ECLI:CZ:US:2005:3.US.497.04
sp. zn. III. ÚS 497/04
Usnesení
III.ÚS 497/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti V. U., zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem Lysá nad Labem, Masarykova 1250, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2004 č. j. 22 Co 205/2004-235, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti Bioprodukt P & K s.r.o., se sídlem Okrouhlice 57, IČ: 60915269, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti ve smyslu ustanovení §§30 odst. 1, 34, 72 odst. 1 písm. a), odst. 4, odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004 č. j. 22 Co 205/2004-235 do výroku I., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly stanoveny podle vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení určeného podle vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. však pokládá stěžovatel za správné.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v předmětném řízení se jednalo o vydání spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny nemovitostí v katastrálním území Chleby. Důvodem sporu byl nárok podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o půdě".
Stěžovatel zdůrazňuje, že odvolací soud opřel své rozhodování o náhradě nákladů řízení o stanovisko Výboru pro advokátní tarif České advokátní komory, které však podle názoru stěžovatele chybně interpretoval, neboť toto stanovisko výslovně uvádí, že "žaloby na vydání věci jsou žalobami penězi ocenitelnými, jejichž tarifní hodnota se zjišťuje podle ceny vydávané věci". Toto stanovisko sice není pro soud závazné, připouští stěžovatel, soud je však povinen ho interpretovat v souladu s jeho obsahem.
Protože stěžovatel považuje odůvodnění odvolacího soudu v obou výše uvedených výrocích za nepřesvědčivé a nejasné, s jistými prvky libovůle, neboť tento soud se dostatečným způsobem nevypořádal s jeho argumentací, označuje stěžovatel předmětné usnesení v napadených výrocích za odporující čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícímu každému právo na spravedlivý proces a čl. 37 odst. 2 Listiny, který garantuje právo na právní pomoc.
II.
Ústavní soud z obsahu napadeného rozhodnutí zjistil:
Usnesením ze dne 25. 5. 2004 č. j. 22 Co 205/2004-235 Krajský soud v Praze v řízení o vydání nemovitostí na základě odvolání stěžovatele [v dřívějším řízení žalobce ad a)] a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 11. 2000 č. j. 14 C 22/98-145, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 1. 2001 č. j. 14 C 22/98-155, a doplňujícího usnesení ze dne 6. 8. 2001 č. j. 14 C 22/98-163, rozhodl tak, že pod výrokem označeným I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným a doplňujícím usnesením a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 16.053,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 17.450,- Kč (výrok označený II. předmětného usnesení).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2000 č. j. 14 C 22/98-145 ve znění opravného a doplňujícího usnesení byl vedlejší účastník uznán povinným vydat stěžovateli ideální polovinu nemovitostí v katastrálním území a obci Chleby, a to domu čp. 33 se stavební parcelou, domu čp. 34 rovněž se stavební parcelou s vedlejšími zemědělskými stavbami, součástmi a příslušenstvím a ideální polovinu parcel v tomto rozhodnutí identifikovaných, vše do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně po vyhovění žalobnímu návrhu rozhodl o nákladech řízení v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že ve věci byl zcela úspěšný stěžovatel, protože se však jedná o řízení, v němž předmět řízení nelze penězi ocenit, přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.823,- Kč.
Proti výroku prvoinstančního soudu o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, v němž se domáhal přiznání nákladů právního zastoupení ve výši 148.713,- Kč. Výši těchto nákladů odvozoval stěžovatel z tarifní hodnoty předmětu řízení, která prý činí 2.000.750,- Kč a ze sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 10.275,- Kč.
Odvolací soud svým usnesením ze dne 9. 9. 2003 č. j. 22 Co 90/2003-218 změnil prvoinstanční rozsudek ve výroku o nákladech řízení tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení, jakož i náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení nepřiznává. Toto usnesení krajského soudu však bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 zrušeno.
Poté o odvolání stěžovatele rozhodl znovu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2004 č. j. 22 Co 205/2004-235, které je napadeno nyní posuzovanou ústavní stížností.
Odvolací soud přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení §212 věta první o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 pouze ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je částečně důvodné.
