ECLI:CZ:US:2005:3.US.562.04
sp. zn. III. ÚS 562/04
Usnesení
III.ÚS 562/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 562/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené zákonným zástupcem Ing. J. Š., právně zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Balbínova 30, proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 25. 6. 2004, čj. SOC 78363/2004, a rozhodnutí Městské části Praha 11, Úřadu městské části Praha 11, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 5. 5. 2004, čj. OSVZ/368/2004/Koř, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 25. 6. 2004, čj. SOC 78363/2004, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Městské části Praha 11, Úřadu městské části Praha 11, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 5. 5. 2004, čj. OSVZ/368/2004/Koř, s tím, že na jejich základě došlo k porušení čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 15 části I. a čl. 15 části II. Evropské sociální charty, čl. 23 Úmluvy o právech dítěte, čl. 1, čl. 29 odst. 1 a 2 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozhodnutím odboru sociálních věcí a zdravotnictví Úřadu městské části Praha 11 ze dne 5. 5. 2004, čj. OSVZ/368/2004/Koř, nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o poskytnutí jednorázového příspěvku na opatření zvláštních pomůcek dle §34 odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 114/1988 Sb."), §86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 100/1988 Sb.") a §33 odst. 1, 2, 5 a 6 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 182/1991 Sb."). Své rozhodnutí odůvodnil uvedený správní orgán tím, že dle citované vyhlášky mohou být účelové příspěvky poskytnuty na opatření zvláštních pomůcek uvedených v příloze č. 4, která je součástí této vyhlášky, nebo srovnatelných pomůcek, avšak mechanický vozík pro invalidy v této příloze uveden není a nejedná se ani o srovnatelnou pomůcku. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla odvoláním, avšak odbor sociální péče a zdravotnictví Magistrátu hlavního města Prahy je rozhodnutím ze dne 25. 6. 2004, čj. SOC 78363/2004, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Vycházel přitom z toho, že mechanický vozík není pomůckou uvedenou v příloze č. 4, která je součástí vyhlášky č. 182/1991 Sb.; vzhledem k tomu, že tuto pomůcku v základním provedení plně hradí zdravotní pojišťovna, není použití srovnatelnosti s pomůckou uvedenou v odd. I., bodu 7, zmíněné přílohy (motorový vozík pro invalidy) v daném případě důvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že odvolací orgán učinil nesprávný závěr, že předmětnou pomůcku plně hradí zdravotní pojišťovna, neboť tato byla hrazena ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR jen částečně, a to ve výši 21 tis. Kč, přičemž celková cena činila 46 350,- Kč. Nesprávný je rovněž jeho závěr, že mechanický invalidní vozík není pomůckou potřebnou ke zmírnění následků postižení srovnatelnou s pomůckami v příloze č. 4 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Poukazuje přitom na skutečnost, že se správní orgány nezabývaly srovnatelností dané zdravotní pomůcky s pomůckami uvedenými ve zmíněné příloze z hlediska míry, do jaké umožňují zmírnění, resp. překonání negativních důsledků zdravotního postižení. Přitom se stěžovatelka znaleckým posudkem z oboru ortopedie snažila prokázat, že se jedná o pomůcku srovnatelnou. Stěžovatelka v návaznosti na to vytýká správním orgánům nesprávný výklad vyhlášky č. 182/1991 Sb. s tím, že pokud tento právní předpis přiznává právo na poskytnutí příspěvku na pořízení motorového invalidního vozíku, stejné právo na poskytnutí příspěvku má i ten, jehož zdravotní postižení umožňuje zmírňovat mechanický invalidní vozík, když jej zdravotní pojišťovna nehradí plně, ale jen zčásti (argument a maiore ad minus). Stěžovatelka vytýká správním orgánům, že předpoklad, že konkrétní vozík není v základním provedení, není ve správním rozhodnutí nijak odůvodněn, stejně jako závěr, že mechanický invalidní vozík plně hradí zdravotní pojišťovna; vzhledem k tomu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu. Stěžovatelka má za to, že správní orgány odepřely poskytnutí daného příspěvku na základě výkladu, který stanovuje omezující podmínky pro poskytnutí sociální pomoci, které ani zákonná (§86 zákona č. 100/1998 Sb.), ani podzákonná norma (§33 vyhlášky č. 182/1991 Sb.) neobsahuje. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Ustanovení §86 zákona č. 100/1988 Sb. mimo jiné stanoví, že občanům těžce zdravotně postiženým poskytují příslušné státní orgány mimo jiné peněžité dávky k překonání obtíží vyplývajících z jejich postižení. Ustanovení §58 písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. pak podrobnosti o poskytování dávek a služeb sociální péče a výši přenechává podzákonné právní úpravě, jíž je zmíněná vyhláška č. 182/1991 Sb. Z ustanovení §34 odst. 1, jakož i přílohy č. 4 této vyhlášky lze přitom vyvozovat, že těžce zdravotně postižený občan právní nárok na peněžité příspěvky na opatření (zvláštních) pomůcek nemá. To je ostatně důvodem, proč příslušná správní rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu [§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.].
