ECLI:CZ:US:2005:3.US.595.04
sp. zn. III. ÚS 595/04
Usnesení
III.ÚS 595/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 595/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. C., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem v Ostravě 1, Sokolská 21, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 5 T 7/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4 To 25/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4 To 25/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 5 T 7/2000, s tím, že na základě uvedených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na řádný a spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, shora označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a také podle §148 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a dále k peněžitému trestu ve výši 150 000,- Kč s tím, že pokud tento trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovuje se náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Prvně uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tak, že v osmi případech v období od 20. 6. 1994 do 26. 9. 1994 v rámci dovozu poškozených osobních automobilů při deklaraci celní hodnoty předkládal zálohové faktury, přičemž částka, kterou za automobil zaplatil, byla vyšší, čímž způsobil vyměření nižšího cla a daně a poškodil tak Českou republiku na dani z přidaného hodnoty a clu o 664 043,- Kč. Druhého trestného činu se dopustil shodným způsobem v období od 26. 6. 1995 do 4. 3. 1996, a to v 5 případech, přičemž na dani z přidané hodnoty a clu způsobil škodu České republice ve výši 316 689,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Ostravě o jeho odvolání rozhodoval v době, kdy bylo ve Sbírce zákonů publikováno oznámení prezidenta republiky o vyhlášení výsledků referenda o přistoupení ČR k EU, jímž byla ratifikována smlouva o přistoupení ČR k EU. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nepřihlédl k tomu, že právní vztahy upravují právní předpisy ČR, pokud nejsou upraveny předpisy Evropských společenství (dále "Společenství"), přičemž podle čl. 4 celního kodexu Společenství celní kontrole nepodléhá zboží zcela vyrobené nebo získané na celním území Společenství, z čehož plyne, že po vstupu ČR do EU zboží, které je zbožím Společenství, není předmětem celního řízení. Jestliže osobní automobily byly zakoupeny a dovezeny z Nizozemského království, pak dle názoru stěžovatele výše uvedené skutečnosti mají mít dopad na trestní řízení, které bylo proti stěžovateli vedeno, a to v tom ohledu, že zanikla nebezpečnost trestného činu pro společnost ve smyslu §65 odst. 1 trestního zákona, což platí i v případě, že by se formalisticky vycházelo z právní úvahy, že účinnost smlouvy o přistoupení nastala až dnem 1. 5. 2004, tj. 8 dnů poté, co o jeho odvolání rozhodl krajský soud; pro tento případ dle zásady iura novit curia měl uvedený soud věc odročit, vyčkat účinnosti smlouvy a zprostit jej obžaloby. Pokud tak neučinil, nebyl dle stěžovatele v jeho řízení (patrně) respektován rámec procesních a hmotněprávních předpisů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Jádrem ústavní stížnosti je argumentace, že vzhledem ke změně situace, jíž je vstup České republiky do EU, pominula nebezpečnost daného trestného činu (§65 trestního zákona), a že se obecné soudy s touto skutečností adekvátním způsobem nevypořádaly. Ústavní soud se však s tímto názorem stěžovatele ztotožnit nemůže. "Změnou situace" ve smyslu §65 trestního zákona se dle právní teorie i praxe rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, Komentář, C. H. BECK, 6. vydání, 2004, str. 578). Ustanovení §148 trestního zákona chrání zájem státu na správném vyměření povinných plateb a na příjmu z nich, přičemž z ničeho nelze vyvozovat, že by tento zájem automaticky pominul v souvislosti se zrušením té které povinné platby. Posledně uvedená skutečnost tedy sama o sobě neznamená existenci změny, s níž je spojen zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost (dokonce si lze představit situaci, že ačkoliv ke zrušení konkrétní povinné platby vůbec nedojde, nebezpečnost trestného činu přesto zanikne). V souvislosti s posuzovaným případem lze tedy uvažovat o zániku nebezpečnosti, pokud by došlo ve společnosti ke změnám, v důsledku nichž by se (do)výběr dané povinné platby (která byla v důsledku těchto změn zrušena), stal nepřijatelným či alespoň nežádoucím (resp. takovým by se stal související eventuální trestněprávní postih). Jde-li o věc stěžovatele, pak taková situace nenastala, neboť předmětná povinná dávka nezanikla v důsledku společenských a politických změn, nýbrž v důsledku dlouho připravovaného vstupu naší země do EU, spojeného s povinností převzít acquis communautaire, a tak lze konstatovat, že podmínky ustanovení §65 trestního zákona splněny nebyly.
Zbývá jen doplnit, že jsou zde pochybnosti, zda stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť z rozhodnutí odvolacího soudu není patrné, že by výše uvedenou námitku uplatnil v řízení před obecnými soudy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005