ECLI:CZ:US:2005:3.US.63.05
sp. zn. III. ÚS 63/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. H., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2004 č. j. 25 Co 458/2004-76, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) H. S. a 2) JUDr. K. F. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2005 napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2004 č. j. 25 Co 458/2004-76, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 8. 2004 č. j. 6 C 1820/2001-59 v napadeném výroku III. tak, že se vstup stěžovatelky jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného (v tomto řízení druhého vedlejšího účastníka) do řízení nepřipouští. Shora označeným usnesením odvolacího soudu se stěžovatelka cítí být dotčena na svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Napadenému rozhodnutí stěžovatelka vytýká údajně nesprávný výklad ustanovení §93 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), pokud tento soud v odůvodnění uvedl, že předpokladem vedlejšího účastenství v řízení je to, že účastník, na jehož straně má vedlejší účastník v projednávané věci vystupovat, s tím souhlasí. Stěžovatelka nesouhlasí s výše uvedeným právním názorem odvolacího soudu a dovozuje, že žádné ustanovení o. s. ř. vstup vedlejšího účastníka do řízení nepodmiňuje souhlasem toho, na jehož straně má vystupovat, neboť ustanovení §93 odst. 3 věta třetí o. s. ř. umožňuje, aby vedlejší účastník nemusel v řízení podporovat výhradně zájmy toho účastníka, na jehož straně vystupuje.
Podle názoru stěžovatelky tento její právní názor potvrzuje i znění ustanovení §93 odst. 2 věta druhá o. s. ř., které stanoví, že o přípustnosti vedlejšího účastenství rozhoduje soud jen na návrh. Takový postup je tedy nutný pouze tehdy, pokud některý z účastníků projeví nesouhlas s přistoupením; v opačném případě soud o vedlejším účastenství nerozhoduje. Stěžovatelka souhlasí v tím, že základním předpokladem vedlejšího účastenství je právní zájem na výsledku sporu; protože však odvolací soud tento zájem v předmětném řízení vůbec nezkoumal, nedostál své povinnosti a porušil tak její procesní práva.
Právním zájmem stěžovatelky na výsledku sporu je podle jejího tvrzení skutečnost, že předmětem řízení je vlastnické právo k nemovitostem, ohledně nichž stěžovatelka vede jako žalobce jiné řízení u téhož obecného soudu, kde je žalovaným druhý vedlejší účastník. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že první vedlejší účastnice (v dřívějším řízení žalobkyně) v jiném řízení přistoupila na straně žalovaného jako vedlejší účastnice, neboť má shodný právní zájem na zpochybnění vlastnického práva stěžovatelky k totožným nemovitostem, proto tento jejich společný postup může významným způsobem ovlivnit jak procesní postavení stěžovatelky, tak i konečný výsledek sporu.
Právě v této skutečnosti spatřuje stěžovatelka významné porušení svých práv ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 4, čl. 90 věta první a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004 č. j. 25 Co 458/2004-76 se zjišťuje, že v právní věci H. S. proti žalovanému JUDr. K. F. o určení vlastnictví, jímž bylo rozhodováno o odvolání účastníků proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 8. 2004 č. j. 6 C 1820/2001-59, jímž byl připuštěn vstup stěžovatelky do řízení, bylo rozhodnuto o změně usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku III. tak, že se vstup stěžovatelky jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného do řízení nepřipouští. V odůvodnění odvolací soud ohledně měnícího výroku uvedl, že po přezkoumání usnesení soudu prvního stupně v napadené části shledal odvolání účastníků důvodná.
Odvolací soud vycházeje z obsahu spisu sp. zn. 25 Co 458/2004 konstatoval, že zatímco soud prvního stupně akceptoval vůli stěžovatelky vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného, nevzal v úvahu podání žalovaného, z jehož obsahu vyplývá, že se vstupem stěžovatelky do řízení na své straně nesouhlasí. O přípustnosti vedlejšího účastenství stěžovatelky v řízení soud prvního stupně rozhodl až na základě dalšího negativního stanoviska žalovaného zcela nesprávně, neboť je připustil.
Změnu výroku odůvodnil odvolací soud poukazem na předpoklad vedlejšího účastenství, jímž je souhlas účastníka, na jehož straně má vedlejší účastník vystupovat, s jeho přistoupením. Pokud však tento předpoklad v řízení splněn není, není ani možné připustit vedlejší účastenství stěžovatelky na straně žalovaného, a není ani právně relevantní, zda stěžovatelka má na výsledku sporu zájem či nikoli.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004 č. j. 25 Co 458/2004-76 ve vztahu k možnému dotčení na jejích základních právech a svobodách, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem odvolacího soudu ohledně nepřipuštění jejího vedlejšího účastenství v řízení na straně druhého vedlejšího účastníka, neboť podle jejího názoru není při rozhodování soudu podle ustanovení §93 odst. 2 o. s. ř. právně významné, zda účastník řízení, na jehož straně má vedlejší účastník vystupovat, s tím souhlasí či nikoli, resp. zda vedlejší účastník vystupující na jedné ze stran sporu má shodné zájmy a zaujímá stejné procesní postoje. Takový výklad jde prý nad rámec zákonné úpravy.
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že samotný nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecného soudu není důvodem k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv nebo svobod.
Problematikou vedlejšího účastenství se zabývá judikatura obecných soudů velmi obsáhle; Ústavní soud se zabýval otázkou vedlejšího účastenství např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 nebo v usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 457/03. V nálezu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu "právní zájem na výsledku řízení", a v této souvislosti uvedl, že i když tento pojem není v o. s. ř. blíže definován, neboť zákonodárce jej ponechává na úvaze soudu v tom kterém konkrétním případě, není přitom pochyb o tom, že hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení. Jde tedy ve své podstatě o posílení postavení toho účastníka sporu, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. Předpokladem je přitom zjištění, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jak dále zdůraznil Ústavní soud, jde tedy o právní zájem na vítězství ve sporu toho účastníka, jehož vedlejší účastník v řízení podporuje, přičemž jeho procesní působení neslouží jen k ochraně práv či zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník přistoupil.
Pokud Ústavní soud vychází z výše uvedeného právního názoru i při posuzování této věci, a současně bere v úvahu okruh účastníků ve sporném řízení tak, jak je vymezen v §90 o. s. ř., nutně dospívá k závěru, že v případě, že účastník, na jehož straně má vedlejší účastník v řízení vystupovat, nemá zájem či dokonce výslovně nesouhlasí s podporou (pomocí) třetí osoby ve sporu, nelze tomuto účastníkovi vedlejší účastenství na jeho straně "vnutit" rozhodnutím soudu jen proto, že tato třetí osoba by při projednávání sporu z titulu svého procesního postavení "vylepšila", resp. posílila svoji procesní pozici v jiném jí vedeném sporu, a to dokonce za situace, kdy její zájmy na výsledku sporu jsou od počátku oproti jeho účastníkům zřetelně antagonistické. Nelze totiž pominout skutečnost, že vedlejší účastník má stejná (procesní) práva a povinnosti jako účastník řízení (§93 odst. 3 o. s. ř.), a soud s ním i obdobným způsobem jedná. Vedlejší účastník má tedy nejen možnost nahlížet do spisu, být přítomen jednání, ale jsou mu doručovány rovněž písemnosti účastníků, což mu umožňuje "kontrolovat", případně i zasahovat (byť do jisté míry) do průběhu řízení.
I když tedy stěžovatelka projevila zájem vstoupit do řízení jako vedlejší účastník, soud prvního stupně neměl připustit její vedlejší účastenství a zkoumat její právní zájem na výsledku předmětného řízení, neboť k tomu nebyl splněn základní předpoklad, tj. souhlas účastníka, na jehož straně měla stěžovatelka jako vedlejší účastník vystupovat.
V napadeném usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud nezjistil žádná porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu