ECLI:CZ:US:2005:3.US.481.04
sp. zn. III. ÚS 481/04
Usnesení
III.ÚS 481/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 481/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Z., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 615/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 8 To 410/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 44 T 43/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 615/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 8 To 410/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 44 T 43/2003, s tím, že uvedená rozhodnutí porušují jeho právo zaručené čl. 90 Ústavy ČR, čl. 7, čl. 8, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel spolu s A. W. odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon uloženého trestu byl u obou odsouzených odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále k peněžitému trestu ve výši 10 000,- Kč a trestu zákazu výkonu povolání, kde by působili jako veřejní činitelé, na dobu tří let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tím, že při kontrole řidiče osobního automobilu od tohoto společně s výše jmenovaným příslušníkem policie vyžadoval zaplacení blokové pokuty, načež vybral od poškozeného finanční hotovost ve výši 4 000,- Kč, aniž by mu vydal příslušné pokutové bloky v odpovídající hodnotě.
Napadeným rozsudkem městského soudu byl k odvolání odsouzených zrušen podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a bylo podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodnuto tak, že se odsouzeným ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v policejních složkách na dobu tří let; jde-li o další tresty, ty byly uloženy shodně s rozsudkem soudu prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí podali odsouzení dovolání, avšak Nejvyšší soud ČR je podle §265 odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání byla podána z jiných než v §265b trestního řádu uvedených důvodů.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Poukázal na to, že sám poškozený jej při rekognici jako pachatele vyloučil, o spoluodsouzeném prohlásil, že by jej nepoznal, jeho spolujezdec jako svědek pak prohlásil, že by žádného z jednajících policistů nepoznal, a dále na to, že nebyl proveden výslech svědkyně I. P., ačkoliv i tímto důkazem by bylo vyvráceno, že odsouzení byli na místě, kde mělo ke skutku dojít. Dále upozornil na přátelské vztahy mezi příslušníkem inspekce Ministerstva vnitra mjr. P. F., který provedl prvotní výslechy obviněných, a svědkem T. J. jako "osobou, která jednala ve prospěch inspekce", s tím, že tuto skutečnost považuje za důvod, pro nějž měl být jmenovaný příslušník inspekce z úkonů trestního řízení vyloučen; úkony, které učinil, neměly být považovány za bezvadné a nestranné. Stěžovatel dále namítá nedůvěryhodnost, resp. nicotnost důkazu spočívajícího v poznamenání SPZ služebního vozidla svědkem T. J. Soudy obou stupňů se přitom dle názoru stěžovatele s uvedenými námitkami nevypořádaly, Nejvyšší soud ČR pak dovolání, které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze, odmítl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jde-li o důvody, které Ústavní soud k tomuto závěru vedly, jsou v zásadě totožné s těmi, jež vedly Ústavní soud k odmítnutí obsahově stejné ústavní stížnosti spoluodsouzeného A. W. usnesením ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 480/04.
Stěžovatel ústavní stížností napadá mj. usnesení Nejvyššího soudu ČR, avšak z jeho podání není patrné, jakého pochybení, jež by (navíc) mělo vést k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, se měl tento soud dopustit. Přitom z odůvodnění daného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR se námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání zabýval a svůj závěr, že tyto z hlediska svého obsahu neodpovídají dovolacím důvodům ve smyslu §265b trestního řádu, řádně zdůvodnil, takže Ústavní soud na toto rozhodnutí může zcela odkázat.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku soudu prvního a druhého stupně, její podstatou je polemika se skutkovými a v souvislosti s tím i právními závěry obecných soudů. Jak však Ústavní soud ve svých rozhodnutích vydaných v řízeních o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a jako takový jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum zákonnosti (příp. věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O ingerenci Ústavního soudu do činnosti soudů obecných lze v této souvislosti uvažovat, pokud tyto při své rozhodovací činnosti nerespektují "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy příslušný procesní rámec, představovaný v dané věci trestním řádem.
V tomto ohledu však žádné pochybení zjištěno nebylo. Pokud jde o rozsah provedených důkazů a jejich hodnocení, stejně jako ve výše uvedené věci sp. zn. III. ÚS 480/04, nebyl v postupu soudů obou stupňů zjištěn rozpor s ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, odůvodnění jejich rozsudků je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu. Soudy v nich přiléhavým způsobem mj. vysvětlují, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a z jakých důvodů nebylo vyhověno návrhu obžalovaných na výslech I. P.; současně se řádně vypořádaly se všemi podstatnými námitkami, jež stěžovatel nyní uplatňuje i v ústavní stížnosti, týkajícími se především svědka Ing. F., příslušníka inspekce Ministerstva vnitra ČR, a jeho úkonů, učiněných před zahájením trestního stíhání stěžovatele a druhého obžalovaného, či otázky SPZ služebního vozidla.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005