Z obsahu předmětného spisu měl odvolací soud za zjištěno, že právní předchůdce stěžovatele se žalobou podle ustanovení §13 odst. 2 zákona o půdě domáhal po své sestře M. M. vydání jedné ideální poloviny nemovitostí blíže označených ve výroku rozsudku, neboť uváděl, že je jednak osobou oprávněnou, a dále že přesto, že včas a řádně své restituční nároky uplatnil, nebyly uspokojeny, neboť již dříve bylo rozhodnuto o vlastnictví M. M. jako oprávněné osoby podle zákona o půdě. Jmenovaná pak předmětné nemovitosti darovala své dceři, která je následně vložila jako svoji účast do jmění vedlejšího účastníka.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že předmět řízení lze penězi ocenit, a proto je prý nutné vycházet z tarifní hodnoty ideální poloviny těchto nemovitostí a zdůraznil, že se jedná o typický restituční nárok upravený v ustanovení §13 odst. 2 zákona o půdě. I když bylo žalováno na vydání jedné ideální poloviny nemovitostí, je předmětem sporu v takovém případě zjištění existence vlastnického nároku stěžovatele a splnění dalších podmínek dle výše citovaného ustanovení zákona o půdě. Jde tedy o typickou určovací žalobu, takže při stanovení výše mimosmluvní odměny za jeden úkon je třeba vyjít z tarifní hodnoty předepsané pro určovací žalobu a nikoliv z hodnoty věcí, jejichž vydání je předmětem sporu.
Odvolací soud vycházel při stanovení tarifní hodnoty za úkony právní služby z ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, a při stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon z ustanovení §7 advokátního tarifu.
V další části odůvodnění odvolací soud velmi pečlivě uvedl jak počet úkonů právního zástupce stěžovatele v předmětném řízení za účinnosti vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. a jejich hodnotu, tak i počet úkonů a jejich finanční vyjádření, k jejichž provedení došlo ještě za účinnosti vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 270/1990 Sb., a dospěl k závěru, že náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně činí celkem 16.053,- Kč.
Závěrem odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení za použití ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř., §243c odst. 1 o. s. ř. a ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. a podle ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. s tím, že rozlišil ty úkony právní pomoci v odvolacím řízení, které byly učiněny ještě před účinností vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a náklady dovolacího řízení přiznané již ve výši podle vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Celková náhrada nákladů odvolacího i dovolacího řízení tak byla určena částkou 17.450,- Kč.
V souvislosti s posledně uvedenými náklady řízení odvolací soud podotknul, že i právní zástupce stěžovatele náklady dovolacího i odvolacího řízení účtoval nikoliv z hodnoty věci, jak se původně domáhal, ale rovněž podle toho, že se jedná o určovací žalobu.
III.
Ústavní soud při zhodnocení obsahu ústavní stížnosti a námitek stěžovatele vztahujících se k jeho tvrzení o porušení základních práv a svobod ze strany Krajského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel namítá, že výše označený odvolací soud o nákladech řízení v řízení o žalobě stěžovatele rozhodl nesprávně, neboť vycházel z mylného názoru, že v předmětném řízení se jednalo o typickou určovací žalobu, takže tarifní hodnotu za úkony právní služby neurčil s přihlédnutím k hodnotě předmětu sporu, ale jiným způsobem, který stěžovatel považuje za nesprávný. Současně stěžovatel odkazuje na závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, jímž bylo zrušeno usnesení téhož soudu v části výroku týkající se náhrady nákladů řízení s tím, že odvolací soud ani v dalším rozhodnutí tyto závěry nerespektoval.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatele, že ani v dalším rozhodování Krajský soud v Praze nedostál svým povinnostem a nerespektoval závěry plynoucí z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu. Napadené usnesení odvolacího soudu, jak ostatně bylo již uvedeno výše, velmi pečlivě a podrobně rozvádí v obsáhlém odůvodnění důvody i způsob určení tarifní hodnoty za úkony právní služby právního zástupce stěžovatele v předmětném řízení. Rovněž je třeba konstatovat, že odvolací soud se řídil výtkami Ústavního soudu, pokud ten ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 uvedl, že odvolací soud při předchozím rozhodování o náhradě nákladů řízení nepostupoval v souladu s ustanovením §224 odst. 2 o. s. ř., a nevypořádal se s námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Tyto výtky odvolací soud v nynějším řízení respektoval.
V případě dalších námitek stěžovatele směřujících proti výši náhrady nákladů a způsobu jejího určení Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu v této otázce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 341/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 10, usnesení č. 15, str. 387), která vychází z názoru, že "výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - ovšem s možnými korekcemi - a s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo".
Ani v předmětné věci neshledal Ústavní soud důvod se od tohoto právního názoru jakkoli odchylovat, a nemohl tak přisvědčit tvrzením stěžovatele, že postupem, resp. rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod.
Ze všech těchto důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu