ECLI:CZ:US:2005:3.US.586.04
sp. zn. III. ÚS 586/04
Usnesení
III.ÚS 586/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 586/04
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. Š., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 1, Národní 25, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, čj. 21 Cdo 511/2004-162, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, čj. 51 Co 7/2003-137, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, čj. 25 C 16/2000-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a po odstranění vad i co do ostatních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, čj. 21 Cdo 511/2004-162, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, čj. 51 Co 7/2003-137, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, čj. 25 C 16/2000-112, s tím, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti společnosti Jídelní a lůžkové vozy, a. s., na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru na základě dopisu žalované ze dne 28. 3. 2000. Ke stěžovatelkou podanému odvolání pak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé) potvrdil, a to rozhodnutím rovněž napadeným touto ústavní stížností. Soudy obou stupňů dospěly - stručně řečeno - k závěru, že stěžovatelka, která byla zaměstnána u žalované jako číšnice ve vlakových soupravách, porušila úmyslně pracovní kázeň, když nedodržela zaměstnavatelem stanovené postupy, jak vyplývají z "Cenového upozornění pro posádky JV č. 22/99" a z "Pokynů pro vyúčtování s hostem při použití propisovací účtenky, které jsou přílohou č. 4 k ORS č. 07/98", ač s nimi byla seznámena, a to tím, že - jak zjistila kontrola - vydala zákazníkům kávu a čaj, aniž by to zaevidovala do "bonovací knihy", v jednom případě nevystavila účet za kávu a v jednom případě nesprávně účtovala zákazníkům a také že měla u sebe vlastní nápoje. Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud ČR rozsudkem napadeným taktéž touto ústavní stížností řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil a pokud šlo o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, to podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl, když dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - správné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, protože její věc nebyla projednána spravedlivě. Namítá přitom, že soudy všech stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl v listině ze dne 28. 3. 2000 specifikován dostatečně určitým a nezaměnitelným způsobem. Dle stěžovatelky jednání, kterým měla porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, je v této listině popsáno obecně, a to jako nedodržení stanoveného zúčtovacího systému a postupů, a proto mohou vznikat pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Konkretizace jednání odkazem na inspekční záznamy vyhotovené při provádění kontroly údajně dle stěžovatelky nepostačuje, tyto záznamy by musely být přiloženy jako nedílná součást uvedené listiny. Z tohoto důvodu se dle názoru stěžovatelky jedná o neplatný právní úkon. Další důvod, proč věc neměla být projednána spravedlivě, stěžovatelka spatřuje v tom, jak obecné soudy hodnotily intenzitu tvrzeného porušení pracovní kázně. V souvislosti s tím upozorňuje, že z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, zda porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem je spatřováno ve všech dílčích prohřešcích, které jsou uvedeny v inspekčních záznamech č. 145004, č. 660058 a 660059 (pozn.: a také č. 145005), v jejich souhrnu, nebo zda by uvedená hmotněprávní kvalifikace byla naplněna i v případě, že by se stěžovatelka dopustila pouze některých prohřešků, případně pouze některého z těchto prohřešků. Poukazuje přitom na skutečnost, že v jednom případě (inspekční záznam č. 660059) se jednalo o omyl stěžovatelky, která namísto ceny za 2 konvice kávy účtovala cenu pouze za jednu konvici, v čemž nelze spatřovat ani "obyčejné" porušení pracovní kázně. Stěžovatelka má rovněž za to, že nesprávný postup nebyl v jejím případě kontrolou zjištěn v mimořádném rozsahu nebo že by znamenal pro zaměstnavatele nějaké závažné následky, z čehož vyvozuje, že porušení pracovní kázně ze strany stěžovatelky nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou splněny předpoklady jejího meritorního projednání (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí (ani eventuálnímu) porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že její záležitost obecné soudy neprojednaly "spravedlivě" ve smyslu §6 odst. 1 Úmluvy, pokud - dle jejího názoru nesprávně - rozhodly, že právní úkon zaměstnavatele, kterým byl "okamžitě" zrušen pracovní poměr stěžovatelky, byl dostatečně určitý, a tedy i platný, a že porušení pracovní kázně bylo takového rázu, že se jedná o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. V prvé řadě je třeba konstatovat, že pokud uvedené ustanovení hovoří o spravedlivém projednání záležitosti každého, míní se tím spravedlnost v procesním smyslu, jejímž základem jsou procesní garance vyplývající z Úmluvy, nejedná se však v žádném případě o nárok na "spravedlivé" rozhodnutí věci. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nenamítá, že by byla porušena její procesní, Úmluvou či ústavním zákonem garantovaná (základní) práva, z obsahu ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatelka polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, tj. se závěry, jež se týkají meritorního posouzení věci.
