ECLI:CZ:US:2005:3.US.574.04
sp. zn. III. ÚS 574/04
Usnesení
III.ÚS 574/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 574/04
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Elišky Wagnerové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ANTIVIBRATIONSTECHNIK, s. r. o., se sídlem Vsetín, Na Hrázi 1452, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem ve Vsetíně, Palackého 168, proti rozhodnutí Inspektorátu bezpečnosti práce pro Jihomoravský kraj ze dne 15. 2. 2001, čj. 45/V/9.21/01/14.3, rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce ze dne 8. 6. 2001, čj. 815/1.30/2001/14.3, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, čj. 28 Ca 309/2001-34, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2004, čj. 4 As 4/2003-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že příslušné orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené právo rovnosti subjektů dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 28, čl. 36 Listiny, jakož i princip právního státu dle čl. 1 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným rozhodnutím inspektorátu bezpečnosti práce byla stěžovatelce za porušení ustanovení §133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce uložena podle §6 odst. 2 písm. b) č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 174/1968 Sb."), pokuta ve výši 50 000,- Kč. Uložení pokuty uvedený správní orgán zdůvodnil tím, že po provedení kontroly dle §4 písm. a) zákona č. 174/1968 Sb. zjistil, že stěžovatelka nejméně dne 19. 9. 2000 provozovala ve svém provozu lisovací zařízení, které neodpovídalo požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť nebyla zajištěna ochrana obsluhy lisu před vznikem pracovního úrazu v důsledku vniknutí obsluhy zařízení do nebezpečného pracovního prostoru lisu; čidlo pracovního lisu, snímající polohu ochranného krytu v případě, že kryt není v poloze, bylo totiž zablokováno, přičemž toto čidlo zabraňuje možnosti vzniku pracovního úrazu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však odvolací orgán - Český úřad bezpečnosti práce - touto ústavní stížností taktéž napadeným rozhodnutím zamítl. Na základě "správní" žaloby přezkoumal Městský soud v Praze rozhodnutí odvolacího orgánu, načež ji podle §78 odst. 7 soudního řádu správního (s. ř. s.) rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud svým v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s výkladem ustanovení §133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, resp. s tím, jak orgány veřejné moci pojímají tzv. objektivní odpovědnost, a tvrdí, že svými závěry vybočují z mezí ústavnosti. Argumentuje přitom tím, že by bylo absurdní, aby byla odpovědná za provoz zařízení se zablokovaným čidlem dne 19. 9. 2000, když k tomuto zásahu ze strany zaměstnance došlo ve stejný den, přičemž poukazuje na ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny a v návaznosti na něj na čl. 28 Listiny a na zvláštní zákon, na který posledně uvedené ustanovení odkazuje, a dále pak na čl. 1 Listiny, jenž zaručuje rovné postavení subjektů ve svých právech, a má za to, že tato ustanovení byla "jasně" porušena. Stěžovatelka taktéž tvrdí, že došlo k zásahu do jejího vlastnického práva zablokováním ochranného čidla jejím zaměstnancem, který byl o nepřípustnosti takového zásahu proškolen, resp. že tento zaměstnanec měl povinnost před započetím výkonu práce zkontrolovat bezpečnostní prvky stroje, ty však byly s jeho vědomím, příp. přičiněním, nefunkční. V důsledku toho došlo k porušení práva stěžovatelky ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Konečně má stěžovatelka za to, že jí nebyla poskytnuta soudní ochrana, resp. že došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem (zejména) ustanovení §133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ze strany správních orgánů a následně obecných soudů. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích vydaných v řízeních o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a jako takový jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum zákonnosti (příp. věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jak plyne z konstantní judikatury, o ingerenci Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, příp. jiných orgánů veřejné moci, možno uvažovat - s ohledem na podstatu této ústavní stížnosti - za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, příp. přepjatého formalizmu. Pochybení takového rázu však zjištěno nebylo. Jak patrno z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, správní orgány a následně "správní" soudy se danou otázkou zabývaly, přičemž své závěry řádně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnily. Nejvyšší správní soud pak stěžovateli vysvětlil fungování principu objektivní odpovědnosti, jakož i důvody jejího uplatnění ve správním právu (trestním). S těmito závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, přičemž nemá, co by k nim dodal.
Vzhledem k tomu, že k případnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky zakotvených v čl. 11 a čl. 26 Listiny došlo na základě zákona a v jeho mezích, přičemž obsah ústavní stížnosti či povaha věci (stěžovatelka sama uvádí, že výše pokuty pro ni není podstatná) nenasvědčují tomu, že by se příslušný zákon dotýkal samotné podstaty těchto ústavně zaručených práv a svobod (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, publ. pod č. 405/2002 Sb.), a tak není možno se s tvrzením stěžovatelky ohledně porušení uvedených ustanovení nikterak ztotožnit. Pokud stěžovatelka namítala porušení principu rovnosti (čl. 1 Ústavy ČR v souvislosti s čl. 28 Listiny), z ústavní stížnosti není zřejmé, s kým své postavení porovnává; činí-li tak ve vztahu ke kategorii zaměstnanců, jedná se o srovnání nepřípadné, neboť subjekty v takovéto pozici mají v oblasti pracovního práva z principu jiné postavení než subjekty v roli zaměstnavatelů. Namítá-li stěžovatelka bez bližšího zdůvodnění porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, i tuto námitku je Ústavní soud nucen odmítnout, neboť stěžovatelka měla možnost se obrátit na příslušný soud (jenž by přezkoumal zákonnost předmětného správního rozhodnutí), což také učinila, načež tento soud její věc projednal a způsobem předpokládaným příslušným procesním předpisem o ní rozhodl.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005