Vzhledem k tomu není ani Ústavní soud oprávněn přezkoumávat správnost interpretace a aplikace ustanovení §33 citované vyhlášky správními orgány, jak se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě domáhá. Ústavní soud se tak zaměřil na otázku, zda neposkytnutím předmětného příspěvku jako takovým mohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. Pl. 46/97 (publ. pod č. 312/1998 Sb.) dospěl k závěru, že nezbytnost pomoci při překonávání nepříznivých životních podmínek vyvolaných zdravotním postižením neposunuje nároky těžce zdravotně postižených občanů do roviny ústavně zaručených práv. Jinými slovy řečeno, sama skutečnost, že stěžovatelce nebyl poskytnut ten který příspěvek, nemůže znamenat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, ale tato skutečnost musí být spojena s nějakými dalšími ústavně relevantními okolnostmi.
Dovolává-li se stěžovatelka ustanovení čl. 29 odst. 1 a 2 Listiny (a Evropské sociální charty), o jeho porušení by se mohlo jednat pouze tehdy, kdyby v důsledku neposkytnutí příspěvku bylo zcela popřeno právo stěžovatelky - vzhledem k věku stěžovatelky - na pomoc při přípravě k povolání, což ovšem z ústavní stížnosti bezprostředně nevyplývá, a nevyplývá z ní ani taková možná souvislost. Pokud stěžovatelka poukazuje na ustanovení čl. 11 Mezinárodního paktu pro hospodářská, sociální a kulturní práva, jež našlo nepochybně svůj odraz v čl. 30 Listiny, zde rovněž žádná spojitost s napadeným zásahem orgánu veřejné moci není patrna, neboť z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžovatelka v důsledku dané skutečnosti ocitla v hmotné nouzi (k tomu srov. výše cit. nález sp. zn. Pl. 46/97). Poukaz stěžovatelky na čl. 23 Úmluvy o právech dítěte se může snad jevit jako více přiléhavý, ani ten však není odůvodněný. Uvedené ustanovení mj. zavazuje smluvní státy, aby v mezích svých možností zajistily pomoc postiženému dítěti a osobám, které se o ně starají, zejména mu zabezpečili přístup ke vzdělání, profesionální přípravě, zdravotní péči, rehabilitační péči, přípravě pro zaměstnání a odpočinku. Z hlediska tohoto ustanovení není možno nahlížet na jednotlivé složky takovéto pomoci státu izolovaně, ale třeba ji posuzovat ve svém celku; samotná neexistence té které formy pomoci totiž ještě neznamená, že uvedený závazek státu je porušován. Mohou totiž existovat jiné formy pomoci vedoucí k témuž výsledku, kromě toho může nastat i situace, že v konkrétním případě není taková pomoc zapotřebí. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stát v dané oblasti poskytuje v zásadě účinnou pomoc prostřednictvím zdravotního pojištění, neboť standardní pomůcky jsou hrazeny v plném rozsahu. Navíc uvedené ustanovení předpokládá i účast rodičů a z okolností popisovaných v ústavní stížnosti není možno usuzovat, že by částečná úhrada byla nad jejich možnosti.
Stěžovatelčin odkaz na čl. 31 Listiny je nepřípadný, neboť se posuzovaná věc netýká veřejného zdravotního pojištění; především pak z tohoto ustanovení nelze dovozovat, že zakládá ničím neomezené právo na bezplatné zdravotní pomůcky.
Tvrdí-li stěžovatelka porušení čl. 1 Listiny, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti; tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva (nález ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. 4/95, publ. pod č. 168/1955 Sb.). To však v posuzovaném případě nebylo zjištěno.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005