ECLI:CZ:US:2005:3.US.622.04
sp. zn. III. ÚS 622/04
Usnesení
III.ÚS 622/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 622/04
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem ve Valašském Meziříčí, Poláškova 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2004, sp. zn. 15 Co 123/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2004 (15 Co 123/2004-168) a tvrdil, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces.
V ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - tvrdí, že v dané věci došlo k porušení "účelu občanského soudního řádu", neboť nebyl vyčerpávajícím způsobem poučen ze strany soudu. Stěžovatel podrobně rozepsal odvolací důvody, zejména že řízení bylo soudem I. stupně vedeno jednostranně. Stěžovatel namítal ve svém odvolání ze dne 6. září 2002 zejména podjatost ve věci rozhodující soudkyně. Stěžovatel má za to, že dostatečným způsobem doplnil své odvolání, nebyl tedy důvod k jeho odmítnutí. Uvedeným postupem soudu došlo k porušení ust. §1, §2, §3 a §5 o. s. ř. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno.
Ústavní soud po prostudování spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 8 C 86/2000, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je opožděně podaná.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 8 C 86/2000 vyplývá, že dne 9. června 2000 byla podána Okresnímu soudu ve Vsetíně žaloba žalobce (města Vsetína) proti stěžovateli, který vystupoval v pozici žalovaného před obecnými soudy. Žalobce se touto žalobou domáhal zaplacení částky 360 000,- Kč s přísl. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 6. září 2002 (8 C 86/2000-157) uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 20. února 2004 (15 Co 123/2004-168) odmítl podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř., neboť trpělo vadami, jež brání pokračovat v řízení (stěžovatel přes výzvu a poučení soudu I. stupně vytčené vady odvolání neodstranil). Krajský soud v Ostravě v poučení napadeného usnesení uvedl, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné. Přesto stěžovatel dovolání podal. Dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. srpna 2004 (33 Odo 786/2004-200) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.], neboť zjevně nebyl naplněn ani jeden z dovolacích důvodů uvedených v §237 až §239 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo v dané věci ex lege přípustné, tedy nebyl zjevně naplněn žádný dovolací důvod uvedený v §237 až §239 o. s. ř. a posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) - je nutno lhůtu k podání ústavní stížnosti počítat ode dne doručení napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě stěžovateli. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 8 C 86/2000 plyne, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno, bylo stěžovateli doručeno dne 18. března 2004. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 25. října 2004, tedy z hlediska 60denní lhůty k jejímu podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) zjevně opožděně.
Ve vztahu k okolnostem tohoto případu odkazuje Ústavní soud rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 ve věci IV. ÚS 45/04 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33., usn. č. 32, Praha 2005), z jehož odůvodnění plyne, že ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v nyní účinném znění ani Sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nemůže nic na opožděnosti podané ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadal a dopadá totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posléze v uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce; naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází proto, že dovolání je výslovně zákonem považováno za nepřípustné. V posuzované věci bylo podáno nepřípustné dovolání, takže důsledkem jeho podání nemohlo být prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti. Opačný závěr připouštějící prodloužení této lhůty, i v případě podání nepřípustného dovolání, vedl by k rozvratu právní jistoty nastolené mezi účastníky řízení před obecnými soudy rozhodnutími, jež jsou již dávno pravomocná.
Ústavní soud z takto vpředu rozvedených důvodů posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako opožděnou a jako takovou ji odmítl [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2005