Na tomto místě proto nutno zopakovat, jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že předmětný právní úkon nebyl dostatečně určitý, jedná se o otázku, kterou se obecné soudy opakovaně zabývaly a své závěry v daném ohledu, jak patrno z rozhodnutí dovolacího soudu, řádně odůvodnily. Ostatně již z otázky, kterou stěžovatelka ve své podstatě předkládá k řešení Ústavnímu soudu, a to, zda právní úkon, kterým mělo dojít ke zrušení pracovního poměru, byl dostatečně určitý (a v této souvislosti, zda nedílnou součástí listiny, obsahující daný právní úkon, musí být inspekční záznamy, nebo zda postačuje, že tato listina obsahuje příslušný odkaz), je zřejmé, že pokud by ji sám Ústavní soud posuzoval, nahrazoval by tím činnost obecných soudů, což mu zjevně nepřísluší.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poukazuje na to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, na základě jakého nebo jakých prohřešků, jak plynou z inspekčních záznamů, bylo spatřováno hrubé porušení pracovní kázně. Ani s touto výtkou se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Jak lze zjistit z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, Městský soud v Praze v rozsudku napadeném ústavní stížností popsal, v jakém jednání spatřuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, když konstatoval, že stěžovatelka porušovala své povinnosti nejen v souvislosti s výdejem zboží, ale také při jeho účtování zákazníkům, a že porušila i omezení zaměstnanců žalované v tom, že s sebou nesmí vozit zboží zaměnitelné se zbožím prodávaným (obdobně tak učinil i soud prvního stupně). Z uvedeného je zřejmé, že posuzoval jednání stěžovatelky ve svém souhrnu, takže nesprávné účtování v důsledku stěžovatelkou uváděného omylu samostatným důvodem zrušení pracovního poměru nebylo. K tomuto bodu zbývá dodat, že povinností stěžovatelky jistě bylo správné účtování vydávaného zboží. Pokud by této povinnosti, byť snad jen z nedbalosti, nedostála a poškodila by tím svého zaměstnavatele, pak není důvod, proč i takové jednání neposuzovat jako porušení pracovní kázně.
Konečně stěžovatelka tvrdí, že porušení pracovní kázně nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jak stanovuje §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jde-li o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva obecnými soudy, by mohlo nastat až tehdy, pokud by obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V posuzované věci se stěžovatelka žádného konkrétního ústavně zaručeného základního práva či svobody nedovolávala (s výjimkou práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy - k tomu viz výše). Vzhledem k tomu, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, jak již konstatoval Nejvyšší soud ČR, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, v případě kterých je věcí soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, přezkum Ústavního soudu se v takovýchto případech v zásadě omezuje (resp. vzhledem k výše popsanému postavení Ústavního soudu musí omezit) na to, zda obecné soudy nepostupovaly svévolně v tom smyslu, že své právní závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky nezdůvodnily, eventuálně snad i v tom smyslu, že příslušné (formálně správné) úvahy jsou v příkrém rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti. Nic takového však v posuzované věci zjištěno nebylo, neboť stěžovatelka pracovní kázeň zjevně porušila, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda to které jednání zaměstnance představuje za konkrétních okolností porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce či např. "jen" závažné porušení pracovní kázně ve smyslu §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2005