byl do předmětného předpisu zakotven zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001).
Stěžovatel dále vyslovuje názor, že dovolání bylo v jeho věci přípustné, a argumentuje údajnou protiprávní dohodou soudu a strany (zřejmě) s tím, že dovolací soud se s postupem soudů nižších věcně ztotožňuje. Uvedený soud by se touto otázkou, která dle stěžovatele představovala dovolací důvod, mohl zabývat pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné, čemuž tak ovšem, jak řádně zdůvodnil v napadeném usnesení dovolací soud, nebylo. Kromě toho se daná námitka dle všeho týkala řízení původního, nikoliv řízení o obnově, a tak možno stěžovatele odkázat na závěry Ústavního soudu, jež jsou uvedeny v následujícím odstavci.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že dovolání mělo být přípustné, neboť mu byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], když Vrchní soud v Praze nesprávně odmítl jeho odvolání pro opožděnost. Jak je zřejmé z příloh ústavní stížnosti, stalo se tak usnesením ze dne 7. 4. 1999, čj. 1 Co 90/98-73. Stěžovatel však pomíjí, že toto rozhodnutí bylo vydáno v původním řízení, tj. v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 43/95, zatímco ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo vydáno v řízení o obnově, kde důvodem, proč Vrchní soud v Praze nevyhověl odvolání stěžovatele, byla nepřípustnost obnovy řízení, a to vzhledem k povaze věci (šlo o rozhodnutí o nákladech řízení). Z uvedeného je zřejmé, že tato námitka byla pro posouzení přípustnosti dovolání irelevantní, a tak Nejvyšší soud ČR ani v daném směru nijak nepochybil.
Pokud stěžovatel napadá blíže nespecifikovaná rozhodnutí, jež předcházela ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, v této části je ústavní stížnost nutno pokládat za opožděnou. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nebylo přípustné, přičemž se nejednalo o případ ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno ústavní stížnost podat v 60 denní lhůtě od doručení odvolání. Jak je zřejmé z příloh ústavní stížnosti, toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno v roce 2003. Ústavní stížnost byla přitom podána k poštovní přepravě dne 27. 1. 2005.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, a to z části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené citovaným zákonem. Jestliže ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatele ani co do uhrazení nákladů jeho právního zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005