ECLI:CZ:US:2005:3.US.53.05
sp. zn. III. ÚS 53/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. J. K. a 2. V. K., obou zastoupených Mgr. René Gemmelem, advokátem v Karviné - Fryštátě, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. listopadu 2004, sp. zn. 30 Cdo 2610/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2003, sp. zn. 11 Co 141/2003, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 19. července 2002, sp. zn. 18 Nc 24/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. listopadu 2004 (30 Cdo 2610/2003-42), usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2003 (11 Co 141/2003-24) a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 19. července 2002 (18 Nc 24/2002-7)] a tvrdili, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv obsažených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále pak byl jimi porušen §11 a §127 obč. zák.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se podává následující skutkový stav věci. Okresní soud v Karviné napadeným usnesením ze dne 19. července 2002 (18 Nc 24/2002-7), ve znění potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2003 (11 Co 141/2003-24), zastavil řízení o návrhu žalobců A) Mgr. J. K., B) V. S., C) E. S. D) V. K., E) V. K., F) Ing. J. K., G) V. K. a H) H. T., na vydání předběžného opatření, kterým se žalovanému (firmě Cyřík - Ing. Rostislav Cyřík) zakazuje do pravomocného rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, odboru regionálního rozvoje, o návrhu žalobců na přezkum rozhodnutí Městského úřadu Karviná - odbor územního plánování a stavebního řízení ze dne 10. 8. 1999, zahájit faktické činnosti vedoucí k realizaci akce pod názvem "Restaurace a rychlé občerstvení" na pozemcích v návrhu uvedených. S ohledem na obsah návrhu soud I. stupně dovodil, že navrhované předběžné opatření se ve svém důsledku dotýká změny územního rozhodnutí vydaného Stavebním úřadem v Karviné dne 10. 8. 1999, k čemuž podle ust. §41 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, je oprávněn pouze příslušný správní orgán. Jednat ve věci a rozhodnout o ní nepatří tedy do pravomoci soudu, proto soud I. stupně pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, řízení s odkazem na ust. §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Magistrátu města Karviná, odboru územního plánování a stavebního řízení. S tímto názorem soudu I. stupně se ztotožnil i soud odvolací.
Proti vpředu označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podali žalobci dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. listopadu 2004 (30 Cdo 2610/2003-42) zamítnuto. Dovolací soud konstatoval, že soud I. stupně právem usoudil, že k projednání a rozhodnutí ve věci není založena pravomoc a řízení ve smyslu ust. §104 odst. 1 o. s. ř. v souladu se zákonem zastavil s tím, že věc postoupil příslušnému orgánu, který věc posoudí a rozhodne o ní ve vlastní kompetenci. Odvolací soud pak nepochybil, když usnesení soudu I. stupně potvrdil, neboť nedostatek pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit.
V ústavní stížnosti stěžovatelé - stručně shrnuto - tvrdí, že v dané věci žalovaný svým postupem narušil jejich vlastnické právo umístěním své restaurace v blízkosti jejich bytu. Předmět sporu spadá do oblasti práva občanského, a proto je dána pravomoc soudů rozhodnout o návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření. Rovněž stěžovatelé poukazují na nepřiměřeně dlouhou dobu celého řízení, přičemž o návrhu na vydání předběžného opatření je nutné rozhodnout s maximálním urychlením. V současné době je projekt žalovaného v pokročilé fázi realizace a k zásahům do vlastnických práv stěžovatelů a práva na soukromí fakticky dochází. Stěžovatelé proto navrhli zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené právo (svoboda).
Ústavní soud ve věci projednávané ústavní stížnosti má za to, že obecné soudy všech tří stupňů nepochybily, když dospěky k závěru, že rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření není v pravomoci obecných soudů podle občanského soudního řádu, neboť v dané věci nemají pravomoc věcně (meritorně) rozhodovat, nemají proto ani pravomoc rozhodnout o předběžném opatření. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a ústavní stížnosti plyne, že se stěžovatelé návrhem na vydání předběžného opatření domáhají zákazu realizace předmětné akce do doby, než příslušný správní orgán rozhodne o podnětu žalobců na přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení. Podle §43 odst. 1 správního řádu je návrh na vydání předběžného opatření v pravomoci správního orgánu, který provádí správní řízení. Takový správní orgán může před skončením řízení v rozsahu nezbytně nutném pro zajištění jeho účelu uložit účastníkům, aby něco vykonali, něčeho se zdrželi. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebyla dána příslušnost soudů podle §104 odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že návrh na vydání předběžného opatření bude zaslán příslušnému správnímu orgánu, neshledal Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelů. Rovněž tak odůvodnění napadených rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů stran neodstranitelného nedostatku podmínky jsou ústavně konformní (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.), nelze jim proto z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout. K námitce stěžovatelů na průtahy v řízení se sluší konstatovat, že soud I. stupně rozhodl o své nepříslušnosti v přiměřené lhůtě (návrh byl podán soudu I. stupně dne 17. 7. 2002, usnesení soudu I. stupně je ze dne 19. 7. 2002). I přesto, že odvolací i dovolací soud pak o opravných prostředcích žalobců nerozhodly neprodleně, je třeba přihlédnout k tomu, že žalobci sami neuplatňovali svá práva nejefektivnějším způsobem, proto ani námitka stěžovatelů stran průtahů v řízení není důvodná.
Z těchto důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatelů; jejich ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji z tohoto důvodu odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu