ECLI:CZ:US:2005:3.US.524.05
sp. zn. III. ÚS 524/05
Usnesení
III. ÚS 524/05
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. I. S.,zastoupeného JUDr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem 120 00 Praha 2, Krkonošská 17, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2005 č. j. 28 Cdo 43/2005-321, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004 č. j. 11 Cmo 158/2004-297 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2004 č. j. 33 Cm 54/99-224, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí, odůvodnil návrh tím, že se postupem označených soudů cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. V návrhu označil také jako vedlejšího účastníka, kromě Bytového družstva domu Bělohradská 34, Obvodní soud pro Prahu 2, jehož postup označil za protiústavní, když jím bylo umožněno zneužití vlastnictví a vedl k porušení nedotknutelnosti obydlí stěžovatele, což je v rozporu s čl. 11 odst. 3 a s čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost, vyslovil přesvědčení, že v podaném dovolání a jeho dodatku vyjmenoval otázky zásadního právního významu, pokud byl návrh pro Nejvyšší soud nejasný či dokonce nesrozumitelný, měl jej vyzvat k odstranění vad podání a nikoliv restriktivně vykládat ustanovení o dovolacích důvodech. Dále poukázal na to, že se Nejvyšší soud nezabýval námitkami proti rozhodnutí o nákladech řízení, když toto bylo soudem k odvolání žalovaného, i přes jasné písemné námitky stěžovatele, soudem II. stupně změněno.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje - takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným, je-li návrh podán po lhůtě k tomu stanovené, je dán důvod k jeho odmítnutí [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně konstatoval, že dovolání není přípustné z důvodů obsažených v §237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu, jak se žalobce, nyní stěžovatel, dovolával - k závěru, že v projednávané věci sice došlo ke zrušení původního rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci první instanci k dalšímu řízení, ne však z důvodu odlišného právního názoru odvolacího soudu na meritum věci, ale pro procesní pochybení první instance, v ústavní stížnosti konečně stěžovatel ničeho nenamítal. Pokud jde o odmítnutí dovolání pro zjištění, že nebylo podáno v souladu s §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, pak s ohledem na obsah dovolání, podaného stěžovatelem dne 13. 12. 2004, k odmítnutí došlo rovněž opodstatněně a na odůvodnění obsažené v usnesení Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat. K jeho doplnění třeba dodat, že dovolání směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2994 č. j. 11 Cmo 158/2004-297 a to do jeho výroku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2004 č. j. 33 Cm 54/99 o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu označeného bytu a rozhodnuto o nákladech řízení, vzniklých před soudem I. stupně a před soudem odvolacím. V dovolání, ve kterém stěžovatel navrhl, aby dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, uvedl, že jde o právní otázku, "týkající se vedení řízení o výkon rozhodnutí poté, co toto rozhodnutí ztratilo vykonatelnost, výkladu významu vedení řízení o výkonu správního rozhodnutí, jako projevu vůle třetí osoby, výkladu důsledku právních úkonů učiněných vůči soudu na jiné osoby a případy, o otázku údajné možnosti přechodu práva z ryze správního rozhodnutí na soukromou osobu a to vstoupením soukromé osoby na místo správního orgánu při výkonu správního rozhodnutí, přenesení důsledku chybného postupu soudu v dřívějším řízení o výkonu správního rozhodnutí do občanského řízení, důkazu "spisem" a zejména převzetí odůvodnění rozsudku jako důkazu v jiném řízení, míry, do jaké je možné právnickým osobám tolerovat neodpovídající projevy a chyby způsobené údajně "práva neznalými osobami", dále otázku hodnocení podmínek konkludentního uzavření nájemní smlouvy k bytu v letech 1992-1994, držby nájmu v případě pochybností tj. dle §130 odst. 1 věty druhé obč. zákoníku od roku 1992 a otázku zpochybnitelnosti nájemní smlouvy po třech letech od jejího uzavření a promlčení práva na toto zpochybnění." Z uvedeného je nepochybné, že odvolatel právní otázku, jak má na mysli §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu, náležitým způsobem nevyložil, nýbrž požadoval úplnou revizi napadeného rozsudku, a se závěry dovolacího soudu, obsaženými v odůvodnění stížností napadeného usnesení o nepřípustnosti dovolání, nutno souhlasit. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud měl rozhodnout o dovolání, které směřovalo proti změněnému výroku o nákladech řízení, lze poukázat na znění §237 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - tedy nikoliv ve věci nákladů řízení.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Vzhledem k tomu, že podané dovolání nebylo přípustným mimořádným opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně tvrzeného práva poskytuje, přičemž jeho nepřípustnost nevyplývala z uvážení dovolacího soudu, nýbrž z nesplnění podmínek vyplývajících z §237 odst. 3 obč. soudního řádu, nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu II. stupně vycházet z data doručení usnesení č. j. 28 Cdo 43/2005-321, nýbrž ze dne doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004 č. j. 11 Cmo 158/2004-297, jako soudu odvolacího, tj. z data 13. 10. 2004. Poněvadž ústavní stížnost byla podána k Ústavnímu soudu až dne 13. 10. 2005, je, pokud směřuje proti rozsudku soudu II. a I. stupně, stížností podanou po lhůtě k tomu stanovené. Proto byla v souladu s §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005